Prosinec 2015

Početné JÁ

21. prosince 2015 v 18:21 | Blechovan |  Na téma
Tak jsem se nad tímto týdenním tématem zamyslel a zjistil jsem, že JÁ je nás mnoho. Mnohem víc než prvé a druhé. Pravda, obyčejně se uvádí, že se v nás svářejí dvě různé a odlišně orientované osobnosti. Ale ono je jich mnohem víc.

Tak zrovna já (tedy JÁ). Jednak jsem byl syn a bratr. No také manžel. Nikoli mimochodem jsem se stal násobně otcem. Takové vedlejšáky, jako je švagr, bratranec a podobně ani neberu v úvahu. To je rozdílných osobností!

Každý ten jednotlivý JÁ má celou řadu zvláštních vlastností. Jako syn jsem byl - no většinou - poslušný. Jako manžel - no většinou - pozorný. Jako otec - no většinou - hodný, pečlivý. Takže zatímco mé první synovské já bylo vděčné, mé druhé, tedy manželské bylo proměnlivé. Má další JÁ byla všelijaká.

A jako důchodce? To vše dohromady a ještě něco navíc.

Podívejme se na jeden náhodný konkrétní jev - imigranty. Jedno mé ego s nimi cítí. Ať již z jakéhokoli důvodu odešli ze své země, aby ve světě našli něco náhradního. No jo, ale proč odešli? Hned se ve mně ozve druhé já, aby zabrblalo: "Odešli za lepším. Tak jaképak sympatie. Kdyby zůstali doma, museli by nést riziko jako celá jejich země."

Jenže v tu chvíli další náhradní já se ušklibuje: "Proč vlastně doma začali být nespokojení? To kdybychom my měli postupovat stejně, musely by arabské země přijímat miliony Evropanů. Nespokojených až do žhava se svými namyšlenými vládami."

Než si to zmíněná ega promyslí, aby zareagovala, už je tady další alternativní našeptávač: "Proč vůbec ze svých zemí odcházejí třeba Kosováci či Pákistánci? Tam se neválčí, mají námi požehnanou demokracii, svobodu a kdeco."

Hned se ozývá další maličké já, o kterém jsem dosud snad ani nevěděl, že se v skladovém prostoru mé mysli a srdce někde vyskytuje: "Proč mám mít já sníženou životní úroveň (a z čeho jinak bychom případné imigranty vydržovali, když práci pro ně nemáme při čtyřech stovkách tisíc nezaměstnaných našich občanů), když my jsme přece žádnou válku, která je údajně vyhání ze země, nevyvolali?"

Všechna předchozí JÁ se ještě nevrátila do diskuse a já (tentokrát skutečný JÁ) raději beru do rukou detektivku. "Nechám to koňovi," říkám při otevírání oné problémy odnášející literatury, "když si tuto otázku nepoloží představitelé zemí, které binec v různých částech světa vyvolaly, když si ji většinou nepřipouštějí ani naši oficiální představitelé, ochotně kývající nadvládcům, co já, řadový občan si s tím mám lámat hlavu?"

Vnitřní diskuse pokračuje, div se jednotlivá ega nepoperou, zatímco dolary, nafta a jiné lidské hodnoty vesele proudí na ta správná místa. Těm cílovým destinacím jsou ovšem můj vnitřní boj, ba i naše celostátní či dokonce světové problémy šumafuk. Asi podle hesla: "Bohatství v mých bankách leží, na lidech mi nezáleží."

A hele! Aspoň ty až úplně navrchu žádné alter ego netrápí. Je jim jasné - jak to stojí v Limonádovém Joem: "Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina, protože co je dobré pro Colalocu, to je dobré!"

Je mnoho ideálních světů

15. prosince 2015 v 14:40 | Blechovan |  Na téma
Je mnoho ideálních světů. Ovšem to, co je pro jednoho ideální může připadat jinému jako horor. Jen malý příklad. Co myslíte, představují si jako ideál světa stejně tibetský lama a český kardinál? Asi se jejich ideály nekryjí tak docela.

Podobně je to třeba s dělníkem v továrně a panem majitelem. Zatímco dělník doufá v trvalé zaměstnání, které bude patřičně ohodnoceno, aby mohl se svou rodinou spokojeně a bezpečně žít a vychovávat děti, pan majitel za ideál považuje bezproblémový odbyt zboží a vysoký zisk, který mu umožní dejme tomu rozšířit firmu o sídlo na Bahamách. Je tam jiná daňová politika, ušetří i na jachtu i v případě, že z různých důvodů poklesne výroba v jeho firmě. Když jachta, tak i delší dovolená v exotických končinách s exotickými - dejme tomu - masérkami. Na druhé straně sice nemá nic proti ideálům svých zaměstnanců, ale ty nejsou jeho ideálem, jen snad přispívají ke klidu.

