Květen 2015

Nic není bezbarvé

26. května 2015 v 13:25 | Blechovan |  Na téma
Dnešní téma se očividně týká propagandy. Ta, ať je rudá, žlutá, modrobílá nebo třeba pruhovaná s hvězdičkami či modrohvězdná se vyznačuje absencí dostatečného počtu barevných odstínů. Zkrátka je černobílá. Buď, anebo.

Jenže v životě to bývá vesměs složitější. Jak na straně "buď", tak na straně "anebo" je těch skutečných možností -, variant - vždy víc, až mnoho. Tím se stává, že propaganda směru, který je krásně česky nazýván mainstream je vlastně nečitelná. Když totiž na barevném obraze chybějí všechny barvy kromě jedné, je obraz nesrozumitelný, tudíž nepravdivý.

Já bych se proto přimlouval o kompromis. Když už si ta která propaganda (oficiálně informace) nemůže či nechce dovolit sdělit celou škálu barev, občane, vyber si, měla by být aspoň v značném počtu stupňů šedé. Každý človíček by si mohl vybrat podle svého zaměření a přitom by vhodným stínováním dotyčný mainstream působil přece jen věrohodněji, než černobílým obrazem.

Ten vlastně často vůbec nenabízí ani zdánlivě volbu. Jednou je jasné, že co je černé (třeba že Zeman je darebák), to je holt v pekle (a měl být zvolen Spící kníže).

I praotec všech propagandistů Goebbels věděl, že lhát se musí v barvách či alespoň v šedých odstínech. Třeba tak, že ve válce strašil německé občany tím, že se ruští a další vojáci budou vůči Němcům chovat stejně, jako wehrmacht či waffen SS na okupovaných územích. A jak se pak Němci báli! Ba i ti brněnští, co si kupovali vstupenky na popravy nepohodlných Čechů - v Kounicových kolejích).

Nebo třeba to humanitární bombardování podle našeho národního nehrdiny. Umírali pod bombami sice civilisté v Jugoslávii či později v Iráku a Lybii, ale bomby sloužily k porážce špatného nepohodlného režimu a pro jeho nahrazení svobodou a demokracií.

Pak jsme se všichni dověděli pravdu. Pravdu o počtech mrtvých vojáků, pravdu o zredukovaném počtu mrtvých civilistů a prokazatelnou pravdu o humanitární katastrofě, která má být řešena na náš úkor, zaplacením nejnutnějších životních potřeb těm imigrantům, kteří před naší humanitární akcí a v zájmu záchrany životů prchli ze své země.

A ani toto povídání není plně barevné. Co naplat, každý máme svou paletu barev či odstínů šedi poněkud zredukovanou.

Z generace na generací

18. května 2015 v 18:02 | Blechovan |  Na téma
Z generace na generaci je předávána štafeta života. Ti, co jsou v aktivním věku, přivedou na svět děti, vychovávají je a připravují, aby jejich vstup do aktivní fáze života byl dobře připraven. Souběžně se starají o své rodiče či prarodiče, kteří již nemají dost síly a možností, aby v soutěži života obsadili činné místo. Vždyť i bible nabádá: "Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na Zemi.)!"

Jistě správná výzva, byť nebyla originální ani v době, kdy ji Mojžišovi údajně předal Hospodin. Nebyla originální ani jindy. Všechny civilizované společnosti si vážily a většinou - nezvlčely-li honbou za majetky a mocí - i dnes váží "svých rodičů", tedy ne jen otce a matky, ale celé generace starých. Východní morální zásady byly a jsou dokonce k rodičovské generaci ještě citlivější. Do značné míry je vztah k odcházející generaci jedním z charakteristických rysů lidskosti a vyspělosti.

