Listopad 2015

Celé národy ve stínu

30. listopadu 2015 v 15:28 | Blechovan |  Na téma
Kdysi v sedmdesátých letech vyšla kniha Národy ve stínu. Měli by si ji přečíst všichni ti, co chtějí naši současnou civilizační úroveň charakterizovat jako křesťansko-židovskou. To proto, že judaismus i křesťanství všech možných škol a směrů nevznikly ve vzduchoprázdnu, ale v civilizačně více či méně vyspělém prostoru.

Jednou mi vnuk (tehdy osmiletý) sdělil, že nebýt křesťanství, neuměli bychom číst ani psát a obrazně řečeno lozili bychom po stromech. Na otázku, zda Japonci a Číňané či Indové jsou křesťané pochopitelně nedokázal odpovědět. Zato dobře věděl, že číst a psát umí a po stromech lozí jen při sklizni ovoce.

Ale nejen pradávné zaniklé kultury mimoevropské, jakými byli Sumerové, Chetité a mnozí další postupně vznikající a zanikající kultury Mezopotámie i jiných částí světa.

Také Evropa žila i před našim letopočtem. Copak jsme docela zapomněli třeba na Mykénskou kulturu, na Etrusky, na antické Řecko a Řím? Vždyť tyto a mnohé další civilizační stupně leží v základech naší evropské kultury. Dodnes jsou řečtí filozofové, římští právníci a projektanti infrastrukturních staveb - nemluvě o starověkém předkřesťanském umění Evropy -, aktuálním pokladem evropské vzdělanosti. Vždyť i ti Římem poražení Kartaginci zanechali nesmazatelnou stopu v historii. Musíme připustit, že naše dnešní písmo vlastně nemělo u své kolébky za kmotry ani židy ani křesťany, ale naopak, soupeře Izraelitů Féničany, jejichž potomky byli i Kartaginci.

Ten mnohamluvný úvod chtěl jen navodit jistou názorovou vnímavost.

Ve stínu slávy vyvolených žijí dnes (a žili vždy) spousty neznámých či málo známých, ale nepropagovaných vědců, umělců, vládců, tvořivých lidí. Dávný český král Jiří propagoval a usiloval o naplnění myšlenky evropské sounáležitosti a spolupráce, založené na uznání jiných, ne na jejich potlačení. Takový myslitel, jakým byl Jan Amos Komenský vyslovoval myšlenky, jejichž aktuálnost se nesnížila dodnes. Jen si připomeňme jeho soubor praktických pokynů jak vést, vychovávat a vzdělávat mládež. Není naplněna nejen v nerozvinutých zemích, ale v plném rozsahu ani u nás dodnes.

A současnost? Když nějaká průměrná zpěvačka či herec chtějí "ze stínu" malé popularity vystoupit, využívají k tomu především své umění? To by neuspěli v konkurenci lepších či lépe sponzorovaných. Usilují proto prosadit se tím, "co se dnes nosí". Jedni proto nadávají na komunismus a vysvětlují, jak oni tehdy trpěli. A to i tehdy, když byli svého času denně na obrazovce. Tak třeba Filipovská se zviditelňuje, čili leze ze stínu ujištěním, že její mrtvý, ale prokazatelně vynikající otec "by dnes neměl rád Zemana". (To jméno jen jako příklad.

Ze stínu, když už touží někdo po výsluní, by měl vystupovat svou prací, svými výkony, ne přisíráním momentálně vlivným a mocným.

Ostatně víme - třeba podle mnoha světových vědcích či umělcích -, že ti, co opravdu umějí, jsou skromní.

Jak vysvětloval starořecký filozof svým žákům: "Protože vím víc, než vy, vidím, že se setkávám s větším okruhem nevědomosti, než si vy dokážete představit."

