Září 2015

Milion dnes nestačí

30. září 2015 v 10:30 | Blechovan |  Na téma
Kdybych se stal milionářem? Snad miliardářem, ne? Co je to takový milion? Málem almužna - ovšem jak pro koho. Pro bezdomovce či bydlícího důchodce to jsou docela peníze.

Abych nebyl osočován, že zkresluji. Tak se podívejte na malý příklad. Dejme tomu, že jsem mladý muž, který má štěstí představované dobrým zaměstnáním s čistým příjmem 15 tisícovek měsíčně, a hodnou mladou ženu. Chci se pochopitelně o budoucí potomky starat ne u mých rodičů v dvoupokojovém bytě na sídlišti (jak tady v okolí v několika případech vídám), ale ve vlastním bytečku. Proto sháním. Hele - velká reklama: Několik posledních bytů na prodej v novém areálu. (Tam bylo 85 bytů od jednopokojových až po čtyřpokojové, ovšem bez výbavy, tedy bez kuchyňské linky a podobně).

Informace na místě mne rozesmutněla. Ten jednopokojáč, jakýsi startovací pro bezdětné, "již za 1 200 000 Kč". Kdybych se stal vlastníkem jednoho milionu, neměl bych ani na ten startovací. Vzít si půjčku? Hypotéka, to je jho, navíc rizikové. Co když firma ve které pracuji udělá kotrmelec a já budu bez zaměstnání?

Ne, ani kdybych byl hodně mladší, nechtěl bych se stát milionářem. Spokojil bych se s dobrým a stabilním zaměstnáním, zdravím a klidem ve společnosti. Myslím bez válek a stranických podrazů na obyčejné občany.

A co kdybych byl tím miliardářem? Jistě nezapůsobí věrohodně, budu-li tvrdit, že bych pomáhal potřebným. Třeba založením firmy, která by hleděla na příznivé podmínky pro zaměstnance víc než na zisk. Taková firma by v bezohledné tržní soutěži nepřežila. Ostatně. Pokud bych se stal miliardářem, jistě by to ode mne vyžadovalo zcela jiné vlastnosti než solidaritu a porozumění. Spíše bezohlednost, tvrdost a tu i tam nějaký ten úkrok z dobrých mravů. Nemyslím zrovna na zbakalování či zkrejčířování.

Prostě netoužím po milionářství, ale po zdraví, dobré práci a porozumění, míru a třeba skromnějším, ale zato lidštějším životě.

Útěk před životem?

23. září 2015 v 14:39 | Blechovan |  Na téma
Když se člověku zbortil celý svět, hledá způsob jak žít dál. Příčina ztráty všech iluzí neznamená ještě ztrátu naděje. Právě útěk ze života je příliš definitivní i v situaci, kdy se dotyčnému uprchlíkovi osobní svět opravdu zhroutil. Vlastně vždy lze zbořené stavby opravit, případně nahradit stavbou novou. A v osobním životě je pro to nespočet důkazů i příkladů.

Proto je třeba problémy buď řešit, jsou-li řešitelné, nebo se odvrátit od zklamání k naději. Jak? Třeba vnoření se do jiného, blízkého problému, jehož řešení je v silách zklamaného. Tím problémem může být třeba koníček, a jsou-li pro to podmínky, tak práce. Netýká-li se zklamání partnera, potom je rodina spolehlivým zázemím, z něhož může člověk vstoupit do nové etapy života.

Zkrátka - ze života se předčasně neutíká. Útěk je vhodný jen před neřešitelným problémem, ale k nadějnému cíli, kdyby tím cílem byl jen koníček jako sbírka, sport, kamarádi.

Dobře utajení - anonymové

14. září 2015 v 18:43 | Blechovan |  Na téma
Anonym skrývá z nejrůznějších důvodů svou tvář. Nejčastěji proto, že není sympatická. S anonymními vlivy se setkáváme kde tam. Jeden z těch nejvážnějších a snad i z nejnebezpečnějších případů je anonymita skutečných vládců světa.

Je sice pravda, že si představitele obcí, krajů, měst, ba i celých států zdánlivě volí lidé sami, ale skutečné volby jsou jen závěrečným dějstvím rozhodování o tom, kdo bude rozhodovat. Neříkám vládnout. To mají ti zvolení zastupitelé. Ale rozhodují ti, kteří mají možnost své bílé i jiné koně vyslat na běžeckou dráhu, předem je dostatečně vykrmit, zajistit futro i na příště, a divácké davy volebních dostihů náležitě předpřipravit.

Je přece známé, kolik milionů vynaloží ta která strana ve volbách. Je známa i (nestabilní) úměra mezi voličskou "podporou" a prostředky vynaloženými na reklamní volební kampaň. Dokonce i v amerických volbách se traduje, že prezident je předurčen výškou volebních darů hlavních korporací. Nu a kdo asi může dávat nejvíc? Zaměstnanci nebo manažeři a miliardáři?

Jistě to není tak jednostranné. Určitě významnou roli hraje obecná nálada voličů již delší dobu pře volbami. Ale, až na výjimky, nevytváří se náladové stereotypy významně rovněž mediálními triky?

Další věc je, že i po volbách nemají zvolení docela nesvázané ruce. Chtějí třeba plnit volební program, ale kde na to vzít peníze? Zdaněním bohatých? V posledních desetiletích se něco podobného nejen nedaří, ale ani neorganizuje na většině světa. Ti, kteří bohatnou platí méně, než ti, kteří jen pracují.