Lidstvo se již dávno rozvrstvilo tak, že různí jeho členové zajišťují jednotlivé potřeby pro všechny vrstvy společnosti i jednotlivce. Dnes nikdo rozumný nemůže prohlásit, jak jsem před lety slyšel od známého mladého muže, že "on nikoho nepotřebuje, on prý se o sebe dokáže postarat sám." Starat se podle svých možností? Samozřejmě, má a může, ale sám na to dnes nestačí nikdo. Musí k tomu i ostatní vytvářet příznivé podmínky.

Blahoslavení prostomyslní! Podobným omylem, že nikoho nepotřebují, trpí velmi mnoho z těch, kteří "jsou úspěšní", ale také namyšlení. I v té nejprimitivnější společnosti existovala dělba práce, bez které by ani jednotlivec, ani skupina nepřežili. Což teprve dnes! Pokud si nějaký "úspěšný" (poctivec i tunelář) myslí, že třeba pracovník, který pomáhá zajišťovat v místě bydliště pořádek a hygienu, je pro společnost méně potřebný než on sám, klame sám sebe. Potřební jsme všichni. Ti, kteří plní své pracovní povinnosti, ti, kteří se na tuto úlohu teprve připravují, a samozřejmě i ti, kdož svůj aktivní život v práci a péči o nastupující generaci poctivě prožili. Vždyť k tomu, aby kdokoli mohl zastávat významné pracovní postavení, nezbytně potřebuje vedle osobních předpokladů nejen třeba popeláře, ale desítky a desítky dalších, často zdánlivě bezejmenných pracovníků.

Později, to už jako předospělý, jsem slyšel jiného mladíka uvažovat, že prý "když chtějí rodiče mít děti, je to vlastně jakési sobectví".

A jsme opět u té úcty k rodičům.a u štafety generací. Odevždy se rodily děti, aby časem převzaly štafetový kolík života i povinností od svých rodičů. Ovšem stejně odevždy rodiče pracovali a starali se o výživu a výchovu dětí, aby tu štafetu byly jednou schopné převzít. Všechno, co stará generace - a prošlo jich jen v historické době několik stovek - vytvořila, obhájila, vylepšila, sloužilo těm, kteří se na převzetí povinností vůči jiným teprve připravovali. Ti nastupující často (a bylo tomu tak i s mou generací) nebyli spokojení, kam až s poselstvím věků došla generace rodičů a prarodičů. Když však tíha "nést vzkazy potomkům" dolehla na nás, tehdy mladší, pochopili jsme, že ne sobectví, ale obětavost a někdy i sebeobětování bylo třeba, abychom byli tam, kde jsme dnes. Ať se nám to třeba i nelíbilo, nebylo to snadné a nebylo to zadarmo.

Je nejen škoda, ale i nemravný zločin, když média rozeštvávají jednotlivé generace kecy, kolik pracujících musí dřít na důchodce a podobně. Jako kdyby si každý (budoucí) důchodce svou prací v aktivním věku na stáří nenaspořil. Nejen pojištěním, ale právě příspěvkem k výchově dětí a mládeže.

Dnes ti, kteří štafetu přejímají po nás a jsou často doslova popichováni proti odcházejícím seniorům (protože je "musí živit", jak často předhazují medialisté), budou také vychovávat novou generaci i za cenu mnoha obětí a uskrovňování se. Protože jinak…

Jinak skončí život společnosti. Ne proto, že by si stárnoucí nemohli na stáří dost nakřečkovat, aby dožili. Ale proto, že jinak nebudou mít komu tu štafetu předat

Využiji okřídlená slova Jeana Effela z jeho slavného filmu a knihy Adam I. a jeho jediná, která vložil do úst Hospodinovi vyhánějícímu Adama s Evou z ráje: "Milujte se a množte se!"

Tedy nejen to dnešní v lepším případě "milujte se, co to dá", ale bacha na následky! Nezapomeňte použít pilulku a kondom!

Jinak štafeta končí.

