Únor 2016

Zamykáme nejen dveře, ale i srdce

29. února 2016 v 16:55 | Blecchovan |  Na téma
Kdysi dávno mívali lidé otevřena nejen svá srdce k potřebám spoluobčanů, ba i cizích, ale také dveře svých příbytků.

Kdysi po první světové zastihl náš stařeček - snad se vracel z kostela - nějakého cizího muže, který vyšel z našeho domu. Po krátkém vyjasňování, co tam hledal, skončil přistižený zlodějíček v šatlavě. Tam uspořádali "výstavku" věcí, které u zloděje zadrželi. Bylo mezi nimi i naše pracovní košikářské nářadí, ale též památeční kapesní hodinky, které si v roce 1918 táta přinesl z tovaryšského putování. Od té doby se domovní dveře zamykaly. Podobně tomu bylo i u sousedů.

Z dětství si pamatuji, že kdykoliv před domem zazněl kolovrátek, vycházely hospodyně ven tu s krajíčkem chleba, vdolkem či jinou potravinou, tu s drobnou mincí. Věděly, že kolovrátkář tou svou muzikou se nevyhýbá práci, ale snaží se podle svých možností si živobytí zasloužit.

Pak přišla druhá světová. Tehdy jsme si zvykli zamykat i když jsme byli doma. Není divu. Vždyť na každém rozhlasovém přijímači muselo být varovné upozornění "Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí ba i smrtí!" Jelikož většina majitelů rádia (to nebyla ještě většina rodin) bedlivě sledovala průběh válečných událostí z Londýna a později z Moskvy, zamknout dům a byt bylo nezbytným bezpečnostním opatřením.

Po válce se vztahy mezi lidmi na nějakou dobu zlepšily. Radost nad osvobozením a porážkou německých okupantů byla téměř všeobecná. Netrvalo však dlouho a srdce se opět začínala přivírat. Politické spory, vášně a posléze i nenávist, to byl důvod vzájemného odcizování.

Po listopadovém převratu opět nějakou dobu byl duch společnosti trochu v euforii. Avšak záhy se ukázalo, že varování před nezaměstnaností nebyla falešná. Jakmile lidé začali ztrácet práci, vytvořila se odlišná situace. Neviditelná ruka trhu ovládla zejména ty, kteří chtěli neviditelně a vlastně bezpracně získat vše potřebné, ba i mnohem víc. Navíc z nedostatku pracovních příležitostí vznikla situace, kdy část společnosti buď nedokázala nebo se ani nesnažila dokázat uživit sebe a rodinu prací. Z druhého konce se naopak vynořily síly, kterým práce neposkytla dost podle jejich představ, tak začaly podvádět, spekulovat, tunelovat. Divíte se, že teď již z obavy před malým zlodějíčky, ale i před organizovanými vykrádačskými bandami lidé zamykají nejen domovní, ale i bytové dveře? Srdce jsou v závěsu.

Byl jsem s malou vnučkou v Brně na nádraží. V jednu chvíli nás začal otravovat nějaký vyprošovač peněz a chlastu. S ohledem na vnučku jsem jej odmítl a když obtěžoval to dítko, vyhrožoval jsem mu policajtem, který stál nedaleko. A víte, co mi ten neotrhaný škemral řekl? Cituji skoro doslova: "Debile, tak ho zavolé. Zavřó mně a aspoň budu v teple a najezené a nebudu mět starosti."

Dnes nám dokonce pojišťovna předepisuje, jakým bezpečnostním opatřením musíme zajistit byt, aby nám jej pojistila na trochu vyšší částku. Nejen zámek, pojistný dveřní řetízek či dokonce i málem protitankové pancéřované dveře, ale dokonce i elektronické bezpečnostní vybavení je dnes vhodné si pořídit.

A co ta srdce? Inu, coby. Když jsem byl dítě, lidé z celého okolí se přátelili (někdy i hádali), spolu chodívali někteří do kostela, do Sokola, do pěveckého sboru Moravan. Odešel-li navždy některý ze sousedů, celé široké okolí se s nim přišlo rozloučit. Mohl bych pokračovat. Když v exekuční dražbě prodali známé rodině za celoživotní úspory pořízený domek, našli se sousedé, kteří je za děkuju pěkně vzali do podnájmu.

A dnes? Opravdu neznám ani všechny sousedy. Většinou jsme uzavřeni v bytech (čemuž přispívá nejen televize a internet, ale i jistá ztráta společných zájmů. Prostě i srdce uzavíráme, abychom se nedočkali zklamání, aby nám někdo neukradl náš vnitřní klid.