Já mám raději Poprvé

25. listopadu 2015 v 13:55 | Blechovan |  Na téma
Ten výraz Naposledy je pro mne persona non grata. Jednak - s ohledem na datum narození - nepříjemně páchne definitivou, jednak málo slibuje. To Poprvé, to je něco jiného. Vždy, když mělo začít něco od začátku, bylo to slibné, lákavé.

Pravda ovšem je, že někdy to poprvé bylo i naposledy. Jen tak namátkou. Kdysi ve studentských letech jsem podlehl tlaku spolužáků a poprvé jsem vybafčil cigaretu. Byla to T. R. Vlasta. Naštěstí to bylo i naposledy. Již předem mne kouření nelákalo, hned napoprvé nechutnalo, takže mne to tehdejší naposledy nepřipadalo jako bolestné loučení, ale spíše jako svobodné vydechnutí.

Těch začátků bylo ještě moc a moc, podobně jako těch loučení. Tak třeba jako úplný prcek jsem dostal poprvé injekci, o které jsem věděl předem. Však mi za bezpláčové přijetí včeličky máma slíbila celou mísu šulánků, bramborových šišek s mákem. Mňam. Ale jen poprvé. Už žádná další trpělivě snášená včelička nebyla odměněna, a přece jich bylo dost a dost. Tak nevím, mám-li napsat, že naštěstí ta poslední byla či nebyla naposledy…

To když jsem poprvé políbil svou budoucí manželku! Pak ještě mnohokrát, ale právě pro to naposledy, smutné a bolestivé, nemám naposledy ani trochu rád.

V lapáku jsem nikdy nebyl. Pokud bych tu zkušenost získal, asi bych se s naposledy smířil. I když… Mnozí již s několikanásobnou zkušeností na závěr akce slibují, že "tentokrát to bylo naposledy", ale kdy, to bude opravdu poslední, na to se snad ani oni netěší.

A na závěr. V roce 1945 jsme všichni - alespoň všichni, které jsem znal - byli přesvědčeni, že se lidé ve válce vraždili naposledy. Jak klamné jsou lidské názory, jak nepatrné i ty nejbohatší zkušenosti! Jak často je přání otcem myšlenky! Zkrátka - války a kouření - zda jde o naposledy nebo ne, závisí na lidech. Jenže příliš mnoho lidí na válkách získá, aniž by hleděli na ty, kteří ztratí všechno, takže přání většiny je smeteno s první nadějí, že další válka přinese zisky.

Jak rád bych - v souvislosti právě s válkami - řeekl, že ta či ona byla poslední, že lidé naposledy nehleděli na rozum, ale podlehli touze po majetku, moci, nadvládě. Jenže právě zde žádné NAPOSLEDY neplatí.

Fuj!

Život je zázrak

23. listopadu 2015 v 17:09 | Blechovan

Potřebuje náš život kouzla?

Život se všemi jeho složkami i problémy je nepopíratelný zázrak přírody. Žádná kouzla nepotřebuje, aby byl kouzelný. To jen my lidé si vymýšlíme jakási vylepšení, a když se nám to nedaří, myslíme na nějaký umělý zázrak, třeba nadpřirozený zákrok bohů.

Odjakživa, když si lidé s něčím nevěděli rady, obraceli se do oblasti fantazie a výmyslů. Vymysleli si stovky božstev (no, mnoho stovek v průběhu celé historie, než se trochu omezili na ty současné), aby se dílem měli na koho spolehnout s řešením svých problémů, dílem měli na koho svádět neúspěchy. Bůh potrestal, čert vzal. Krásně to vystihuje obojakost božské milosti, tak jak nám ji kdysi v náboženství vysvětloval pan kaplan. Zemřel tatínek jednoho spolužáka. Tehdy jsme se dověděli, že koho Pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Pak se stalo, že známý ochlasta a zlodějíček spadl z fůry a splašené spřežení jej ukopalo. Tehdy nám jako odstrašující přiklad bylo vysvětleno, že Pánbůh ho potrestal.

