Červen 2015

Nic nového pod sluncem

15. června 2015 v 12:46 | Blechovan |  Na téma
Ajajaj! Od doby, kdy zvítězila pravda nad lží, se v médiích, pravda jen mejnstrýmových, nelže. Lhalo se dříve, dnes se desinformuje. Desinformace je ovšem něco docela jiného než bývalá lež. Je to svým způsobem pozitivní lež. Jejím smyslem je vytvořit jisté potřebné veřejné mínění, které je ovšem v zájmu desinformujícího, nikoli těch oblbovaných.

Už to vítězství pravdy nad lží, které vyžadovalo velkou hromadu lží, by stálo za projednání. Nikdy nepůjdeme do vojenských bloků, pravil ten, kdo se ctí zaštiťoval, že je ochoten se obětovat a vzít na sebe prezidentské jho. Ovšemže jen na období do prvních demokratických voleb, aby pak jho chutné moci poponášel, co to dalo. Rovněž zaklínaní se slibem, že nebude žádná nezaměstnanost, která je jen bolševickou lží, jaksi nevyšlo. A tak ze země, která v roce 1989 nevzkvétala se po deseti letech stal nevětraný pelech, v němž vládne blbá nálada.

A pravda o vítězství lásky? Inu, někde ta láska vítězí. Tak třeba v Pochodech hrdosti homosexuálů se láska uplatňuje na plný plyn. Na druhé straně nenávist ke všemu, co jen vzdáleně páchne socialismem (s výjimkou názvu některých už dávno ne socialistických stran), je zdrojem nenávisti. Nemluvě o lásce k Rusákům, či voličům Miloše Zemana, těm hnědým a rudým prasatům.

Kolotoč lží se roztáčí často a na nejrozdílnější témata. Většinou si ještě pamatujeme na tvrzení Američanů a Britů v Radě bezpečnosti OSN, že Irák diktátora Saddáma Husajna ohrožuje zbraněmi hromadného ničení celý svět. Brit dokonce přednesl tu negativní pravdu, že do 45 minut může Irák kdekoli na světě zbraněmi hromadného ničená zasáhnout. Právě na této negativní pravdě byl založen vojenský zákrok USA za pomoci GB a podpory NATO, kterým se sice podařilo nedemokrata a svým způsobem neposluchu Husajna nakonec oběsit, ale za cenu rozvrácení dříve fungujícího státu, na jehož teritoriu (a nejen na něm) vzniklo něco z hlediska demokracie a humanity zdaleka nepřijatelnější, než vláda strany BAAS (socialistické strany arabské obrody). Nebo ona pravda o bezletové zóně nad Libyí, schválená Radou bezpečnosti. Bezletová zóna - v té negativní pravdě - znamená, že všechna ostatní letadla, nepřátelská Kaddáfímu, zato přátelská NATO a USA si mohla dělat v zemi, co chtěla (a také dělala jeden jálet za druhým, vždy na pozemní cíle), až do úspěšného umučení nepohodlného Muammara. No, dnes je tam už pořádek. Tedy kolotoč lží, teroru, masového vystěhovalectví.

Prostě, člověk má obavy, zda se formy vlády neobohatily o nový typ. Vedle demokracie, oligarchie, monarchie, plutokracie, jako by se prosazovala jakási dementokracie.

Proti tomu kolotoči lží v oblasti mezinárodních vztahů, různých náboženství a politiky je takový kolotoč lží v rozvrácených rodinách pohodovou ukolébavkou.

Nemám snahu popírat, že podobně se k pravdě přistupovalo kdykoli, včetně čtyřicetiletí socialistického vývoje u nás. Nemám však na mysli filozofický rozbor pojmu pravda a jeho historické výklady, ale problémy současnosti. A tady je málo platné se odvolávat, že "se lhalo vždycky", že lhali komunisté stejně jako antikomunisté, že lhali císařové i králové a třeba katolická církev v době své nadvlády u nás. Lež propracovávali ve své propagandě i Američané jako Němci a prostě kdekdo.. Lhával kdekdo a vždy. Tím, že lhali jiní dříve ovšem nepomůžeme řešit skutečné problémy současnosti.

A snad nakonec. Je-li polopravda - neúplná pravda - někdy horší než lež, pak kolotoč lží se vesele roztáčí v Evropské unii, i v OSN, ba i v naší televizi. Každý zdůrazňuje z pravdy to, co se mu hodí.