A stejně se domnívám, že příčina není v jednotlivých lidech, ale vždy byla a je v celkových podmínkách, za nichž lidé pracují a žijí.

Co je to „ráno“?

23. února 2016 v 9:44 | Blechovan |  Na téma
"Vstávej! Je ráno!" Takovou výzvu jsme jistě slyšeli nespočetněkrát, ale ne vždy jsme byli přesvědčeni, že je čas vstávat. Tak například známý žert ze zahraničí, že "správný džentlmen nevstává před jedenáctou hodinou", býval zdůvodněn další správnou zásadou, že dobré vychování nedovoluje pít whisky před jedenáctou ranní.

Mne podobnou výzvou, že je již ráno, budívala šest roků maminka. Tezi o tom, že je ráno, doplňovala varováním, že "jinak ti ujede autobus". Moudrost starých, že ranní ptáče dál doskáče, skeptici oslabovali tvrzením, že nikdy není pozdě, tedy ani vstávat. Jinými slovy, že vždy je příliš brzy.

Zatrápená rána! Nastávají téměř vždy, když je spánek nejpříjemnější. To večer zase rodiče vyzývali: "Tak už jdi spát, je večer, ráno se ti nebude chtít vstávat!" Jak to, jdi spát? Copak se mi večer chce? Vždyť je tolik zajímavostí. Třeba při procházkách s kamarády - a co teprve při randění s kamarádkou? Po návratu domů pak honem honem sesmolit úkoly do školy. No, v dospělosti spíš rychle dodělat to, co na dokončení doma čeká už skoro týden.

Muž přijde z práce po noční směně - v zaměstnání, ba i v hospodě -, až ráno. Copak má i v takovém případě vstávat ráno? Ani náhodou. Pro něho je ráno až odpoledne. On ten Einstein měl s relativitou pravdu nejen ve fyzice, ale v celém životě.

V celku tedy můžeme říct, že "ráno" je pro mnohé ten čas, kdy je vyspaný a musí vstávat, byť by to i večer bylo.

Ale nemohu upírat ranní vstávání ani děvčatům. Tak hned pondělí o Velikonocích. Zkrátka mrskut. Takový mrskutník s pěknou žilou obcházel všechny své známé a příbuzné dívky, ženy i bábrlinky, aby jim vyprášil sukénky. Říkalo se, aby nechytly prašivinu. Kdy že odříkával své "Vstávej ráno, Mariáno…"? No postupně od brzy ráno až k poledni. To ovšem už ti starší koledníci sotva stáli na nohou. Tento druh rána byl zralý nikoli ke vstávání, ale spíše, aby zalehli a spali.

S odstupem mohu toto povídání zakončit poznáním, že ráno je od brzy do pozdě, ale vždy se může či mohlo ozvat: "Vstávej, už je ráno!" Dokonce i tehdy, když už bylo po obědě. Nebo jste nikdy nezažili situaci, kdy po propracované noci ne a ne se probudit dokonce ani na ten oběd? Člověk musí při nejmenším natolik vystřízlivět, aby byl schopen postavit se na nohy.

Takže závěrem výzvu upřesněme: "Vstávej, už je čas!"

Jak pro koho

15. února 2016 v 15:42 | Blechovan |  Na téma
Tedy cena našich životů je opravdu věc proměnná. Vezměme si případ staré babičky z Dědic. Osmdesát roků prožitých v práci, starostech i radostech a malý důchod. Děti již dospělé, ba i vnoučata se v životě ohánějí samostatně. Zkrátka bábinka má již málo síly, ještě méně peněz, ale radosti z těch mladých bohatě. Najednou přijdou dva podnapilci, že jim má babka vydat všechny své úspory. Ne že by se zdráhala. Strachu jistě měla dost, zato peněz ne. Bylo před důchodem, pouhá stovečka těm dvěma nestačila. Nemohli uvěřit, že si taková stará bába nenaškudlila na jejich další zábavu víc než tu jednu jedinou. Proto ji přitlačili, no přiškrtili, aby vyzradila. Chudina neměla co vyzradit. Když ti dva zjistili, že už ani nemůže, protože ji zabili, zmizeli.

Ponecháme stranou, že je policie chytla a soud na nějakých 15 roků odsoudil. Tak jakou cenu měl její život? Pro děti a vnuky nenahraditelnou. Hodnotu mámy opravdu žádná cenová relace nevyčíslí.