Kdepak, netřeba volat po zázracích. Hlavně je nutné žít spořádaně, pracovat poctivě a mít pochopní pro potřebné. Pak ani Hospodin, Jehova či Alláh či které hinduistické božstvo nebudou nespokojeni. V takovém případě není potřebná jakákoli božská záruka či nespokojené trestající peklo.

Imigranti

12. listopadu 2015 v 19:09 | Blechovan |  Různé

Názorová hladina v médiích je rozvlněna až do krajnosti. Nu a právě o ty krajnosti jde. Je slyšet jen velmi málo rozvážných slov na dané téma. Zjednodušené rozčlenění představuje dvě skupiny. Sluníčkáře (nebo jak je nazveme), kteří zcela nekriticky, bez ohledu na vnitřní podmínky pracovního trhu a ekonomické možnosti republiky, přijímají imigraci bez výhrad. Pan Schwarzenberg se prý při nějaké diskusi nechal slyšet, že naše republika utáhne půl milionu běženců, ba dokonce, že by si je měli lidé rozebrat do svých domovů. Jak vidět, všichni svatí byli při nás, když většina občanů dala přednost v prezidentské volbě Miloši Zemanovi.

Druhý extrém - je označován za xenofóby - tvoří ti, kteří naprosto odmítají vniknutí cizího civilizačního a náboženského živlu, ba někdy mluví v krajním případě i o střílení imigrantů při nedovoleném překračování hranic či potápění jejich člunů ještě před vyplutím. Ono ta střelba na hranicích má své vzory především na jižních hranicích USA, kdy imigranti, pokoušejících se překonat hraniční železnou oponu či příhraniční řeku, jsou často přivítání palbou amerických ochránců hranic.

Jistě že ani jedna ani druhá krajnost není přijatelná. Co je však nezbytné? Nu přece aby byli povoláni k odpovědnosti ti, kteří statisíce původně klidných občanů z jejich mateřské země vypudili válkou a rozvratem. Tak tady se spravedlnosti nedočkáme. Kdo by dokázal brát k odpovědnosti koalici USA a Británií za rozvrat Iráku? Americká protiirácká agrese vyhnala z domovů miliony Iráčanů, kteří v statisícových počtech hledali záchranu v Jordánsku a Sýrii. Kdo Představitele NATO za rozvrat v Libyi? Kdo za rozvrácení někdejší Jugoslávie odtržením Kosova, odkud dále do Evropy pronikají desetitisíce migrantů za lepším? Mohli bychom dlouho pokračovat.

Před Evropou stojí náročný úkol tuto nepřijatelnou situaci, kdy statisícové masy očekávají v EU nebe na zemi, zatímco samotná EU má miliony občanů, kterým není schopna nabídnout práci i těch kteří v bohatých zemích žijí v bídě. Právě selhání představitelů EU, kteří nereagovali na nebezpečí masového exodu z rozvrácených oblastí, natož aby včas připravili Evropu na řešení předvídatelných následků různých agresí a barevných revolucí, zavinilo současný chaos a téměř neřešitelnou situaci.

Nejpodivnější v dané situaci je to, že sluníčkáři nebo pražská kavárna, jak je posměšně pojmenoval prezident, nejsou schopni reálného pohledu. Jejich myšlení - ať jde o Schwarzenbergovy stoupence nebo o Dienstbierovce - je zatemněno tím, že neunesli volební prohru a proto nenávidí vítěze voleb. Ačkoli právě Miloš Zeman zaujal a zaujímá vyváženější postoje. Jeho tři zásady jednání s imigranty nelze popřít. I podle mezinárodního práva musí ten, kdo přichází do cizí země respektovat její zákony. Kdo chce do EU, musí respektovat i zákony platné v EU, týkající se asylové politiky. Zemanovo: "Nezvali jsme vás, ale když už jste zde, musíte respektovat naše zákony, jinak odejděte." Není nepřátelské. Je podmínkou možného budoucího soužití.

