Červenec 2015

Bez strachu to nejde!

29. července 2015 v 12:31 | Blechovan |  Na téma
Když jsem byl ještě předškoláček, měli jsme v našem novém domě malý byt sestávající z kuchyně a ložnice. Ostatní místnosti sloužily buď tátově košikářské živnosti, nebo byly pronajímány. To víte. Dluhy! Každá koruna z nájmu byla potřebná.

Většina našich podnájemníků byli učitelé. Po večeři k nám často přicházeli na besedu. A tady začíná ten strach. Tedy neměl jsem strach z besedy. Naopak, těšil jsem se, co se dovím nového. Jenže besedníci měli obavy, abych nezaslechl něco pro mé dětské uši nevhodného. Jenže byt byl malý, dětský pokoj jsme ani já, ani sestra neměli, takže kam se mnou? Můj pozdější třídní učitel to vyřešil jasně. Jakmile jsem příliš natahoval uši na ty dospělé řeči, pokáral mne, pak přísněji, že nemám poslouchat když mám poručeno spát pěkně peřinkou zakrytý.

Nakonec mne za neposlušnost poslal do ložnice (kde se nesvítilo): "Jendo," varoval vážně, "musíš tam být hodný, nebo zpod postele vyleze drak a bude s tebou zle!" Někdy draka nahradilo jiné strašidlo, ale vždy jsem v ložnici usychal strachy, takže mi na mysl nepřišlo za dveřmi poslouchat zapovězené "dospělé" řeči. Raději jsem hlídal podlůžkový prostor, abych včas uprchl, kdyby nějaký ten strašák chtěl vylézt. Jméno dotyčného nájemníka neuvádím. Ještě po mnoha letech jsem se s ním setkal, tentokrát jako s rektorem vysoké školy, takže jej respektuji.

Tak potud úvod. Co z něho vyplývá? Přece když chceš odvést něčí pozornost od choulostivého téma, postraš jej!

Malého kluka bylo snadné postrašit. Tehdy jsme věřili na pohádky. Ty dětské i ty náboženské. Zdánlivě bude dnes mnohem složitější postrašit nějakým tím drakem pod postelí celou společnost. Jenže to je právě velmi snadné. Ovšemže se nestraší drakem. Pokrok nezastavíš. Straší se kdekým a kdečím, podle momentální situace. Strašilo se komunisty, strašilo se imperialisty, strašilo se - a velice účinně - válkou. Když náhodou slovní strašidlo nestačilo, nasadil a nasadí se těžší kalibr. Taková menší válečka, jen tak mimochodem třeba v Jugoslávii, a je v Evropě na čas pokoj. Jsou ovšem země, které se snadno zastrašit nedají. Nu tak tam se strašidlo dostaví na místo a řádí, jak jen moderní strašidla - bomby, rakety, drony, bankovní půjčky, prostě kdeco doba poskytne.

Žádný učitel! Strašit musí všemožná média. Učitelům by třeba lidé nevěřili. Podobně jako část nevěří politikům či státníkům. Ale když televize, rozhlas, noviny, bulvár prostě všichni dělají na občany jednotně bububu, kdo by se nebál. A kdo se bojí? No jako ten malý kluk. Stává se poslušným, ztrácí chuť být třeba jen v náznaku drzý a klepe se strachy, aby se zase nevrátili bolševici, aby Putin, ta ruská potvora, nezačal válku, aby …

A mezitím, co se občánek bojí, ti, v jejichž službách se straší, se mají jak. No jak v žitě.

A pokud nějaký občánek, neřkuli stát se bát nechce? Sankce, diverze, podplácení občanů nějakým dolárkem, aby se nechali vylákat na ten či onen Majdan…

Jen všudypřítomný strach zaručuje poslušné občany, celé státy, ba i celou Evropskou unii: "Však vidíte, jak dopadli Řekové, když se nechtěli bát." Ještě jejich vnuci budou doplácet na banky, které nezodpovědně nabízely a poskytovaly předchozím řeckým vládám nesplatitelené půjčky.

A kdo se bojí, neremcá. I Řecko, země kořenů evropské civilizace a kultury, se podařilo drakem dluhů a úroků i úroků z úroků zklidnit, jako kdysi dávno toho malého kluka.

Jó, ti nahoře, ti, co skutečně vládnou ač nevolení, ti se vyznají!

Společenství nemusí být davem

22. července 2015 v 21:24 | Blechovan |  Na téma
Davová psychóza je jevem, který postihuje především lidi bez vlastního hlubokého přesvědčení. Minulý týden jsme se zamýšleli nad imigranty. Jistě víme, že uprchlík a imigrant není jedno a totéž. Ten, kdo prchá, aby zachránil holý život sobě a snad přijatelný život své rodině, se liší od těch, kteří prostě jdou za lepším. Tak třeba se dozvědí, že někde je pro uprchlíky lepší sociální zajištění než u nich doma a už je tady dva uprchlíků. Ti ovšem neutíkají před zlem, ale spěchají za lepším.

