Srpen 2015

Jazyk se vyvíjí, názory též

25. srpna 2015 v 13:13 | Blechovan |  Na téma
Nakoukl jsem do akademického slovníku, abych si ujasnil, že mé chápání těch dvou výrazů "mít rád vs. milovat se" je "obecně uznané". Nu a tam jsem se dověděl, že výraz milovat je možno chápat jak v tom sexuálním významu - jako vztah dvou blízkých, tak v obecném - jako třeba milovat rodiče, vlast a podobně. Naproti tomu "mít rád" je tam vnímáno spíše jako "mít oblibu" - třeba divadlo nebo knedlovepřozelo (to tam ovšem není).

Jenže jazykáři nezbytně zaostávají za životem, takže se vnímání obsahu slov často časem mění. (To byl i ten případ s Pussy riot, vyhoštěnými z USA pro jejich nemravné chování.)

Pokud význam milovat - milovat se degradoval jen na sex, ztrácí ten vztahový citový náboj. Připomíná mi to starý vtip, ještě ze studentských let. Na kroměřížském náměstí se v pravé poledne milovala dvojice, nehledíce na to, že kolem procházejí i děti. Zakročil policista, který přibral náhodného svědka, starého dědulu. Policista píše do protokolu "Svědek dokládá, že viděl jak se na lavečce na náměstí v pravé poledne a za přítomnosti kolem procházejících studentů obviněná dvojice milovala." Svědek rozpačitě odpovídá: "No, asi se i milovali, ale hlavně tam souložili."

Takže je jasné, že nic jasné není.

Trochu osobně. Svou manželku jsem měl celý život rád. Nikdy jsem jí neřekl, že ji miluji. A přece jsme se celý život … Zkrátka, jak si to kdo vyloží.

Ale milovat bez toho mít rád, to je citová chudoba, ba někdy i jen kšeft.

Lidi, mějme se rádi. A když na to přijde, milujme se!

Myšlení bolí

17. srpna 2015 v 21:11 | Blechovan |  Na téma
Jsem tak trochu masochista. Snažím se myslit, i když prý myšlení bolí. Podle toho to také vypadá. Ať myslím, jak myslím, bolestivým tématům se nevyhnu. Proto také asi nic moudrého nevymyslím

Tak hned třeba aktuální i módní téma - imigranti. Když se snažím nad jejich situací zamyslit, zabolí to, že se problému většinou raději nevěnuji.

Jenže téma týdne se ptá řečnickou otázkou: Jak nemyslet? A má pravdu. Jak nemyslet na lidi, kteří utíkají před válkou, bídou, beznadějí - za lepším, k nám. Kolik jich asi republika, chlubící se nižší nezaměstnaností, ještě vedle 460 000 našich lidí bez práce uživí? A co jim může nabídnout, když práci nemá ani pro mnohé své občany? Nu ale solidarita, lidská soudržnost velí pomáhat.

A to sakramentské myšlení hned připomíná: "Proč lidé vlastně utíkají právě k nám, do Evropy?" Jednak proto, že u nich doma to nestojí za fajfku tabáku. Většinou. Ale proč ani za fajfku tabáku? Copak Afghánci a také Iráčané, Syřané, Libyjci, a další Afričané či Arabáci začali proti Americe a proti nám válku? Nebylo to vlastně naopak? A co dědictví kolonialismu? Desítky i stovky roků mateřské země vysávaly africké a asijské státy, čímž podstatně opozdily, zbrzdily jejich vývoj. Teď řada obyčejných lidí i různých výkuků spěchá do Evropy s nadějí a nataženou rukou: "Postarejte se o nás. A dobře, nebo!" Však už tu a tam se utečenci vzbouřili, že se o ně místní instituce nestarají tak dobře, jak si oni přejí.