Zaujal mne postoj ostravského katolického biskupa, který nám dokonce vysvětluje, že my, Češi, jsme také imigranti, takže se nesmíme divit… Přirovnat stěhování národů v polovině prvního tisíciletí, kdy celé svazky kmenů odcházely z našeho území na jih a západ, čímž se zde vytvořilo (a nejen v dnešní ČR) poměrně prázdné území, téměř volné k osídlení k současnosti? K situaci, kdy je území nejen osídleno, ale civilizační stupeň evropský jen velmi obtížně umožňuje bezproblémové soužití s početnými představiteli zcela jiných kultur v příliš krátkém období.

Jak už to u nás chodí. Řeči se vedou, emoce převažují, ale problém zůstává nevyřešen. Ostatně naše omezená suverenita, kdy mantinely stanovují nevolené evropské instituce a USA, vládě nedává dostatek volnosti. A postavit se většině? Na to jsme malí. To si troufne snad jen Orbán a Fico.

A pak ať někdo vypráví, že zvolený prezident rozděluje národ! Národ rozděluje jednak uražená ješitnost poražených, jednak neschopnost mnoha z tzv. elity rozvážně řešit životní problémy.

Přijdou volby a občané zase mnohdy naletí na hezké kecy, plané sliby a volební hesla. A život půjde dál, rozum sem, rozum tam, řízen nerozumně.

Nebo současné hrozby přimějí voliče k hlubšímu zamyšlení? Kéž by!

Z jiskry může vzejít plamen i požár

10. listopadu 2015 v 18:44 | Blechovan |  Na téma
Slovo samo o sobě mnoho neznamená. Teprve ve spojení s jinými ve větě (nepopírám i jednoslovné věty) vyjadřuje myšlenku, výzvu nebo sdělení.

Ovšem i pak, jsou-li slova spojena do výzvy, nemusí mít velkou pádnost. Neodpovídá-li době, náladě, potřebám, zapadne slovo, věta, ba i celý traktát.

Proto média a všemožní píáristé a podobné lidští formátovači předem vytvářejí předpoklady, aby příslušné "slovo" vyvolalo - až zazní -, požadovanou reakci veřejnosti.

Proti síle slova jsou lidé bezmocní, pokud nabízenou slovní krmi jen konzumují, třeba jako spotřebitel odpovídající popisu nepřežvykavý sudokopytník.

Teprve pokud se spotřebitel slov chce a dokáže nad sděleným zamyslet, samostatně vyvodit z nabízeného či vnucovaného závěr odpovídající i dosavadní zkušenosti, stává se slovo onou jiskrou.

Samozřejmě i pak nemusí zažehnout snahu, ba ani zájem. Padne-li jiskra do nehořlavého materiálu, uhasne bez následků. Lhostejní, sebestřední lidé se tak hned pro něco nerozžhaví.

Jen jeden aktuální příklad. Imigranti. Z médií slyšíme či čteme protichůdná stanoviska. Od vcelku ochotného podřízení se (asi jako kdysi indiáni v USA) až po nenávistné návody střílet, střílet a potápět.

Proto lze říct, že v síle slova je i jeho slabost až nebezpečnost. Rozum musí vyslechnutá či přečtená slova posuzovat, a teprve pak vyvozovat závěr, vedoucí jednou k omezení vlastní životní úrovně ve prospěch potřebných azylantů, jindy k odmítnutí živit z výsledků vlastní práce takové, kteří "prostě jdou za lepším" a natahují ruce ani ne tak po práci, jako po štědrosti cizí společnosti.

Přejme si, aby z přemnoha slov vznesených na ono téma, vzešla jiskra porozumění, ne plamen nenávisti.

Vyzpívaný život

9. listopadu 2015 v 13:42 | Blechovan |  Různé
Kdysi dávno přišel syn ze školy plný dojmů a dost rozehřátý: "Tati, kdo je lepší zpěvák Gott nebo Matuška?" Čas rozřešil někdejší klukovské spory, ale život popojel a Matuška již dávno není a mnohanásobný Zlatý slavík je trápen nemocí.

