Říjen 2015

Komu říct sbohem?

26. října 2015 v 16:39 | Blechovan |  Na téma
No přece válečnické organizaci NATO. Vznikla v roce 1948 jako Severoatlantické obranné společenství. Měla vyvažovat údajné vojenské nebezpečí, kterým hrozil tehdejší Sovětský svaz.

Aniž bych chtěl idealizovat politiku tehdejšího vedení SSSR, je jednoznačný fakt, že ještě řadu roků po ničivé německé agresi v době Velké vlastenecké války, měl SSSS víc než plné ruce práce s odstraněním jejich hrozných následků. Teprve v roce 1955 reagoval na existenci NATO založením Varšavské smlouvy.

Když se schylovalo k zániku socialistického společenství, mohli jsme od českých disidentů slyšet krásná slova, mimo jiné o odluce katolické církve od státu a o zrušení vojenských paktů. Dokonce sám hlasatel pravdy a lásky Havel ještě po roce 1989 veřejně proklamoval takový úmysl, aby zanedlouho podpořil humanitární bombardování mimo země NATO v Jugoslávii, které bylo dokonce v rozporu s Chartou OSN.

Dnes je situace taková, že i bývalý britský ministerský předseda se "omlouvá" za chybný postup v Iráku a Libyi. Jinými slovy přiznává, že problémy, které jsou důsledkem jednání států NATO mimo oblast území členských států nepodpořené Radou bezpečností OSN, mají konkrétního viníka.

Ten se ovšem o nápravu nestará, ale pokračuje, momentálně v Sýrii a podněcováním na Ukrajině.

A teď si připomeňme, že nejen vedoucí, ale rozhodující silou v NATO jsou USA. Ta se podívejme, co jejich prezident -nositel Nobelovy ceny za mír - veřejně prohlásil:

"Musíme mít nejsilnější vojenskou sílu na světě a musíme - příležitostně - zkroutit ruce zemím, které by nedělaly to, co my potřebujeme, aby dělaly."

Takže "kroutit rukama ne tomu státu, který porušuje mezinárodní právo a po schválení Radou bezpečnosti, ale každému, kdo nedělá to, co potřebují Spojené státy.

Je tedy z hlediska mezinárodního práva a konkrétních válečnických kroků NATO organizaci zločinnou. Neboť kdo, aniž by byl sám napaden anebo bez souhlasu Rady bezpečnosti napadne vojensky jiný stát, případně cvičí na svém území a vyzbrojuje povstalce proti suverénnímu státu, dopouští se válečného zločinu.

Pokud se oháníme humanitou, demokracií a nedefinovanými západními hodnotami, přečtěme si znovu, jaké právo si americký prezident vyhrazuje pro svou armádu a z jakého důvodu.
Nebylo by opravdu nejčestnější říct: "Sbohem NATO?"

Na počtu důvodů nezáleží

20. října 2015 v 13:15 | Blechovan |  Na téma
Na důvodech nezáleží. Těch si pro podporu čehokoli vymyslí lidé nejen deset, ale třeba hned sto, stejně jako sto důvodů, že to nejde. Záleží především na smyslu, cíli a důsledcích jakéhokoli rozhodnutí či opatření. Jenže prosazované názory a z nich plynoucí klamání jsou zpoplatněny osobními a skupinovými zájmy lépe než respekt k skutečně pádným zdůvodněním.

Zatímco správné a prospěšné by bylo o každém problému - myslím vážném a významném - nerozhodovat na základě názorové jednostrannosti (ať již sluníčkovské nebo nesluníčkovské), nýbrž po všestranném posouzení.

Nu a právě takový postup se u nás dosud neujal. Názorným příkladem je reakce na prvního prezidenta zvoleného přímou volbou. Bez ohledu na to, zda s jeho názory a jednáním předem souhlasím, či ne, jedině správné je nejprve myslet - tedy zvážit navržené rozhodnutí, a teprve, aniž bych potřeboval těch důvodů pro rozhodnutí desítku, podpořit to, co je pro naši zemi, nejen pro uchlácholení mého Já, nejvhodnější. Někdy mám dojem, že někteří "publicisté" reagují na různé názory dříve, než jsou vůbec vysloveny. Prostě vím, že když Putin, když Zeman, když Obama, Když… tak nesouhlasím. Pokud možno i červenými trenclemi.

Jiný příklad. Kůrovec a Šumava. Ať dnes zvolíme kterýkoli postup, chyba se stala při prvotním vymezením prostoru Národního parku Šumava. Ten je vlastně rozdroben a proto jedno i druhé z protichůdných řešení není obecně správné. I když bych zásadně raději obětoval něčí individuální zájmy, než národní park. Jenže ti, kterých se to individuální osobně dotýká… Snad je to jasné.

Podobně také s imigranty. Bez námahy bych tady vyjmenoval vždy asi deset důvodů proč jednat tak či jinak, nebo ještě úplně odlišně. Pokud nebudeme řešit kořeny stavu, ale jen důsledky, je to jako léčit až zlomeninu, ale nezajistit bezpečnost chůze na náledí.

Co při mnoha rozhodováních v EU, v naší republice, ale i v rámci celého světa nejvíc chybí, to nejsou argumenty, ale moudrost, ohledy na zájmy ostatních, respekt před potřebami slabých a vytvoření podmínek pro rozvoj všech. Co to tedy potřebujeme? No přece pravou demokracii. Ne jednou za čas bombastická volební kampaň, která zacpe voličům ústa tu koblihou, tu složenkou, že státu dlužíš 120 000 korun, ne sliby, coby kdyby, ale opravdu demokratická diskuse, aby přijaté řešení bylo optimálním kompromisem z hlediska různých skupin. Nejde ani jen jednostranně upřednostňovat dělnickou třídu, ani nadřazovat zájmy bank. Vše by mělo být v rovnováze.

