Kdysi dávno mívali lidé otevřena nejen svá srdce k potřebám spoluobčanů, ba i cizích, ale také dveře svých příbytků.
Kdysi po první světové zastihl náš stařeček - snad se vracel z kostela - nějakého cizího muže, který vyšel z našeho domu. Po krátkém vyjasňování, co tam hledal, skončil přistižený zlodějíček v šatlavě. Tam uspořádali "výstavku" věcí, které u zloděje zadrželi. Bylo mezi nimi i naše pracovní košikářské nářadí, ale též památeční kapesní hodinky, které si v roce 1918 táta přinesl z tovaryšského putování. Od té doby se domovní dveře zamykaly. Podobně tomu bylo i u sousedů.
Z dětství si pamatuji, že kdykoliv před domem zazněl kolovrátek, vycházely hospodyně ven tu s krajíčkem chleba, vdolkem či jinou potravinou, tu s drobnou mincí. Věděly, že kolovrátkář tou svou muzikou se nevyhýbá práci, ale snaží se podle svých možností si živobytí zasloužit.
Pak přišla druhá světová. Tehdy jsme si zvykli zamykat i když jsme byli doma. Není divu. Vždyť na každém rozhlasovém přijímači muselo být varovné upozornění "Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí ba i smrtí!" Jelikož většina majitelů rádia (to nebyla ještě většina rodin) bedlivě sledovala průběh válečných událostí z Londýna a později z Moskvy, zamknout dům a byt bylo nezbytným bezpečnostním opatřením.
Po válce se vztahy mezi lidmi na nějakou dobu zlepšily. Radost nad osvobozením a porážkou německých okupantů byla téměř všeobecná. Netrvalo však dlouho a srdce se opět začínala přivírat. Politické spory, vášně a posléze i nenávist, to byl důvod vzájemného odcizování.
Po listopadovém převratu opět nějakou dobu byl duch společnosti trochu v euforii. Avšak záhy se ukázalo, že varování před nezaměstnaností nebyla falešná. Jakmile lidé začali ztrácet práci, vytvořila se odlišná situace. Neviditelná ruka trhu ovládla zejména ty, kteří chtěli neviditelně a vlastně bezpracně získat vše potřebné, ba i mnohem víc. Navíc z nedostatku pracovních příležitostí vznikla situace, kdy část společnosti buď nedokázala nebo se ani nesnažila dokázat uživit sebe a rodinu prací. Z druhého konce se naopak vynořily síly, kterým práce neposkytla dost podle jejich představ, tak začaly podvádět, spekulovat, tunelovat. Divíte se, že teď již z obavy před malým zlodějíčky, ale i před organizovanými vykrádačskými bandami lidé zamykají nejen domovní, ale i bytové dveře? Srdce jsou v závěsu.
Byl jsem s malou vnučkou v Brně na nádraží. V jednu chvíli nás začal otravovat nějaký vyprošovač peněz a chlastu. S ohledem na vnučku jsem jej odmítl a když obtěžoval to dítko, vyhrožoval jsem mu policajtem, který stál nedaleko. A víte, co mi ten neotrhaný škemral řekl? Cituji skoro doslova: "Debile, tak ho zavolé. Zavřó mně a aspoň budu v teple a najezené a nebudu mět starosti."
Dnes nám dokonce pojišťovna předepisuje, jakým bezpečnostním opatřením musíme zajistit byt, aby nám jej pojistila na trochu vyšší částku. Nejen zámek, pojistný dveřní řetízek či dokonce i málem protitankové pancéřované dveře, ale dokonce i elektronické bezpečnostní vybavení je dnes vhodné si pořídit.
A co ta srdce? Inu, coby. Když jsem byl dítě, lidé z celého okolí se přátelili (někdy i hádali), spolu chodívali někteří do kostela, do Sokola, do pěveckého sboru Moravan. Odešel-li navždy některý ze sousedů, celé široké okolí se s nim přišlo rozloučit. Mohl bych pokračovat. Když v exekuční dražbě prodali známé rodině za celoživotní úspory pořízený domek, našli se sousedé, kteří je za děkuju pěkně vzali do podnájmu.
A dnes? Opravdu neznám ani všechny sousedy. Většinou jsme uzavřeni v bytech (čemuž přispívá nejen televize a internet, ale i jistá ztráta společných zájmů. Prostě i srdce uzavíráme, abychom se nedočkali zklamání, aby nám někdo neukradl náš vnitřní klid.
A stejně se domnívám, že příčina není v jednotlivých lidech, ale vždy byla a je v celkových podmínkách, za nichž lidé pracují a žijí.