Tehdy se v rodině rozvířila diskuse, že by si z ní mohla televize vzít příklad. Každý jsme měli svůj - jiný - názor, nikdo druhé za rozdílný postoj nepeskoval. Děda tehdy hájil Matušku, že má krásný chlapský hlas. To tedy opravdu měl. Já měl raději Gotta pro jeho věcnější (nebo střízlivější?) životní postoje. Manželka fandila Gottovi a syn tvrdil, že má rád oba.

Pak proběhla soutěž o Zlatého slavíka, snad ta první. Když ocenění vystupovali v televizi, stříbrný Matuška nějak nezvládl Gottovo zlato a dost nemístně televizní diváky přesvědčoval, že on je sice lepší, ale jeho fanoušci nejsou psaví.

Za nějakou dobu Matuška emigroval s vysvětlením, že tady u nás nemohl svým ctitelům zpívat takové písně, jaké by chtěl.

Popojel čas a Matuška se po převratu vrátil - se stejnými písněmi, s nimiž své české ctitele oslovoval před emigrací. No snad s jedním rozdílem. Místo zrání střešní opěvoval zrající švestky.

Zato Gott měl smůlu a namále. Vždyť on byl 'takový darebák', že se veřejně nevzdal titulu Národní umělec! Vysvětlil to věcně: "Já ten titul dostal za to, jak zpívám. A to se nezměnilo ani revolucí." Dík za výstižnost.

Ať jsme dávali přednost jednomu, druhému nebo třeba řadě dalších, oba tito zpěváci bavili národ svými písněmi. Oba i v zahraničí. Pravda, Gott měl velkou popularitu v Německu, Sovětském svazu, ba i v USA, kde měl veřejné vystoupení jako málokterý jiný náš zpěvák, ale umění, zvláště to lehké, zábavné, přece není matematicky srovnatelné jako skok do dálky či výšky. Prostě každý z oboru, kdo najde u posluchačů pochopení, si ocenění zaslouží. Jen by si měli být vědomí, že když někdo krásně zpívá, jiný prima dává góly nebo umí zahrát divadelní roli, že další zase dokáží vyrábět užitečné a potřebné věci, vymýšlet nové, učit jiné, vést obec, město… Prostě každý je dobrý a má se uplatňovat právě v tom, v čem má výsledky. Už méně se vyvyšovat nad jiné. Právě to se mi u Gotta líbilo, že nikdy nedělal.

Jako vzpomínku na oba zpěváky si jdu pustit album s jejich písněmi. Zlato nebo stříbro, oba uměli.

Divná záliba

4. listopadu 2015 v 14:20 | Blechovan |  Na téma
Lidé mají nejrůznější záliby, koníčky či pěkně česky vyjádřeno hobby. Zvláštní zálibou je u některých nepochopitelně práce.

Prosím vás, co je na tom zábavného, jaké je to hobby pracovat? To když si člověk třeba stoupne k hracímu automatu, má alespoň naději, že vyhraje. No, obyčejně spíš naopak, ale naděje, jak známo, umírá poslední. Dokonce i ten zklamaný gamblér, co se prohrál až k exekuci a bezdomovectví, se vší pravděpodobností zemře dřív než ti, kteří na něm vydělali. Ti totiž využili jeho naděje až do poslední tisícovky.

Nebo také jiné hobby - alkohol. Kdo mu nepropadl, neví, jaká je to blaženost ožrat se až k poblití. Zrovna minulý týden jeden takový blažený alko-hobbík znečistil chodník před naším domem. Blažená nebyla jen jedna ze sousedek, které to nedalo a uklidila chodník, aby do toho druzí nešlapali a pejsci si na tom nekazili chutě.