Máš práci, nemáš práci, bude vojna, nebude vojna…

11. května 2015 v 20:03 | Blechovan |  Na téma

Máš práci, nemáš práci, bude vojna, nebude vojna… Takovým otázkám se vyhýbej, pokud na tebe již nespadly jak vrata na kolemjdoucího.
V životě je řada problémů, které je třeba řešit, ale mě to nezajímá. Pro mě je hlavní, zda je dostatek zboží, nejen těch slavných banánů, zda se v posledním seriálu herečka A vyspí s hercem B, který má ovšem manželku C. Také je významná informace - tu nelze propást -, zda zpěvačka G ukázala prsa nebo jen jeden prs, zejména když je po plastice.
Prosím vás, koho by při takové přemíře významných informací, nezištně, tedy levně, poskytovaných kulturním tiskem typu Blýská se, Hřmí, A jejda - a podobně, koho by zajímaly podobné prkotiny, jako je počet nezaměstnaných, vybombardovaných, drony zabitých. No prostě nezajímavých sdělení. Nepátrej po podrobnostech. Mohl by ses dovědět nežádoucí, a co pak s tím? Správný moderní člověk, to znamená spotřebitel, prostě spotřebovává to nejlepší, co mu medialisté předkládají a nezatěžuje se vlastním názorem. Názory mu oznámí televize, rozhlas, noviny, ale hlavně naši vysocí představitelé (s výjimkou Zemana!).
Historie? Takové zbytečnosti! Vždyť co si mám myslet, že za něco někdy stálo, to mi nalinkují zasvěcení odborníci na propagandu. Promiňte. To mi sdělí kvalifikovaní píjáristé. Kdybych si chtěl něco myslet podle svého, mohl bych dopadnout jako Sněhurka, když prozradilo zrcadlo královně nepříjemný fakt.
Proto mě nezajímá cokoli, co netvrdí naše elita, myslím elitu mediální a samozřejmě i tu, co ji lidé volí.
Neuvažuj, nezajímej se o podrobnosti, věř mainstreamu, dobře ti bude na světě a dlouho živ budeš - v nevědomosti.

70 roků poté

8. května 2015 v 10:12 | Blechovan |  Různé

Dnes již neoslavujeme vítězství nad nacistickým Německem ani osvobození republiky z německé okupace. Dnes pouze připomínáme "konec druhé světové války".

Avšak ani pojmy "začátek" a "konec" druhé světové války nejsou až tak jasné. Takové mediální mlžení o závěru oné celosvětové hrůzy, jakým jsou "úvahy", zda se jednalo o osvobození či o dobytí jen ukazují, kam až poklesla mravní úroveň řady medialistů a některých politiků. Podobný případ je v přepólování, kdo že vlastně z naší země vyhnal nacistické vrahy, jejichž perspektivním cílem bylo splnit německou nacistickou tezi, že "v protektorátu Bȍhmen und Mȁhren nemá Čech konec konců co dělat".

Ale i pro lidi neodléhající dobovým "úpravám" minulosti stojí zato zavzpomínat, jak vlastně druhá světová válka vznikla, a kdy byla opravdu ukončena.



V Evropě je považováno za začátek druhé světové války 1. září 1939, den kdy Německo napadlo Polsko. Zvolilo k tomu průhlednou záminku, provokaci, kterou samotní Němci zorganizovali, totiž údajné napadení německé vysílačky v Gliwici "polskými" vojáky.

To ovšem opomíjíme skutečnost, že již před tímto datem nejen narůstalo válečné napětí. Mnichovská dohoda a následující parcelace Československa, na čemž se vydatně podílelo i později Němci napadené Polsko, by neměla být zapomínána.

V různých částech světa však válka již zuřila. V Evropě došlo k anexi Rakouska a v březnu 1939 k okupaci zbytku Československa Německem. Výrazná byla německá a italská účast na masivní a oficiální vojenské podpoře protirepublikánského fašistického povstání ve Španělsku. V Africe se Itálie pokusila, a byť s obtížemi - nakonec uspěla, podrobit si do té doby jediný nezkolonizovaný africký stát, Habeš. Nu a v Asii se Japonci již od 7. července 1937 bezohledně drali do Číny.