Nebo státy. Ideál amerických představitelů vyslovil jejich současný prezident, když prohlásil, že "musí zkroutit ruce každému, kdo by chtěl dělat něco jiného, než co chce Amerika, aby dělal". Ten se zkroucenýma rukama se asi s daným ideálem neztotožní.

A ještě jinak. Jsou muži, pro něž ideální žena má předepsané parametry, velký majetek a pokud možno se stala nějakou významnou Miss. Prostě reprezentuje jeho Ego. Jsou však naštěstí i jiní muži. Těm nevadí, že ta jejich vyvolená má třeba nějaké kilo navíc nebo centimetr jinde, než jakási pravidla ženské krásy diktují, ale je slušná, pracovitá, má svého muže ráda, i kdyby měli tak akorát na živobytí. Je obětavá když se stará o děti. Prostě "obyčejná" žena, žádná miss. Ovšem ani nějaká potvora.

Mohlo by se zdát, že se shodneme na představě, že ideální je svět míru a spolupráce. Jenže, vysvětlete to představitelům zbrojního průmyslu či třeba Daiše! Pro ně je ideální svět, který jim zabezpečuje prosperitu, což nemusí mít s mírem a už vůbec se spoluprací a porozuměním nic společného.

Proto bychom měli hovořit o ideálním světě pro…

Ideální svět pro většinu je ovšem opravdu světem míru, spolupráce a snahy po porozumění, kde nejsou nepřiměřeně chudí a nadlidsky (na úkor chudých) bohatí, kde nikdo nechce komandovat ostatní. Kde svoboda pro všechny není jen proklamovaný, leč neuskutečněný stav.

Ideální svět není. Jen snaha se k němu přiblížit, co nejblíže. Avšak právě v tom je zádrhel. Různým by vyhovovala různá cesta k cíli, rozmanité skupiny považují za ideál rozmanitý stav.

Takže se nakonec vedou války, aby nebyly války, omezuje se svoboda, aby byla svoboda, vládne i bída, aby jiné národy či třídy dosáhly svého ideálu.

Nebo jsme již zapomněli na staletí otrokářství, včetně toho v USA do 1864 či v Tibetu do 1950? Nebo jsme zapomněli na staletí kolonialismu?

Buďme proto skromní a chtějme, aby byl svět rozumný. Není to sice celý ideál, ale alespoň cesta k němu.

Snažme se, aby náš svět byl reálný a přetrval.

Nikdy nikdo není sám

8. prosince 2015 v 15:55 | Blechovan |  Na téma
Hledej jak hledej, všude je nás plno. Nikdo není sám ani když se o to snaží. Vždy jsme tisícero nitkami, vazbami poutáni k jiným. K rodině, přátelům, spolupracovníkům, celé společnosti. Pokud kdo hledá sebe někde mimo svět, třeba ve svém nitru, je to jako kdybychom chtěli jeden lesní strom považovat za něco izolovaného.

Takže kdo se domnívá, že je nějak mimo celek, vyčleněn třeba svými myšlenkami, nenajde se! Takové izolované hledání spíše než k cíli vede k ohrožení duševního zdraví. (Zdůrazňuji izolované.)

Teprve tehdy, kdy člověk dobře rozezná své místo mezi ostatními, teprve pak se opravdu může stát sám sebou.

Měl jsem známého, který tvrdil, že on nikoho nepotřebuje. Žije prý pro sebe a v sobě. No, možná se tak vyčlenil z celku (a svůj osobní život podle toho upravil) jako ukrojený krajíček. Ale copak může být nezávislý na druhých? Ani Adam v ráji a už vůbec ne moderní člověk. Pokud "poznal, že si sám vystačí", nepoznal nic.

Proto vnímám hledání sebe sama právě jako úsilí najít své správné místo ve společnosti, snahu sladit své zájmy s ostatními, poznat své osobní, nejen hmotné, ale především vnitřní potřeby a problémy v kontextu systému, ve kterém žiji.

Mně by spíše vyhovovala formulace poznání vlastních možností a potřeb. Poznání, ne pátrání po nich.

Ale stejně se mladý člověk nejprve snaží "nalézt sám sebe" v tom lidském celku. Teprve pak, až poznal své možnosti i způsoby začlenění mezi ostatní, teprve pak nastoupí - teď již možné a vhodné - zacílení na vnitřní, osobní život. Ještě snad dodatek. Hledám ne pro hledání, ale abych poznal - nejen sám sebe, ale právě v té souvislosti i své místo v celku.

O imigraci

3. prosince 2015 v 18:53 | Blechovan |  Různé
Pokud se hovoří o nutnosti pomáhat potřebným, tak není sporu, že je to pro civilizovanou společnost povinností. Vlastně i v dávnějších dobách poskytnutí pomoci a podpory potřebným bylo nesporným znakem lidství.