Ne, raději nemyslet. Avšak - jak nemyslet? Co takhle zamyslet se nad počasím? Každý může chválit, nadávat jak libo, počasí se nezmění. Jako ta politika různých vlád. Kuš! Nechci o politice. Zkusíme to se sportem. Sakra, zase ty spory o olympiádu u Rusáků, čert aby to vzal. Tak kousek z kultury. Největší prý světový absurdní dramatik, spisovatel a nezištný prezident je v různých zemích připomínán tu lavičkou se jménem, tu názvem ulice či náměstí. Do Pěruna, zase! Jakási nadace tupí jeho jméno a vyžaduje za jeho použití třicet tisíc stříbrných. Jak Jidáš. Já tedy znal Václavy Havly dva. Jeden se obětoval, jak slíbil, a shlížel na nás ze srdíčkového Hradu co Ústava dovoluje roků. Druhý, ten je z Ostravy, byl to dělník. Že by jeho paní také vyžadovala podíl z té libry masa za použití jména?

Tak vidíte. Lépe nemyslet. Už držím pysk, šetřím klávesnici, mlčím a nemyslím. Ale přece

JAK NEMYSLET…

Vnitřní boj

14. srpna 2015 v 17:02 | Blechovan |  Na téma
Vnitřní démon? Nejprve tedy aspoň náznak toho, co to démon je.

Vyjdeme-li z náboženských představ - a tam démonové vznikli - jsou démoni různí duchové. Jejich utřídění je pak věcí názoru. Tak na příklad je možno démony ztotožnit s podbožskými bytostmi. Tedy ještě ne bohy, ale něco víc než jsou tvorové přírodní.

Sotva jsem došel k tomuto závěru, vzpomněl jsem si na náboženskou prvouku a náboženské výklady vůbec, z nichž vyplynulo, že v pekle žijí démoni-ďáblové, které nám byl sám čert dlužen, protože škodí, kudy chodí. A navíc nikdy nespí.

Jenže jak se ti zatrolenci do pekla dostali? No vzpomínejte! Přece to byli andělé, kterým bylo dobré nebeské bydlo málo a chtěli větší pravomoci. Lucifer prý dokonce - ač byl kdysi první po Bohu - pokukoval po prvním místě ještě před Stvořitelem. No a to, jak jistě každý uzná, žádný vládce nepřipustí. I ten Nejvyšší tehdy zakročil s veškerou rozhodností.

Byla z toho mela, kdy část démonů dobrých podpořila úsilí Nejvyššího o stabilizaci poměrů v nebi. Ty revolucionáře neposlušné pak Vítězný Bůh svrhl do podsvětí, které pojmenoval peklem. Všichni neposlušní démoni - bývalí andělé - tak upadli v nemilost a stali se vzpurnou pekelnou branží. Kdysi jsem se vyprávějícího naivně ptal (vždycky jsem byl hloupý a chtěl něco pochopit) proč ten vševědoucí nechal v nebi nepokojům vzniknout, proč všemohoucí potřeboval nějaké pomocníky při svrhávání vzbouřenců. Odpovědi jsem se nedočkal, jen zavrčení, abych nerušil. Časem jsem dospěl k závěru, který nám býval zbožně vštěpován. Že totiž nepřísluší člověku pochybovati o úradcích božích. Proto i dnes beru za historický fakt jak akt vzpoury v nebi, tak proces svržení. Jen ještě věc pekla a zlých démonů uzavírám poznáním, že peklu se dostalo vysokého privilegia svádět lidi ke zlu a tím varovat nesvedené, aby byli opatrní. Vládcem pekla byl ustanoven - žádná demokracie, žádné volby - Satan. Ostatně vládce nebe rovněž nepodléhá jakémukoli schvalování. Snad jen různými církvemi.

A jsme u démonů v nás.

Je jich celá fůra. Já se pokusím alespoň nakouknout na jednoho zapeklitého vnitřního démona - lásku.