I od nás utíkali. Tak třeba po roce 1968 uprchl před vězením prof. Sviták (pozdější poslanec za Levý blok), ale také můj kolega Dr. Dočkal, který si namluvil jinou a manželka nebyla svolná mu to trpět. Proto on, komunista, uprchl na demokratický západ. Utíkali lidé před nespravedlivými postihy, utíkali před trestem za kriminální činy. Odcházeli za lepším tam, kde je očekávali. Ještě si pamatujeme, jak od nás "prchali" cikáni do Británie a Kanady, z nichž nám většinu vrátili, protože na asyl neměli právo. A teď jsme průchozí a trochu i cílovou stanicí pro uprchlíky

Takže dav. Pak stačí pár mediálních provokací a je zde davová protiimigrantská psychóza. Věcné argumenty ztrácejí smysl. Ke slovu přijdou zkratkové, davové závěry. Běda tomu, kdo se nad problémem nezamyslí, neinformuje se, ale propadne těm mediálním psychózám. Pomáhá pak, aniž by sám věděl čemu a komu, šířit odpor proti příchodu nových migrantů. Dokonce je ochotný podpořit i polofašistické útoky.

A zatím je situace jiná. Samozřejmě že i naše republika, tedy my občané, se ujmeme pronásledovaných, bezmocných. Ovšem ne na úkor našich bezmocných. Tedy podle našich možností. Nechci-li propadat davovým, těm uměle provokovaným, aktivitám, musím sám znát, promýšlet a uvažovat. Pak ovšem přijdu i ke kořenům aktuálního stěhování národů. Kdo vyhnal tisíce a miliony Syřanů, Iráčanů, Libyjců a dalších? My ne, ale ti, kteří do celkem stabilizovaných zemí zanášeli údajně svobodu, ba i prý demokracii bombami, raketami, tanky. A co tam zanesli? Válku, krev, bídu, strach - masový exodus.

Ti, kdož svým rozhodnutím a zbraněmi, byť třeba jen vloženými do rukou jiných, způsobují neštěstí bezmocných, ti by měli nést rozhodující podíl na nápravě škod.

Ne tedy s davem odmítat pomoc, ne v houfu těch viníků zachraňovat na úkor vlastních potřebných. Ostatně co je to taková pomoc? Umístění do uprchlických táborů, neposkytnutí práce, aby si vlastními silami vydělávali na nové živobytí, to není a nemůže být řešením. Máme v republice "jen" asi 450 000 nezaměstnaných. Mnohá média - a zvláště někteří pravicoví představitelé - pláčou nad plýtváním v sociální oblasti. Dokonce jeden pravý poslanec se nechal slyšet, že si každý má na stáří našetřit a nečekat na důchodové pojištění a důchod. Čili humanita k vlastním je zbytečná? Ať si každý našetří! Humanita k prchajícím před zanášením demokracie typu USA a EU? No, to se přece musíme připojit k davu a dávat.

Mám podezření, že někteří z pravého křídla přijímání imigrantů podporují s nevysloveným zájmem získat za naši prý drahou pracovní sílu levnou od cizinců. Ale to není pomoc v pravém slova smyslu, to je jen a jen vykořisťování cizinců a na ještě úkor vlastních občanů. Ať ti bohatí, v jejichž zájmu proběhla různá vojenská dobrodružství, která nastartovala exodus, ti ať sáhnou - a hodně hluboko - do kasičky. No, třeba přispěje i nadace manželů Havlových z těch požadovaných desítek tisíc za pojmenování laveček či co.

Migrace a proč

13. července 2015 v 17:24 | Blechovan |  Na téma
Co obydlený svět světem stojí, lidé se stěhovali. No dobře, tak migrovali. Byly zásadně dvě možnosti. Buď nově příchozí obydlovali neobsazené nebo téměř neobydlené oblasti, nebo přicházeli do zalidněného prostředí. V prvním případ mohlo vše proběhnout bez problémů. Ten druhý? No málokdy se neprojevily maléry až průšvihy. Dříve nebo později, pokud si dosavadní a příchozí populace nedokázala najít společný jazyk (ne řeč, ale soužití), nastalo rozladění, nezřídka krvavé. Tak třeba příchod "vyšší křesťanské kultury" do indiánské země. Zprvu se původní obyvatelé nebránili, dokonce někdy Evropské příchozí vítali, ba i uctívali. Ti se jim ovšem odměnili přímo evropsky. Španělské americké kolonie na tom sice nebyly tak zle, ale stejně bohatství domorodců se zanedlouho přestěhovalo do Evropy, aby umožnilo rozvoj, bohatství kolonizátorů a přepych tehdejší věrchušky. Místní rozvoj byl zastaven a nahrazen koloniální nadvládou.