Jiný příklad. Spojenci letěli "domluvit" hitlerovcům, že to s tou válkou přehnali. Když letěl svaz nad naší obcí, jedno letadlo mělo potíže, proto si odlehčilo. Třináct bomb, osm mrtvých, mezi nimi dvě holčičky. Jakou cenu měl jejich život? Byly jen a jen nežádoucí ztrátou v krvavém díle spuštěném nacistickým Německem.

Ještě jiný příklad. V roce 2011 vzniklo v Sýrii protiasadovské hnutí, protože nově zvolený prezident se části opozice protivil skoro jako náš Zeman konkurentům poraženým v prezidentských volbách. Ozbrojený boj v Sýrii již zpočátku (ještě před vznikem Daeše) měl vyhraněně náboženské zaměření. Jeden patnáctiletý syrský mladík se nebál v povstalci "osvobozeném" území prohlásit, že on na Alláha nevěří. Ať měl jeho život pro něj a jeho rodiče, ba i pro celou syrskou společnost cenu jakoukoli, byl zabit, protože nesouhlasil. Jeho život tedy měl cenu nesouhlasu.

Teroristé z Daeše se rozhodli demonstrovat, jak naloží s každým, kdo se jim postaví. Aby světu ukázali své rozhodnutí prosadit nadvládu své náboženské ideologie, předvedli ukázkově vraždu skupiny odpůrců. Natočili na video a předali médiím popravu podřezáním velké skupiny těch, kteří s nimi prostě nesouhlasili. Dokonce se někteří z těch vrahů vloudili do Evropy jako ubozí uprchlíci. Když jim zabavili mobil s videem, na němž se chlubí podobnou vraždou, nechce se nám věřit, že to je možné. Avšak fanatici to přece mnohokrát veřejně prokazovali, tak proč by se tím nechlubili i takto?

A ještě jiný příklad. Ve Žďáru se pomatená žena vrhla na skupinu dívek. Jeden mladík se je snažil chránit, tak jej prostě zabila. Jakou cenu měl jeho život? Mladý nadějný student již nevěnuje své schopnosti naší společnosti a v budoucnu své rodině.

6. srpna 1945 vybuchla nad japonským městem Hirošimou první bojově použitá atomová puma. Desítky tisíc mrtvých, další tisíce postupně umírajících na následky jaderného záření. Jakou cenu měl jejich život? Cenu demonstrace síly a naděje na rychlejší ukončení války?

Jakou cenu měl život libyjského představitele Kaddáfiho? Když jej konečně na útěku bojovníci za demokracii dostihli, umučili jej. Také si to natočili na video, aby své hrdinství… Dnes na jeho místě vládnou různé skupiny, včetně pobočky IS Daeš.

Jakou cenu tedy má náš život? Pro každého z nás nevyčíslitelnou. Pro naše blízké nenahraditelnou. Ale pro ty, co touží po majetku, moci, nadvládě, co vyžadují od ostatních bezpodmínečnou poslušnost, je život jednotlivce - pokud ovšem nejde o život jejich - položka bezvýznamná.

Koukněme na Ukrajinu, na Irák, na Sýrii, na Afghánistán, na Pákistán, na Libyii… Mohli bychom pokračovat.

Buď dostanou lidé rozum, nebo život ztratí poslední šanci a tím jeho "cena" upadne jak akcie na burzách v Číně či USA.

Je to na lidech. Na obyčejných lidech, aby donutili své vlády myslet víc na život svých svěřených občanů - a vůbec na lidské životy - než na svá konta, majetky, moc a nadvládu!

Dokud je čas! Dokud je tato země skutečně zemí naší. Dědictvím předků, výplodem práce řady generací, podmínkou dobrého života našich dětí a vnuků.

Ubi bene ibi patria

8. února 2016 v 21:44 | Blechovan |  Na téma
Kdysi dávno jsme se ve škole učili básníčky oslavující domov, vlast, ale to je už tak dávno, že se dnes slovo vlast stalo málem neslušným. Vlastenectví je ztotožňováno div ne s fašismem a je prostě fuj. To pravé, dovozově ořechové je přece celý svět. No právě to latinské Kde je dobře, tam je moje vlast. A to přesto, že po devětaosmdesátém šlo heslo Buďme tady doma!

