Tak jsem se nad tímto týdenním tématem zamyslel a zjistil jsem, že JÁ je nás mnoho. Mnohem víc než prvé a druhé. Pravda, obyčejně se uvádí, že se v nás svářejí dvě různé a odlišně orientované osobnosti. Ale ono je jich mnohem víc.
Tak zrovna já (tedy JÁ). Jednak jsem byl syn a bratr. No také manžel. Nikoli mimochodem jsem se stal násobně otcem. Takové vedlejšáky, jako je švagr, bratranec a podobně ani neberu v úvahu. To je rozdílných osobností!
Každý ten jednotlivý JÁ má celou řadu zvláštních vlastností. Jako syn jsem byl - no většinou - poslušný. Jako manžel - no většinou - pozorný. Jako otec - no většinou - hodný, pečlivý. Takže zatímco mé první synovské já bylo vděčné, mé druhé, tedy manželské bylo proměnlivé. Má další JÁ byla všelijaká.
A jako důchodce? To vše dohromady a ještě něco navíc.
Podívejme se na jeden náhodný konkrétní jev - imigranty. Jedno mé ego s nimi cítí. Ať již z jakéhokoli důvodu odešli ze své země, aby ve světě našli něco náhradního. No jo, ale proč odešli? Hned se ve mně ozve druhé já, aby zabrblalo: "Odešli za lepším. Tak jaképak sympatie. Kdyby zůstali doma, museli by nést riziko jako celá jejich země."
Jenže v tu chvíli další náhradní já se ušklibuje: "Proč vlastně doma začali být nespokojení? To kdybychom my měli postupovat stejně, musely by arabské země přijímat miliony Evropanů. Nespokojených až do žhava se svými namyšlenými vládami."
Než si to zmíněná ega promyslí, aby zareagovala, už je tady další alternativní našeptávač: "Proč vůbec ze svých zemí odcházejí třeba Kosováci či Pákistánci? Tam se neválčí, mají námi požehnanou demokracii, svobodu a kdeco."
Hned se ozývá další maličké já, o kterém jsem dosud snad ani nevěděl, že se v skladovém prostoru mé mysli a srdce někde vyskytuje: "Proč mám mít já sníženou životní úroveň (a z čeho jinak bychom případné imigranty vydržovali, když práci pro ně nemáme při čtyřech stovkách tisíc nezaměstnaných našich občanů), když my jsme přece žádnou válku, která je údajně vyhání ze země, nevyvolali?"
Všechna předchozí JÁ se ještě nevrátila do diskuse a já (tentokrát skutečný JÁ) raději beru do rukou detektivku. "Nechám to koňovi," říkám při otevírání oné problémy odnášející literatury, "když si tuto otázku nepoloží představitelé zemí, které binec v různých částech světa vyvolaly, když si ji většinou nepřipouštějí ani naši oficiální představitelé, ochotně kývající nadvládcům, co já, řadový občan si s tím mám lámat hlavu?"
Vnitřní diskuse pokračuje, div se jednotlivá ega nepoperou, zatímco dolary, nafta a jiné lidské hodnoty vesele proudí na ta správná místa. Těm cílovým destinacím jsou ovšem můj vnitřní boj, ba i naše celostátní či dokonce světové problémy šumafuk. Asi podle hesla: "Bohatství v mých bankách leží, na lidech mi nezáleží."
A hele! Aspoň ty až úplně navrchu žádné alter ego netrápí. Je jim jasné - jak to stojí v Limonádovém Joem: "Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina, protože co je dobré pro Colalocu, to je dobré!"