Leden 2016

I bez čekání

25. ledna 2016 v 20:13 | Blechovan |  Na téma
Už deváté desetiletí pořád na něco čekám. Někdy to byl oběd, když jsme přiběhl z klukovské lítačky hladový, jindy prázdniny, pokud se školní rok táhl jak natržený štrúdl. Mnohdy jsem čekal na dívku - nebo ona na mne -, protože jeden či druhý autobus, kterým jsme "za sebou" jeli, měl zpoždění.

Také jsme nejednou čekali na děti. Že se nám narodí, že se vrátí ze školy, že přijdou na návštěvu i se svým partnerem…

Velice příjemné bývalo čekání na přírůstek v další generaci. Nejprve dva kluci a pak konečně vnučka.

Pak to začalo být méně lákavé. To třeba když jsem čekal, kdy žena přijde z nemocnice, případně kdy mi známý chirurg (známý z dob mladších, kdy vedl pionýrský oddíl, se kterým spolupracovali naši synové), tedy kdy mi známý chirurg vypáře drze dráždící, otravující, ba i ohrožující žlučník.

Teď čekávám denně na internetové spojení s některým z potomků. Vždyť je to všechno rozeseté po našem i cizím světě.

A tak nějak se s tím věčným čekáním ukrajovaly zmíněné desítky roků.

Dnes už nejsme nedočkavý. Co přijde, protože musí přijít, přijde, takže se na to nemusím ani nedočkavě těšit, ono to nemine nikoho z nás.

Zkrátka. Celý život, třeba i plný práce a zábavy, byl a je urychlován nedočkavým čekáním na něco. Konečně dnes jsem přestal být netrpělivým. Ostatně, kdo by se těšil na ty poplatky kolem posledních věcí člověka, ne?

Takže, abych nelhal.

Nečekám.

Errare humanum est

18. ledna 2016 v 20:18 | Blechovan |  Na téma
Jsme lidé na plný úvazek a možná i víc. Alespoň podle chyb, kterými se honosíme. Je ovšem pravda, že ne vždy se shodneme na tom, zda jisté jednání je správné nebo chybné. Pokusím se uvést některé takové případy, které bývají viděny z opačných pólů a podle toho i posuzovány.

Největší chyby?

Nesplněné sliby.

Zvítězila láska?

Blahem zloba mlaská.

Pravda má navrch?

Prolhaný podtrh.

Jsme vládou lidu?

Nevidíme bídu.

Příroda trpí?

Hlavně když jsou peněz kupy.

Vyháníme národy?

Je to jménem svobody.

Humanitu bomby nosí?

Velcí páni pomůžou si.

Mohli bychom pokračovat. Na co prstem ukážeš, to dva lidéí vykládají rozdílně a tři ještě rozdílněji. Mít národní zájmy, to je prý eklhaft, nacionalismus, zkrátka moc fuj. Ty mají jen a jen ti lepší. Jako třeba za velikou louží.

Náboženství, církev… Kdepak islám, křesťanství. Ovšem musí z něho být vyoperovány takové nesmysly, jaké hlásali Kristovi apoštolé i on osobně. Znáte Kázání z hory? Tak komu dával Ježíš naději na království nebeské. Boháčům nebo chudým? A komu naše samospasitelná? No přece se stačí podívat na boj o majetky, které - pravda nepravda - vymačkává katolická bojovnice z obcí, krajů.

Chci být sám sebou

11. ledna 2016 v 18:50 | Blechovan |  Na téma
Náš život mi připomíná dávnou ženskou pomůcku - korzet. Veřejné mínění ustanovilo, že žena má vypadat tak a nejinak (kila, parametry hrudi atd.), jenže přemnohé jsou od přírody právě nestandardní, jiné. Homo sapiens snadno vymyslel řešení. Dámám upraví linii do společenské přijatelnosti dobře utaženým korzetem. Jak se v něm ta která cítí je lhostejné. Rozhodující je, jak vypadá.

Já tak nějak vnímám, že nám všem, tedy nejen ženám, život připravil mnohem razantnější úpravu. Tedy nejen zformování osobnosti do stylisty a vizážisty diktovaného tvaru, ale zformovat i samotnou podstatu člověka - osobnost.