V Severní Americe to bylo složitější. Přicházeli tam mnozí lidé s obrovskou touhou nejen se uplatnit, ale doslova si nahrabat. Pokud se domorodci nepostavili včas proti imigrantům, brzy už na obranu svého území, svých zájmů, svého způsobu života nestačili. Za nějakou dobu se zjistilo, že domácí vlastně překážejí rozvoji pokroku a rozvoji vyspělé civilizace. Co v takovém případě? Kdo se staví do cesty pokroku, z hrušky dolů. Nejprve zatlačit domorodce do indiánského teritoria, pak vyhnat do rezervací. No a když v takové přidělené rezervaci třeba zavoněla ropa? Smůla. Samozřejmě ne pro imigranty - teď již pány nad životem někdejších pánů země -, ale pro ty, co se zavčas nepostavili na odpor. Přečtěte si Konec stopy od H. Fasta; ostatně záhubu starých indiánských kultur i kmenů popisují i historické prameny. A není to příjemné čtení.

Evropané využívali své technické převahy úspěšným nasazením armády i v kolonizaci Afriky a Asie. Kdo na tom vydělal? Prý tam kolonizátoři zaváděli vyšší civilizaci, kulturu a pravé náboženství, tedy křesťanství. Ohněm a mečem, podlostí i úlisností, ale vždy s cílem získat za málo mnoho. Jen si připomeňme, jak si Británie indickým bohatstvím a dřinou Indů "sponzorovala" svůj převratný rozvoj v 18. a 19. století. A nebyla sama. Jak evropské armády dokázaly zruinovat i takovou říši, jakou byla tehdejší Čína. A nevadilo jim, že k tomu sloužil i vnucený dovoz narkotik (však pro nespokojenost Číňanů proběhly i dvě opiové války). Byl to - ovšemže ne pro obyvatele Číny - kšeft nad kšefty. Indové za babku vypěstovali opium, Britové je s přiměřeně velkým ziskem vnutili Číňanům, a zase bylo na koloniální války dost prostředků.

Nu a teď se zdá, že je na řadě Evropa. Vždy z míst relativního přelidnění směřovala migrace do míst poměrně nenasycených. Takovou oblastí pro Afričany a obyvatele západními armádami rozvrácených arabských a dalších zemí je dnes relativně prosperující Evropa. Evropa již nechce slyšet na pradávné křížové výpravy, decimující tehdy obrovské masy islámského živlu. Nechce vnímat ani výtky za nesplnění slibů z počátku XX. století, kdy byly slibovány částem a národům Osmanské říše hory doly za pomoc ve válce, aby se po jejím vítězném ukončení na sliby zapomnělo. Tedy zapomněli Evropané, křesťané, ne ti podvedení, jako třeba Kurdové a další.

V zásadě jedinou možnou cestou, jak zvládnout zájem imigrantů o život v bohatší Evropě je, aby se příchozí mohli zapojit do pracovního cyklu, respektovali zákony hostitelské země a splynuli - nemyslím tím ztrátu své identity - s dosavadními obyvatelstvem. Pokud by k nám směřovali jako budoucí dobyvatelé a nadvládci, opakovaly by se dávné historické nespravedlnosti, byť v nových podmínkách.

Takže, abych konečně ukončil. Řešení současných problémů nemůže být ponecháno na náhodě, na libovůli zprostředkovatelů migrace, ale musí být pojato komplexně. Nejprve hledat kořeny, příčiny. Významné je vojenské rozvrácení řady zemí "nositeli" humanismu a západních hodnot, ale není to jediná příčina. Pak pečlivě zvážit možnosti nápravy, tedy odstranění následků nevhodných zákroků. A konečně velice pečlivě posoudit, čím konkrétně může Evropa a USA přispět k stabilizaci politické i ekonomické situace zemí, odkud početná migrace do Evropy směřuje.

Jenže právě toto je asi ta poslední věc, kterou ta vychvalovaná západní kultura, ty slavné "západní hodnoty" hodlá řešit. A v té neochotě nebo neschopnosti jít ke kořenům a vyhledat perspektivní a oboustranně přijatelné řešení je nebezpečí. Ne v rasismu, ne ve vojenských opatřeních ani v nějakých plotech či zdech, ale v promyšleném, oboustranně přijatelném řešení skutečných problémů.

A těmi není třeba Putin, Írán, Asád a podobně, ale už vůbec ne pokračování v namyšlené uchvatitelské politice té slavně euroamerické civilizace.

Krásné iluze

8. července 2015 v 13:31 | Blechovan |  Na téma
Téma život ve snu je natolik široké, že jsem se stihl zamyslet jen nad jednou variantou. Tou je zamilovanost.