A pak se v tom má občan vyznat! Kdepak, z toho kolotoče dezinformací, polopravd i čistých lží se nám může jen a jen zatočit hlava, takže nevidíme na prsty těm, kteří knoflík k roztáčení kolotoče stiskli.

Pečovatelky

12. června 2015 v 9:28 | Blechovan |  Různé
Žena se již delší čas musela spokojit s tím, že jí nohy dovolí pohyb jen po bytě. I za to byla vděčná. Manžel se snažil postarat se o ni i o domácnost, jak nejlépe dokázal, a ta aspoň minimální samostatnost manželky jim vytvářela jakž takž přijatelné podmínky života.

Jenže jednou se pod ženou nohy podlomily, a vstát se jí již ani s manželovou pomocí nepodařilo. Oběma bylo do pláče, jenže ten nic nespraví. Proto rychle zavolali jednak vnuka, aby pomohl svou babičku dopravit do postele, jednak lékaře, aby poradil a pomohl. Nešlo o policii ČR, takže pomohl a léčbou pomohl.

Opatření pak šla ráz na ráz. Z Paprsku vypůjčená polohovací postel, příslušné léky a především i zdravotní pomůcky pro bezmocnou, ale i doporučení, aby se rodina obrátila o pomoc k pečovatelkám.

Do té doby o existenci této služby muž vůbec nevěděl. Na pozvání přišla vedoucí pečovatelské služby, projednala podmínky péče o potřebnou, včetně platby, která byla opravdu velmi ohleduplná, a dohovor, kdy a jak některá z pečovatelek přijde pomáhat v péči o bezmocnou pacientku.

Nebylo to lehké ani pro muže. Žena se sama nedokázala ani posadit, ani najíst, nemluvě o dalším. Děti žijí a pracují poměrně daleko, proto každodenní péče spočívala na muži hodně dědkovského věku. První příchod dvou pečovatelek přivítal s ulehčením. Jenže se hned přesvědčil, že děvčata (ženy) z pečovatelské služby, tedy pečovatelky, pomáhaly nejen ošetřením pacientky, pravidelnou hygienou, péčí o vlasy, ošetření nohou, ale také pomocí při úklidu. No, muž se staral, jak mohl, jenže sám by na všechno - také s ohledem na věk - nestačil.

Již po prvních návštěvách pomocnic poznal, že jejich vliv na nemocnou je mnohem větší než jen tím dejme tomu fyzickým ošetřením. Pokaždé, když se v předsíni ozvalo "Dobrý den" od některé z pečovatelek, pacientka ožila. Pochopení, jemná péče, hezké slovo, úsměvná pohoda, to byl přínos pro postiženou dvojici k nezaplacení, k nedocenění.

Tak stará manželská dvojice poznala, že lidskost nezemřela ani v době maximálních zisků a až bezohledné honby za bohatstvím. Lze si jen povzdechnout. Každý z dvojice mladých mužů, kteří tehdy rodinu navštívili ve snaze získat je k přeregistrace zdravotní pojišťovny, je odměněn za svou společensky zbytečnou, neproduktivní až škodlivou činnost dvakrát lépe než každá z těch pečovatelek.

Trh si zkrátka váží víc peněz než lidí. A to i tehdy, když se ty peníze nezískají tvorbou či uplatněním hodnot, ale jen převekslováním od jednoho výběrčího k jinému.

Děvčata, pečovatelky, dík za vaši obětavou a záslužnou práci!

Vytrvalá kapka kámen láme

8. června 2015 v 19:40 | Blechovan |  Na téma
Příběh malé kapky v obrovském oceánu internetových informací.

Jeden človíček v tom oceánu milionů se zdá být nicotný. Kapka, spadne-li na pole, zmizí než se stačí vsáknout. Ale mnoho kapek na stejné pole - příslib úrody.

Tak je to právě i s lidmi. V množství může být síla. Samozřejmě musí být to množství kapek dostatečně čistých, aby úrodu neohrožovaly, místo její podpory.

Příměr nepříměr má hlubší sdělení i varování. Moře kapek, které jsou lživou reklamou falešných slibů rozděleny do mnoha různých políček úrodu nezajistí, nepodpoří. Stejně tak nahrne-li se ten oceán kapek na malé políčko, na malou oblast lidské činnosti, může být zle.

Každá informační kapka, každé sdělení, může být čisté a prospěšné nebo také znečištěné až jedovaté. A teď mi řekněte, jak pole, na něž kapky dopadají, tedy čtenáři, poznají, která kapka je ta pravá, která je podezřelá a před kterou je třeba se setsakra chránit! A v tom je ten velký problém.