Podobně s typickou evropskou namyšleností označuje za konec světové války Evropa 8. květen 1945, den bezpodmínečné kapitulace Německa, ačkoli válka dále zuřila s neztenčenou silou v Asii. Ani hromadné vyvraždění dvou japonských měst, Hirošimy a Nagasaki, zničených jadernými výbuchy 6. a 9. srpna 1945, stejně jako srpnový vstup Rudé armády do války s Japonskem, válku nezakončilo. Teprve podpis bezpodmínečné kapitulace Japonska 2. září opravdu světová jatka - alespoň na frontách - uzavřel.

Připomeňme si proto, že velká válka nezačala ze dne na den, ale byla připravována ekonomicky, politicky i vojensky dlouhé roky a měla své "zkušební" předchůdce ve zmíněných oblastech

Ani ten konec nebyl tak jednoznačný. Ještě dlouho po vyhnání Japonců z okupovaných východoasijských zemí pokračoval národněosvobozenecký boj kolonií. Indonésie svedla nelehký zápas s kolonialisty z Holandska, Vietnam dlouho musel hájit proti francouzským armádám svobodu vybojovanou na Japonsku, aby po odchodu Francie převzaly její roli USA. Teprve v roce 1975 dozněly zbraně i ve Vietnamu. Souběžně probíhal boj dalších kolonií, z nichž zejména Alžír musel splatit vysokou daň krve za svobodu.

Charakteristickým znakem předválečné politiky byla skutečnost, že téměř všechny státy, které pak proti sobě bojovaly, měly před 1. zářím 1939 uzavřenu jistou formu mírové smlouvy. Již v roce 1934 to byla Německo-polská smlouva o neútočení. 30. 9. 1938 byla vydána Německo-britská deklarace o neútočení. 6. prosince 1938 podobnou smlouvu s Německem podepsala Francie. 23. srpna 1939 byl překvapivě přijat Sovětsko-německý pakt o neútočení. Uzavření tohoto paktu ohromilo západní svět, protože celá politika Německa byla založena na boji proti bolševismu a komunistickým stranám, včetně té Sovětského svazu. Naopak všechny komunistické strany byly v každodenní politice orientovány jednoznačně antifašisticky.

Rovněž tak mezi SSSR a Japonskem došlo k vojenskému střetu. Po neúspěšném japonském pokusu proniknout u Chalchyn-Golu do Mongolska a připravit si tak půdu pro vpád do Sovětského svazu, byla v roce 1939 silná japonská armáda poražena. Poté se signatáři dřívější Sovětsko-japonské neutralitní smlouvy zavázali k dodržování přátelských vztahů a k zachování neutrality v případě konfliktů jednoho z nich se třetí mocností. Smlouva byla uzavřena na pět let. SSSR ji pak vypověděl v srpnu 1945, načež vstoupil do války proti Japonsku, jak se J. Stalin zavázal západním spojencům v Jaltě a Postupimi. Dozvuky války na východě pak jako boj národů za samostatnost byly završeny pádem koloniálního panství Británie, Francie a Holandska v Asii, aby teprve před rokem 1975 i USA uznaly porážku a vyklidily Indočínu, především Vietnam.

Připomínáme obě data, považovaná za začátek a konec II. světové války, právě proto, abychom si uvědomili, že boj za mírový život nezačíná až bezprostřední hrozbou války, ale musí být veden nepřetržitě.

Ostatně v závěru dvacátého století si Jugoslávie prodělala své martyrium, Irák dosud trpí, Libye se ještě nekonstituovala po rozbití letectvem NATO, Afghánistán strádá válkou desetiletí. Ještě není americký pořádek v severní Africe a Iráku a již se bojuje za americké podpory v Sýrii. Když vláda přes nepřízeň USA a NATO dokáže vzdorovat vzbouřencům tři čtyři roky, svědčí to spíše o síle režimu, který Americe překáží ve světovládě. Dosud se nerozhodlo, kdo z koho tam a již se válčí na Ukrajině.