Jenže kde je obyčejnému poctivému a pracovitému člověku dobře? No přece doma. Tam, kde má kamarády, kde je vydatný pramen jeho vzpomínek. Tam, kde prožil dětství se svými rodiči. Bývalo takové přísloví Všude dobře, doma nejlépe. Jistěže tím nejlépe nebylo myšleno nejbohatěji, nejslavněji, nejvýdělečněji, ale to že človíček v kraji a společnosti zapouštěl kořínky, v té kultuře, v tom společenském prostředí, které působilo na jeho názorový růst, tam je to "nejlépe".

Samozřejmě jsou lidé různě zaměření, takže pro některé je touha poznat svět víc než snaha žít mezi svými. Ale i oni se nejčastěji rádi vrací domů. A nemyslím třeba část někdejších emigrantů, kteří se vrátili hlavně ke korýtkům, protože očekávají, že se právě po návratu budou mít bene, takže ….

Kdysi v sedmdesátých letech jsem jel vlakem v kupé s Čechoameričankou. Před válkou odjela s rodiči do USA. Tam se vdala, vychovala děti, našla si pracovní uplatnění. A přece přesvědčila svého muže-Amerikána, aby s ní jel domů, na Valašsko. Prý chce ještě před smrtí (no bylo jí tak sedmdesát, takže tuze spěchat nemusela) uvidět svůj dávný domov.

Ubi bene, ibi patria. To byla jedna ze zásad dávných Římanů. A jak to se starým tisíciletým městem dopadlo? Jakmile se římští občané z hrdých Římanů změnili na líné Římany, šla říše ke dnu. Nejprve za ně pracovali otroci. To bylo tehdy normální. Ostatně to zažila i později Evropa také. A blahobyt USA byl - vedle své podnikavosti a pracovitosti - na otrocké práce a loupežích země rovněž založen. Jenže pak Římané chtěli, aby za město, celou říši i blahobyt bojovaly námezdné germánské a bůhvíjaké kmeny. A bylo zle.

Občané římští zapomněli na Ciceronovy teze O obci, nezapomněli však na svá - dnes bychom asi řekli - bankovní konta.

A to byl konec římského vlastenectví i konec římské říše. To by snad ani tak nevadilo, svět se mění, to ano. Jenže po vyspělé a kulturní, byť značně bezohledné otrokářské společnosti, nastoupil v Evropě středověk, doba kulturní temnoty, náboženského fanatismu, boje každého s každým - myšleno feudály. A bylo třeba řady staletí, než renezance alespoň v něčem zkázu kulturní říše byť jen částečně napravila.

Takže. Kde máme domov? Nebo čekáme, že proudy přistěhovalců budou naše domovy, naši kulturu, zvyky a úspěchy zachraňovat pro nás? Spíše to dopadne, pokud si na domov a vlast nevzpomeneme včas, jako po tom pádu tisícileté říše v závěru starověku.

Život je vážná věc

1. února 2016 v 16:02 | Blechovan |  Na téma
Život je příliš vážná věc, než abych se na něj díval jako na zábavu. Je to především mnoho práce, starostí, zodpovědnosti, ale i zklamání.

A přece mne život také baví. Už tolik roků, že kdyby v tom nebylo něco objektivního, musel by mne nudit.

Ono ovšem záleží také na tom, co považujeme za zábavné. Někoho baví naprat se jak had, a pak sedět či ležet a trávit. Tak toto mne nebaví. Dobré jídlo ovšem neodmítnu. Jiného baví hltat četné lihoviny, pokud možno chutné, ale v nouzi i krabičák je dobrý. Tedy ani toto mne nebaví, byť sklenku dobrého dokáži ocenit. Není v tom však život, je to jen jeho součást.

Jsou takoví, pro které je dívka v posteli smyslem zábavy a života. Asi jak v kterém životním období, nicméně přirozená a přitažlivá složka našeho žití sice může být zábavou, nelze ji však považovat za dostatečnou náplň života. Byť mne život s manželkou dokázal bavit celých 54 roků, a ještě se mi dnes po ní stýská. Jenže my jsme spolu neprožili celý věk jen milováním. Vychovali jsme děti, každý podle svého zaměření jsme prožili život v práci a většinou i spokojeně.

V tom to právě je. Protože nás většinou "baví" hry, zábavy, rodina, milování, výchova dětí, práce, právě proto můžeme říct, že i když není zábava tou hlavní náplní života, baví nás celý život, pokud jej žijeme v souladu se svými sklony a zájmy. A snad i v souladu s ostatním světem, že?