A dále. Přes mediální kampaň a všemožné investice do reklamní kampaně zvoleného bílého koně nejbohatších se stane, že zvolí nevyžádaného, nepodplaceného. Co teď? Poznali jsme to po minulých prezidentských volbách. Již při inauguraci byly odhaleny nedostatky zvoleného. Ony mu manžety košile nekoukaly předepsané (kým) milimetry ze saka! A hned další den jsme zvěděli, že prezidenta zvolila hnědá a rudá prasata. Následovaly červené karty, a když ani ty nezprofanovaly zvoleného dostatečně, nastoupil nejtěžší kalibr. Říšský protektor ve funkci amerického velvyslance vybafl na prezidenta, že si nemůže dělat co chce, když se to Americe nepozdává. Co má co v Moskvě uctívat památku milionů padlých obětí, vojáků, kteří se zasloužily o porážku nacismu a osvobození země?

Aby bylo jasno. K osobnosti dnešního prezidenta jsem vždy měl a dosud mám řadu výhrad. Nu ale když jej zvolila pětapadesátiprocentní většina v přímé volbě, co s tím? Demokracie žádá, abychom volbu respektovali. Jenže demokracie, co to je? Hned vyskočili kritičtí čertíci: "Vždyť on dostal 55 % při 60% účasti, to je jen jedna třetina skutečných voličů. Jak můžete tvrdit, že byl zvolen většinou?" A pak nakouknete do volebních záznamů z voleb do evropského parlamentu a hle, významný protiruský aktivista, pan Jaromír Štětina získal cca 3 % hlasů všech voličů. A že by někdo proti němu vystupoval podobnou kritikou? (Ostatní europoslanci ovšem podobně.)

Vraťme se k té anonymitě. Anonymní vláda je to nejhorší, co může společnost, hlásící se k demokracii, postihnout.

Zkrátka - anonymita mi tak trochu smrdí neférovostí. Jsou výjimky, ale jako pravidlo by neměla platit.

Ale neé!

7. září 2015 v 14:31 | Blechovan |  Na téma
Že by mohl být život nefér? Asi jak se na něj podíváme. Podle mého názoru je život prostě takový, jaký je. Ani hodný, ani nehodný. Jenže lidé a především společenské podmínky mohou být pro mnohé nefér a podle toho pak postižený vnímá všechno.

Tak třeba když se narodil nějaký šlechtický synáček. Život mu dal do vínku jakožto živočichovi totéž, co nadělil nevolnickému dítěti. Jenže společnost se vytvořila tak, že synek, jehož prapředkové uměli pořádně máchat mečem, šidit, okrádat - většinou pod heslem ochrany obyčejných dříčů, zatímco z těch nevýbojných a pracovitých nadělali nevolníky. A pak už to šlo od generace po generace stejně.

Časem se ukázalo, že mnozí nevolníci jsou zdatnější - ba i s tím mečem - než rodové panstvo. V takovém případě je buď oběsili, setnuli jim hlavičku či jinak opečovali ke spokojenosti panstva, kterému mohli být nepříjemnou konkurencí. Případně je "povýšili" do šlechtického stavu, aby za ty povyšující měl kdo s mečem riskovat krk.

Ale i později, když zvítězila volnost, rovnost a bratrství, to nebylo a není o mnoho lepší. Jeden příklad ze známé rodiny. V roce 1900 se narodil chlapec v rodině pro tehdejší dobu typické - dřevorolnické. Zděděných pár měřic pole a výuční truhlářský list měly rodičům umožnit výchovu šesti dětí. Když ten chlapec končil základní školu - což bylo někdy v jeho jedenácti letech - navštívil rodiče řídící školy s doporučením, aby hocha poslali studovat, že má k tomu dobré nadání. Nikoli život nebo rodiče, ale společenské podmínky vložily do úst otce zamítavou větu: "Na to nemáme peníze, aby syn studoval."

Pak se dostavil pan farář, který hocha znal jako ministranta. A že mají kluka poslat na seminární gymnázium, kde se nemusí platit. Námitku mámy, že nechtějí za neplnoletého rozhodovat, aby se stal knězem, navrhující odmítl s tím, že po maturitě nemusí ze seminárky na kněze, ale najde si svou vlastní cestu v životě. A teď opět nezasáhl život, ale celková situace, když otec problém uzavřel: "Ja, syn bude pánem a pět jeho sester budou služky? Na učení půjde a bude nám pomáhat, aby se všechny sestry v životě dobře uplatnili.

A tak se stalo. Životem prošel "bez ztráty kytičky", dobře vychoval své děti, nezatrpkl. To, že nemohl uplatnit své schopnosti v plném rozsahu nesváděl na život, na rodiče ale na skutečnost, "že to tehdy jinak nešlo".

Ještě jednou. Život za to nemohl, ale společnost, které tehdy (to bylo ještě za Rakousko-Uherska, nezáleželo na tom, aby každý mladý člověk našel uplatnění podle svých schopností. Měl se, kluk, narodil na zámku, a měl by po starostech, i kdyby byl blbý jak - chtěl jsem napsat poslanec, ale naprostá většina poslanců blbá není.

Prostě život je k jednotlivcům nestranný. Dítě se narodí s jistými předpoklady, ale jejich případné uplatnění je dáno podmínkami ne přírodními, ale společenskými.