Fučíkovo Lidé bděte! je stále aktuální. Naše země nemá valného vlivu, ale její hlas může zaznít tak, aby se svět vzpamatoval, než bude pozdě. Války většinou neřeší problémy lidstva. Spíše jen si válkami státy, zvláště velmoci, kolíkují svět a v něm své zájmové sféry. Vykolíkují si zájmové sféry za cenu milionů životů vojáků i civilního obyvatelstva, zničení infrastruktury a výrobního potenciálu zemí. A to vše zaplatí svými životy i zbídačením právě ti, kdo na válce zájem nemají, tedy rodiny s dětmi, pracující a staří lidé.

Překonaná fáze

4. května 2015 v 15:34 | Blechovan |  Na téma
Dávnou je pryč doba, kdy jsme někoho trochu ironicky zařazovali do kategorie "člověk na baterky". Takové opatření, jako doplnit někoho dobrými bateriemi, aby byl schopen jakž takž fungovat, přestalo být dávno perspektivním. Dnes se přece musí každý o sebe postarat sám a nečekat, že mu někdo dodá ještě baterie, aby vůbec fungoval.

Čip, to je řešení budoucnosti!

Abychom si dobře rozuměli. Takový bateriemi poháněný robot přijde podstatně levněji svého zaměstnavatele než pracovník, jemuž je nutno poskytnout nejnutnější na stravu, ošacení a byt. Vezměte si třeba typicky novočeskou profesi, jakou je montovač. Maník stojí celou směnu u výrobního pásu a tu a tam nepřetržitě něco přidává či něčím zakroutí, aby součet podobných činností nakonec sestavil třeba fáro. To známá japonská hračka, robot v tvaru člověka, je produktivnější.

Přibližme to. Člověk u pásu je neustále v nebezpečí, že si bude muset odskočit, jinak… Také je trápen hladem a musí mít přestávku, aby se najedl, jinak odpadne. To zmíněný robotík nemusí. Když mu dochází šťáva, prostě stiskne knoflíček, aby se zapojil do elektrického okruhu a je napapaný, odpočatý, vyspaný - prostě práceschopný.

Jakžtakž živý člověk, kromě výše zmíněných požadavků na stravu, odpočinek, hygienu na WC a mnoha podobných, je navíc perspektivně i kverulant, který projevuje nespokojenost, své majitele, vlastně zaměstnavatele, nectí dostatečně přesvědčivě, ba někdy i - ale to už přechází všechno - stávkuje, když už dál nemůže.

Baterie by to nevyřešila. Když už tedy podobné individuum nelze dobře nahradit robotem (nebo dokonce před nahrazením stroji muselo být vybaveno kosou a jinými nebezpečnými nástroji k úklidu městské zeleně…), je nutné podle patentu pana Orwella z roku 1994 vybavit čipem. Potom i nevelký bratr bude mít přehled o každém - s prominutím - prdu dotyčného. Ba bude schopen sledovat i pracovníkovy myšlenky a zavčas…

Co zavčas? No zavčas zakročit, kdyby nechtěl poslechnout. Podívejte se na takového prezidenta. Místo, aby poslechl rady říšského protektora ze zaoceání a sklapl zobák, dělá si, co si myslí, že je dobré. Kuš s ním. Bude-li očipován, bude dotyčný protektor či jiná služebná soba schopná zajistit, aby prezident nemyslel, ale plnil.

Zkrátka. Ne na baterky. To je, jak výše uvedeno, překonaná fáze. Očipovat každého, a Velký bratr i jeho boys budou mít všude klid a mír, přehled a poslušnost. Zkrátka demokratické svobody budou zajištěny proti všelikému prevítstvu, opozici, rudému terorismu a protestům.

Ba dokonce - ale to neprozrazujte - takový správný čip dokáže ve vhodnou dobu potřebného jaksi vypnout, kdyby náhodou chtěl mít svůj, tedy jiný názor.