Abych uzavřel. Ne jen důvody pro, ale i důvody proti, a nakonec nalézání optimálního kompromisu.

Já vím, to byla, je a zřejmě i nadále bude jen utopie.

Stvořitel nás nevybavil zpátečkou

12. října 2015 v 17:32 | Blechovan |  Na téma
Když si první cihlář hrál s modelováním Adama, zapomněl jeho duševní i tělesné schopnosti vybavit zpáteční rychlostí. Takže v celém průběhu existence lidstva, ať se člověk snažil, jak se snažil, nedokázal se nikdy vrátit před chybné rozhodnutí, aby je napravil. Jinými slovy.

Život lze prožívat pouze jednosměrně,

od zrození k závěrečné scéně.

Zpátky to jde jen v mysli.

Fantasy jsou nesmysly.

Zato vzpomínky! Mají podstatnou výhodu. Mohu se tvářit, že to, co je nepříjemné, jsem zapomněl. Ty prožitky, které nebyly tak docela podle správné míry, vzpomínáním poněkud přeměřím do líbiva. Zato všechno příjemné, krásné vybavované po čase ještě zkrásní a zpříjemní.

Nejhorší situace nastane, když v životě člověk zabředne do bahna. Třeba si žena namluví ožralu nebo muž povětrnici. Dříve se z takového močálu nedalo - díky nevratnosti církevního sňatku - vyprostit. Dnes je to zdánlivě lepší. Ale ani včasný rozvod v podobném případě neprospěje tomu, aby človíček dospěl k touženému cíli bez ran a boulí.

Zkrátka, přátelé. Nemajíc životní zpátečku, měli bychom být v jízdě životem rozvážní, nikoli zbrklí.

Zkrátka: Pozpátku lze vykonat mnohé, ale prožít život tam a zpět, ani digitální géniové nezvládnou.

Jen bych chtěl doplnit, že fantasy, pokud je beru jako literární formu, mne dovedou docela zaujmout a pobavit. Ale v životě? Sorry, nesmysl.

Být sám sebou

5. října 2015 v 17:13 | Blechovan |  Na téma
Někdy se musím divit, jak se - zejména ženy a někteří mladíci - ve snaze vyniknout, podřizují svým vzhledem módě. Chtějí upoutat pozornost a skoro soutěží v tom, kdo víc podlehne módním příkazům. A to bez ohledu, zda daný diktát módy je pro ně vhodný.

Móda se týká nejen oblečení, obuvi, úpravy vlasů, ale i dalších doplňků. Dokonce i názorů. Kdysi jsme se usmívali při pohledu na "divochy" s kroužky v nose či ve rtech. Copak nás tehdy mohlo napadnout, že po čase se podobná móda dostaví do tak zvané civilizované společnosti v podobě kroužků - teď samozřejmě se samostatným jménem - po celém těle, pohlaví mužů i žen nevyjímaje? Nebo oděv, který nabízivě nezakrývá zájmové tělesné partie? Tedy odkrývá pás - kousek pupku a zad -, aby zůstala holá kůže. Jistě je pro muže docela poutavý pohled na takto vystavené dívčí tělíčko k veřejnému obdivu. Pokud jsou vedra, je to snad i praktické. Nebo kalhotky i svrchní část oděvu uzpůsobené tak, aby "césura" mezi dvěma polokoulemi lákala pohled a slibovalo - kde co. Vzpomněl jsem si na Píseň písní, v níž Heine prozradil, že "césura prsy dělící kouzelným půvabem mámí". Takže hned dva kouzelné půvaby najednou.

Nedávno jsem se velice pobavil, když jedna dívka v blízké restauraci, podlehla módě - snad se tomu říkalo body, ale nejsem si jistý. Její vypouklé břicho se snažilo vyprostit ze zbytku oděvu, nejen vykouknout lákavým pruhem. A ta prcka! Dvě polokoule zvící pivovarského valacha nedovolily oděvu zastavit se na náznakové poloze… Příchozí ohleduplně odvraceli pohled od toho výsměchu ženské krásy a nepochopení k čemu módní trendy mají sloužit.

Toto všechno jsem uvedl jen a jen proto, že chceme-li se od ostatních lišit, mělo by to být pod kontrolou rozumu. To, co jednomu či jedné sluší, druhého spíš zkruší. Nebudu měnit názor jen proto, abych se lišil od většiny, ani proto, abych s vlky vyl. Z módních námětů i názorů přijmu jen takové, které mi vyhovují. Jinak dopadnu jako kandidát s čírem. Případně zmíněná nešťastnice s těmi dvěma césurami. A lišit se tím, že se zesměšním, to jistě není to pravé. Líbí se mi, když ve své úpravě využije dívka či žna takové prvky, které zdůrazňují ne její podléhání módě, ale její zvláštnosti.Tak jak není jednotný typ člověka, není a nemůže být ani jednotný příkaz módy.

Ovšem mnohem významnější, byť často nedoceněné, je vyjádření svébytnosti té které osobnosti v názorové oblasti a v postojích ke společenským problémům. V názorech, dokáže-li muž i žena použít ani ne tak většinový nátlak médií, jako vlastní rozum, tedy schopnost samostatně vyvodit názor z všemožných informací.

Lišit se jen proto, abych se lišil znamená - ve vzhledu jak v intelektuálních postojích - stát se zbožím v jednotkovém obchodě.