Problém ovšem může být v tom, kdo je pomoci opravdu potřebný, a také ve formě a míře solidarity, která musí přihlížet i k možnostem poskytovatelů.

Tak třeba příklad z nedávna. Když v době války v nedalekých Uhřicích (u Morkovic) letecké bomby zničily několik domů a zabily přitom osm lidí, nikdo se nemusel zamýšlet, zda je jeho povinností postiženým všemožně pomáhat. Podobně dnes, kdy války vyhnaly masy lidí z domovů, je pomoc uprchlíkům v postatě samozřejmostí. Je-li taková nezbytnost, pak i za cenu jistého omezení vlastních potřeb.

Jenže ruku v ruce s takto uznanou nutností by mělo jít i zjištění příčin, proč se spousta nevinných dostala do tísně, kdo za to nese vinu či spoluvinu. Následně pak by tento viník měl přispět k hrazení nákladů spojených s pomocí. Obě dvě stránky jevu - tedy humánní přístup k potřebným a zodpovědnost za následky svého jednání - jsou neoddělitelné.

Jako každé závažné světové téma, tak i imigrantství přiměje představitele zemí k tomu, aby se vyjádřovali, aby sdělili stanovisko společnosti, které jsou za své jednání odpovědni. Nedávno se ministr Herman nechal slyšet - právě v souvislostí s vystěhovaleckou krizí -, že my jsem vlastně také imigranty, kteří kdysi přišli do cizího prostředí.

Tak to je jednak pravda, jednak nejhrubší případ demagogie. Když legendární praotec Čech přivedl houfy hledající nová místa pro život, zakotvil právě zde ne proto, že to byla první bezpečná a bohatá země, ale vzhledem k tomu, že prostor byl v podstatě neobsazený. Předchozí obyvatelé v celých kmenech odcházeli z nejrůznějších příčin na jih a západ Evropy a za nimi zůstal prostor vhodný k osídlení. Naši prapředkové nepřišli s požadavky pomoci od původního obyvatelstva. Naopak, tvrdou prací zakládali svá malá hospodářství, mnohdy těžce bojovali s nepřízní o přežití. Za desítky generací danou zemi povznesli na dnešní vcelku slušnou úroveň. Zabydleli ji tak, že hustota osídlení je značná a země v dané situaci má co dělat, aby uživila své občany. Těch sociálních problémů, těch nezaměstnaných a jinak potřebných má stát opravdu až dost.

V této situaci byla spuštěna vystěhovalecká lavina z mnoha částí světa, s nimiž naši občané neměli a nemají celkem nic společného. My jsme neprosazovali samostatné Kosovo (jen tehdejší ministr zahraničí, a to bez projednání ve vládě a zastupitelských orgánech). My jsme nepřepadli v rozporu s chartou OSN Irák, z něhož miliony uprchlíků přelidnily sousední státy Jordánsko a Sýrii. Nerozbombardovali jsme konsolidovaný a bohatý stát Libyi do nynějšího chaosu. My nejsme nezainteresovaní ve vyhnání prezidenta Sýrie, zvoleného ve volbách, leč mnoha Syřany nemilovaného. My jen uznáváme, že potřebným je třeba pomáhat. Avšak jen opravdu potřebným, a také podle našich možností.

Není sporu o lidské solidaritě a většina z nás ji uznává a často i v pomoci ve svém okolí, neokázale projevuje. Když jsme však velmi často slýchávali naše tak zvané elity hovořit o omezených zdrojích pro péči o potřebné, nezaměstnané, nemocné či matky s dětmi, věděli jsme, že tyto zdroje opravdu nejsou nevyčerpatelné. Jenže pak ty samé elity najednou o potřebné pomoci cizincům hovoří bez koncepce, jak rozsáhlá může být, kde na ni vzít. Také jak řešit příčiny problémů, aby se dále neprohlubovaly.

Nedivme se pak, že mnozí spoluobčané zaujmou až nekritický odpor k pomoci uprchlíkům. Vědí, že tu pomoc budou muset zaplatit právě řadoví občané. Lidé s příjmy, které horko těžko někdy stačí k slušnému životu a výchově dětí, zatímco "ti nahoře" si jen tak mimochodem zvýšili platy a budou chudobné navádět k úsporám.

Zkrátka a dobře. Řešením není pronásledování těch, kteří mají obavy z dalšího vývoje a vyslovují se hlasitě proti nekritické ochotě imigranty přijímat. Řešení je v komplexním posouzení celého problému, všech jeho aspektů. Nejen v České republice, ba ani ne jen v rámci Evropské unie. Je to úkol pro všechny země, aby připravily plán dlouhodobého řešení i dodržování mezinárodního práva. Tak nebudou vznikat nová ohniska uprchlictví. Nebude nutno nikoho očerňovat z xenofobie jen proto, že má obavy o vlastní existenci.