Jednou z nejčastějších zálib posledních desetiletí je divoký sex. Divoký proto, že není zkrocený nějakým prstýnkem. Pokud se jej pokusí zkrotit následné novorozeně, mělo smůlu. Zůstat u jednoho jediného vztahu, zvláště poznamenaného tím batoletem, to je mimo záliby. To je u takových skoro nevolnictví. Chudáci děti! Chudáci ti, co se prosexují k prázdnému stáří.

Další, a tentokrát velmi propagovaná a ctěná záliba je honba za majetkem a penězi. Nemáš, nejsi. Čím víc máš - bez ohledu na to, jak jsi k tomu přišel - tím jsi víc a významnější. Že jsi zbohatl na úkor jiných? Vo co go? Měli oni zbohatnout na úkor mne, jenže to nedokázali. Tak ať nehemzají, jinak je vyhodím z práce. Fronta nezaměstnaných je dlouhá, imigranti číhají.

Jen tak na okraj. V novinkách jsem se dočetl, že od roku 1993 je u nás nejvíce zaměstnaných. To je ten záporný růst. Nemluvím o nezaměstnaných, kterých je zatraceně moc, byť si někdo pochvaluje, že už jen 400 tisícovek.

Zcela nepochopitelná je ovšem z hlediska tak zvaných dnešních priorit záliba v práci. Však se takovým, kteří bez práce nemohou být, pohrdlivě říká workholici. Něco jako ochlastové z práce. A přece! Vládní lidovci se snad rozpomenou, co přikázal Bůh vyháněje Adama a Evu z ráje. Dřinu! Jenže ne panstvu, ale těm ostatním, co nejsou u lízu.

Úcta k práci? Ona sice je opravdu zdrojem hodnot, které lidstvo potřebuje k přežití, ale bolí z ní ruce, nepřináší dostatečné dividendy. Ta je jen pro ty, co nejsou "in".

Já si však vzpomínám z mládí na pana Vabrouška, morkovského koláře, s jakým uspokojením předával nový výrobek, trakař (tragač). "Ten vám" sousede, "vydrží, že se o něho budou ještě vnoučata dohadovat, komu připadne." Když přeskočíme nějakých těch šedesát roků, přesvědčíme se, že pan Vabroušek měl pravdu. Měl skutečně důvod být na výsledek své práce hrdý.

Nebo místní kovář pan Hanák. Celý den se nezastavil, sotva na jídlo si našel chvilku času, jak byl zaměstnán. To bylo v jednom kuse okovat koně, vykovat novou podkovu, vyrobit, tedy vykovat motyku či rýč… Sledoval jsem spolu s kamarády, když ke kovárně přivedli známé koně. Symfonie ladnosti, s níž kovář zvládal bujné koníčky a opatřoval je podkovami, aby se jim na silnicích dobře šlapalo

Ideální stav by jistě byl takový, že práce, nezbytná pro zajištění života celé rodiny, celé společnosti by byla současně pro pracujícího zálibou. Pokud se toho společnost nepokouší dosáhnout, odvádí pozornost chybným směrem. Zábava? Samozřejmě, ale jako doplněk toho, co dává životu smysl. Doplněk práce, péče o rodinu, pomoci potřebným.

Jenže skutečnost? Biblické Zlaté tele bylo jen takovým vybočením mnohaletým putováním unavených kočovníků. Dnešní Zlaté tele je zářným cílem, jehož přiblížení stojí za tisíce zabitých v agresivních válkách, za statisíce vyhnaných z rozvrácených zemí.

Abych nějak uzavřel jinak nekončící traktát. Války, ty velké i ty "nízké intensity" jsou nácvikem na apokalypsu. Myslím, že by bylo lepší cvičit na mírové přežití, na spolupráci, na vzájemnou pomoc a porozumění. Jenže to by byla asi také jen záliba bez naděje na uskutečnění. Vždyť každá bomba, raketa, sestřelený letoun - to je cesta některých k naplnění jejich záliby v bohatnutí. Ti ostatní mají smůlu.