Uvedu to na jednom příkladu, leč jak ze současnosti, tak z minulosti pradávné, dávné i nedávné. Nějak se vyvinuly osoby předurčené k tomu, aby ustanovily co je v cajku, v linii. Podle jejich ustanovení musíme mít ve společnosti trvale nasazený názornostní korzet. Pokud tvá osobnost nadiktovanému vzoru neodpovídá, musíš si ji korzetem omezení upravit. Nelíbí se ti, že do evropských zemí masově a nezákonně (tedy při porušení všech mezinárodních pravidel) spěchají statisíce lidí potřebných sociální a snad i lidské pomoci? Pak jsi xenofob, skoro fašista.

Máš námitky, že v Evropě jsou dnes víc než dvě desítky milionů nezaměstnaných, zvláště mladých, takže příliv dalších osob potřebných práce a sociální pomoci jee nad naše síly? Jsi Zemanovec a možná dokonce putinovský lotr. Tvrdíš, že lidem prchajícím do Evropy je třeba pomáhat především příspěvkem k uklidnění situace v jejich zemí? Jsi nelida, který odmítá pomoc chudákům, které z vlastní země vyhnala válka (umně vyvolaná intervencí USA a NATO). Upozorňuješ třeba i ministra pro lidská práva, že náš stát nemá dostatek ani pro vlastní nezaměstnané i nepřizpůsobivé, staré a jinak potřebné? Upozorňuješ, že na náročnou operaci nějakého dítěte se musí vybírat mezi občany? Jednáš nehumánně. Ptáš se, proč vlivní a majetní požadují na státě a jeho občanech porozumění a pomoc potřebným místo toho, aby sami sáhli na bohatě dotované vlastní kasy? Ale oni si přece - jak stanovuje společenský korzet - za svou záslužnou činnost, třeba i propagaci imigrace, humanitárního bombardování či zavádění slavných laveček tu i tam svou odměnu zasluhují, tak proč by se měli omezovat oni a ne my ostatní?

Zkrátka - a ten emigrantský příklad je jen náhodným vzorkem. Někdo někde, pokud možno v zahraničí, rozhodne, co se nosí a co je naopak fuj. Ty, občane, navlékni korzet nadiktovaných názorů a jinak drž papuli. Nechceš být přece označen za sobce, xenofoba, nekulturního člověka nebo dokonce Zemanovce!

Včera, tedy 10. ledna, jsem slyšel zase po letech tříkrálové žebrání. V každém poschodí zazpívaly tři ženy tu tříkrálovou a doufaly, že ne nadarmo. Ne, nebyly to emigrantky.

Posledních dnů je mnoho, jen jeden bude závěrečným

4. ledna 2016 v 18:29 | Blechovan |  Na téma
Každý prožívaný den je tím - zatím - posledním. Každý včerejší byl -zatím - předposledním.

Pomineme-li možnou sebevraždu, nevíme dne ani hodiny, ba ani roku, který se stane opravdu posledním.

A je to dobře. Člověk na budoucnost má myslet a podle možností pro ni pracovat, ne se jí obávat a očekávat ji jako nevyhnutelné nic.

Ostatně mnohým, které lékařský závěr připravil na ten poslední se díky optimismu, štěstí a snad i lékům dočkali ještě mnoha posledních-neposledních dnů. Dokonce, jak známe třeba z Číny ne bo USA, ani k smrti odsouzený nemusí myslet jen na odchod. Četl jsem dokonce, že jeden americký černoch (pardon - Afroameričan) čekal v cele smrti dvacet roků, což je těch posledních dnů dost přes sedm tisícovek, aby se nakonec zjistilo, že se kdysi dávno stal justiční omyl.

Trochu vážně na závěr. Kněží nás učili myslet opravdu podle hesla memento mori - pamatuj na smrt. Mělo nás to vést k pokoře, poslušnosti a hlavně ke zbožnosti a podřízení se církvi a panstvu. Jistě nenahradíme ono memento latinskou výzvou carpe diem, užívej světa, co to dá. Za nejsprávnější přístup považuji výzvu: Žij, poctivě, moudře a pracovitě každý den svého života! Nebudeš litovat, až nastane ten opravdu poslední rozlučkový den.