Tedy odvažuji se o tomto jevu psát jen a jen proto, že mám bohatě roků, byť mnohem méně osobní zkušenosti. Jedna manželka na celý život, to se dnes až tak moc nenosí. Mně to vydrželo snad proto, že jsem o své budoucí nesnil, ale spíše přemýšlel. Přemýšlel jak to zařídit, abychom mohli žít spolu (s ohledem na rozdílná zaměstnání), abychom mohli přivést na svět a vychovávat děti. Aby náš budoucí společný život protékal pokud možno klidným, plným tokem.

Jenže v mládí to často bývá tak, že se dva lidé poznají, zamilují a vysní si ideální představu svého partnera. Ten je v období zamilovanosti tím nej nej, bez chyb, no prostě ideál. Vysněný partner či partnerka v představách svého druha je přesně to, po čem touží, a o čem se domnívá, že udělá z života ráj na Zemi.

Pak přijdou běžné pracovní a životní dny a s nimi hojné rozčarování. Najednou se na donedávna nedostižném ideálu objevují trhlinky, příznaky poznání skutečné osobnosti. A je zaděláno na průšvih.

Má smůlu, kdo se ze svého snu neprobudí včas, aby se přesvědčil, že jeho skutečný partner, byť není ideální, ale je schopný vzájemného porozumění, což je víc, než sen. Často začne hledat jiný ideál - jako kdyby takového něco opravdu a bezchybně existovalo. Na svém - dříve vyvoleném - najde tolik chyb, že se až zhrozí. Když měl mladík sklon k pití, ve snu se to snadno přehlédlo. Asi podle schéma: "Však on si dá říct." Když byla partnerka třeba trochu hubatá, dřív byla roztomile řečná, teď je najednou ukecaná, vlastně protivně ukecaná.

Nechci dále promýšlet varianty. Spokojím se s jednoduchým závěrem.

Snít je krásné, ale ve skutečném životě nezapomínejme, že se z každého i sebekrásnějšího snu probudíme. Takže uvažujme předem, do čeho se se svým vyvoleným, svou vyvolenou chceme a můžeme probudit. A budeme-li pečlivě zvažovat, bude život jako hezký sen i po tom probuzení.

No jo, jenže zamilovaný a zvažovat?

Teď, anebo nikdy!

1. července 2015 v 9:23 | Blechovan |  Na téma
Nastávají v životě situace tohoto typu. Člověk si žije podle svého, moc se o ostatní nestará, a najednou se musí rozhodnout. Buď teď, anebo nikdy! Stává se to v soukromém životě, ale často je podobná otázka položena ve vztahu ke společnosti.

Typickým příkladem jsou volby. Je tedy fakt, že jsou až otravně často a současně, že zvolenými ne vždy bývá respektováno to, co před volbami slibovali. Ona se vždycky nějaká výmluva najde. Tou nejčastější a skutečně významnou je tvrzení, že "koaliční partneři nesouhlasí". Občanovi se pak zdá, že jeho volební hlas pro to nebo ono řešení byl zrazen, znehodnocen a mnohdy reaguje neúčastí v dalších volbách.

A tady je právě do dilema. Buď volit - a riskovat opět zklamání, nebo nevolit, zbavit se možnosti alespoň teoreticky podpořit takové řešení společenských záležitostí, které daný občan považuje za správné, a jenom brblat, kritizovat. Samozřejmě opět bez efektu, ale dokonce s raději nepřiznaným pocitem spoluodpovědnosti.

Tedy buď se - v tomto případě na volebním aktu - spolupodílím a nesu riziko zklamání, ale i naději úspěšnosti, nebo se rozhodování vyhnu. V tom druhém případě alibisticky: Já nic, já je nevolil.

Je na každém z nás, abychom se v podobné situaci rozhodli. Já jsem pro Buď i s rizikem zklamání. Varianta Anebo totiž jen zdánlivě přenechává rozhodnutí na ostatních. Bez "našeho hlasu" se opravdu rozhodne. Ale tak jak čert nosí na největší hromadu, volební neúčast přidává vážnosti nejvíce podpořenému volebnímu výsledku, ačkoli je možná právě ten v rozporu se zájmem anebáků, tedy vyhýbajících se podílu na rozhodování.

Naproti tomu se mi nezdá vhodnější variantou typ "kdo hledá, najde". Totiž v každých volbách hledat nové tváře, nové sliby a umožnit tak vstup do politiky a rozhodování o nás takovým jednotlivcům i skupinám, jejichž skutečné, neproklamované úmysly se poznají až po volbách. Ostatně taková volební uskupení na jedno použití jsou snad naší českou specialitou. A jakkoli vždy dávám přednost našim výrobkům, pokud to je možné, tyto volební jednohubky nemusím. Zpravidla se přikloní k vítězům bez ohledu na soulad či malý soulad předvolební propagandy.