Není sporu, že láska je snad nejniternější záležitostí každého člověka (No, možná, že u primátů obecně také trošku. Vlastně kdo viděl, jak se k sobě mají příslušná zvířátka… Přiznámvám, nevím.) A ten její démonový původ se pozná velice snadno. Dva se zamilují a žijí jak v nebi. Krása k pohledání. Jenže pak se to často nějak opotřebuje, zkoroduje. Mívá to různá pokračování. Vznikne-li z lásky trvalejší svazek, nastane boj jako tehdy v nebi. Kdo bude mít navrch? Jak kdy, pravda, jenže když je jeden vládnoucí, musí být druhý tím svrženým. Není-li sám andělem, je průšvih ve vztahu či rodině. Z lásky nebeské jsou problémy pekelné. Ta část dvojic, u níž vztah nezkoroduje, ať by byla sebevzácnější, ta je opravdu krásným vzorem lidství.

Bohužel velmi mnoho nebeských lásek končí nejen u advokátů a rozvodového soudu (to v lepším případě), ale někdy i v pekelných zákrutech lidské nesoudnosti, které pak musí soudit soudy, občas až po zavraždění jednoho z dříve krásného andělského vztahu. A tak se nebe i peklo, anděl i ďábel - jako jeden démon v nás zapíše často i krutým spárem do našeho života.

Buďme raději opatrní, pociťujeme-li, že se nás zmocňuje ten či onen démon. Snažme se do rozhodování, do jaké míry mu podlehnout, vložit i kousek rozumu. Dokud je čas.

Dokud není rozvrat. Dokud není rozvod. Dokud jsme nepropadli drogám. Dokud není válka…

Potřeba uzdy

3. srpna 2015 v 14:57 | Blechovan |  Na téma
Emoce? Bez nich by život byl jen přežíváním, ne prožíváním.

Na druhé straně když emoce začnou cloumat človíčkem tak, že se přestane ovládat, tedy zmocní se jej, jako by se dotyčný nechtě vyčleňoval z rodu homo sapiens a přeřadil se do rodu homo ineptus.

Dva malé příklady. Mladík spatřil krasavici. Ví o ní houby, ale vzplane k ní touhou, emocí, která hravě přetrumfne rozum. Co následuje, může mít přemnohé podoby, avšak ne každá z nich je nejen moudrá, ale aspoň únosná. Někdy je z toho vražda, jindy pouhé zklamání. Nejhorší je, když následky dané emoce přinesou děti (nebo nemoce). Zkrátka lze radit: "Zamiloval ses? Vzpomeň si, že máš nejen srdce a další orgány v nižších partiích, ale také hlavu s šedou kůrou mozkovou!

Jiný příklad z nedávna. Mnozí občané nebyli za reálného socialismu spokojeni s danou podobou demokracie, nazývanou socialistická. Nikoli pluralitní názorově, nikoli konkurencí různých představ. Pak dojde ke změně a je nastolena demokracie našeho typu. Jde to dokonce až tak daleko, že i prezidenta volí přímo občané. A tady zase ty emoce! K lítostí těch "nejmoudřejších", kteří mají nejen majetky, ale i správné přátele tu i za hranicemi, je zvolen nevyspělým davem ten, kdo zastupuje jiné než "elitní" zájmy. Malér, že ano? Jenže stalo se. A co udělají emoce s takovým demokratem (a nemusí to být rovnou ten kavárenský)? No přece zacloumají s ním mocně a on, podlehnuv emočnímu vzkypění, prohlásí většinu voličů za hnědá a rudá prasata. Tedy nikoli homo sapiens, ale zcela jiný živočišný druh. Přiznám se, že tehdy jsem musel vynaložit mnoho úsilí, abych o dotyčném hlasateli demokracie typu odsáď až pocáď neprohlásil, že je blbec.

Zkrátka - bez emocí to nejde, ale bez jejich zvládnutí to také stojí za houby.