Kdo umí předložit ty své informační, sdělovací kapky v krásném balení - pokud možno s doporučením několika lékařů o všemožných kvalitách - toho kapky padnou na úrodnou půdu, kdyby to i Goebbels psal. Tak se stává, že nám, jednotlivým občanským kapkám, nějaká ta V.I.P vzácnost doporučuje věci, o kterých vlastně v podstatě nic pořádně neví, ale je známá. Kapky se proto hrnou, kam naznačí. Dostane-li doporučující dobře zaplaceno, proč by nedoporučoval jednou kouřit (test the west! A podobně), jindy před škodlivostí kouření varovat. (Kovboj z uvedené reklamy zemřel na rakovinu plic.)

Co tedy nám, občanským a internetově čtenářským kapkám zbývá? No přece hlava, mozek, znalosti, myšlení. Nepřijímat čtené a doporučované automaticky, z pouhé slávy doporučujícího, ale hledat vlastní názor z často protichůdných informací. Názor, zohledňující nejen věrohodnost pramene (což je jednotlivci obtížné posoudit), ale především vlastní zkušenosti, znalosti a závěry.

Raději hledat cestu, než jít slepě po navržené neznámé. Vždyť už naši dávní předkové říkali, že cesta do pekla je sjízdná v libovolném počasí, přijmeme-li ji nekriticky, víte, kam dojdeme. Zatímco ta do nebe - no okreska a ještě zdevastovaná. A byť nás do nebe nepřivede, alespoň se cestující kapka dostane tam, kam směřovala, kde je jí třeba.

Nechtěl bych být v jeho kůži…

1. června 2015 v 14:45 | Blechovan |  Na téma
Asi to rčení znáte. Nevím, co vedlo k takto vyjádřené zkušenosti naše předky, ale mně to všechno připadá docela srozumitelné. Já jsem prostě já. Se všemi chybami, zlozvyky a snad i lepšími vlastnostmi a tužbami, ale jaksi komplexně celý. Mé touhy, názory, záliby, to vše je neoddělitelné, jako je neoddělitelná třeba ruka či noha. Tedy ony oddělitelné jsou, ale tím by přestaly být mou součástí.

Být někým jiným? Ale to je přece schizoidní představa! Není dobře možné, aby to, co představuje moji osobnost se s jinou osobností spojilo, aniž by se obě změnily. Takže já v těle jiného bych byl někým jiným, ale nestal bych se ani tím, do jehož těla jsem se vloudil. Zkrátka rozdvojená osobnost v těle jedné z nich.

Nejen že si to nedovedu představit, ale považuji to za nemožné bez ztráty zdravého rozumu. Kdepak cizí tělo a já! Ani za nic.

Tak.

Něco jiného ovšem nastane, když třeba chabáček, který netrefí do míče, aby jej odkopl, zatouží stát se třeba Bicanem (abych si vzpomněl na dávného legendárního fotbalistu). Ta touha, být někým jiným, je pak spojena s naprostou změnou osobnosti. Tedy nejen "já v jeho těle", ale místo já - on.

Přiznám se, že dokáži pochopit touhu nějaké dívky (dokonce i ženy, ale to už méně), stát se slavnou herečkou X. Y., protože ta je krásná, slavná, žádoucí a snad i bohatá. A tak nějak na okraj - také umí. Umí sice hlavně hrát, ale to se nosí víc než jen umět třeba řešit vědecký problém. Věda a práce nevynáší ani tu slávu, ani to ostatní. Jen snad sebeuspokojení.

Já jsem vždy chtěl být sám sebou a po druhých jsem pokukoval spíše jako po vzorech (zpravidla nedostižných, leč návodných).

Takže nechtěl bych být v cizím těle ani den, ani hodinu, prostě vůbec. Chci být sám sebou, aťsi je mé tělo méně dokonalé než jiného, méně přitažlivé než většiny, méně schopné než mnohých. Pokud bychom každý nebyl sám sebou, změnil by se svět, tedy společnost, ve neoblíbený velkoobchod s jediným druhem nabízeného zboží.

Tedy, děvčata, představte si, jeden jediný vzor, materiál, úprava obleku na milionech vzhledově totožných těl! Skoro fuj!

A chlapi, co byste řekli jedinému druhu piva? Nemluvě o jediné podobě i povaze žen. Ajajaj!