Březen 2016

Jsou různé slepoty

31. března 2016 v 10:25 | Blechovan |  Na téma
Když člověk nevidí, protože mu vypověděl zrak, je to vážný problém, s nimž se však dá do jisté míry vyrovnávat. Základem je solidarita ostatní společnosti. Prostředky k zmírnění následků slepoty jsou propracovány. Zpravidla se s takovým zdravotním znevýhodněním lidé v zásadě sžijí.

Já mám na mysli jiné slepoty. Třeba slepotu manželského partnera k chybám i podrazům toho druhého. Často vyplývá ze zamilovanosti, takže je léčitelná časem. Horší je to s následky. S těmi se vyrovnává obtížněji, protože postižení jsou zpravidla neochotní přijímat rozumné závěry a pomoc. Proto tolik rozvodů, proto tolik neúplných rodin, proto tolik problémů kolem dětských domovů…

Nejhorší slepota je však, alespoň z hlediska dopadu na rozvoj celé společnosti, slepota politická či ideová (myšlenková). Je dána jednostranným, definitivním a neotřesitelným přesvědčením, že "můj názor" je jednou provždy nejlepší. Vše ostatní je chybné až zločinné. Nezáleží na tom, zda touto slepotou je postižen občan levicového, pravicového, náboženského či národnostního zaměření. Prostě jednostrannost plodí slepotu, neschopnost rozpoznat změny v čase a chybná řešení, pokud neodpovídají jednou zaujatému názoru.

Nejhorší slepotou ze všech je odrůda té předchozí. Slepota nenávisti. Uvedu jen dílčí příklad, který, myslím, je dosti výmluvný. Někdejší europoslankyně za lidovce se svého času nechala slyšet: "Kdyby komunisté předložili sebelepší návrh, jsem zásadně proti němu." To snad hraničí s duševní omezeností. Obdobně bychom mohli uvést postoje některých superlevých politiků v hodnocení stavu společnosti, zvláště kapitalistické ekonomiky. Tedy v dnešní terminologii tržního hospodářství (což je ovšem nepřesné).

Na té slepotě myšlenkové a zvláště slepotě nenávisti je nejhorší právě to, že proti ní není účinný lék. Jednou je Alláh mocný, a nějaký Kristus či dokonce nebůh je fuj.

A snad ještě horší než samotná tato slepota je skutečnost, že jsou dobře placené a prosperující instituce (často média), které se usilovně snaží společnost oslepit, aby neviděla, co sponzoři vidět nechtějí, a naopak, aby svět a události viděli všichni, jako by jim je promítali rovnou do myšlení. Prostě moje pravda - a dost!

Propaganda může zatemňovat

22. března 2016 v 13:54 | Blechovan |  Na téma
Světlo v temnotách, to je vědění, znalosti, zkušenosti. A také konec tunelu - ovšemže ve dne. Zato Temnotu ve světle dokáže mistrně vyrobit propaganda.

Aby bylo jasno. Propaganda není jen politická či náboženská. Patří sem bezesporu i reklama. Když si vzpomenu na klukovská léta, kdy jsme na jarmaku (byl u nás čtyřikrát v roce) se zájmem poslouchali nějakého prodavače, který vychvaloval své nabízené služby. Dokázal náležitě hlasitými a nic neříkajícími argumenty dokonale zdůůrazanit, že jím propagované a nabízené zboží - třeba zázračná pomůcka k navlékání nitě do jehly - je právě a přesně to, co každé hospodyňce chybí k naprosté spokojenosti. Jednou tak nabízel kterýsi prodavač patentní otvírák konzerv. Při předvádění, jak krásně, lehce a spolehlivě otevře konzervu, si pořezal ruce, že jsme se pohledem na jeho zakrvácené prsty mohli o kvalitě nabízeného výrobku přesvědčit. Jeden ze zvědavých dospěláků, který tam asi hledal v době nezaměstnanosti práci, předváděčku komentoval: "Neměl se pokoušet otevřít konzervu se slepičí krví."[1]

Vrátím se k tomu zatemňování. Například stvoření světa. Podle vývojové teorie sice nelze vyloučit jisté nadpřírodní, dejme tomu božské, působení, ale bylo by to jen s malými zásluhami, potřebnými pozemšťany dobře nevyužitelné. Proto si vytvoříme konkrétního Boha, který vymyslel ten patentní otevírač konzerv, vlastně ušoulal z bláta a vlastního dechnutí pratátu všech mužských. Hned je jasné, komu za co vděčíme a komu máme obětovat, koho uctívat, zbožňovat a hlavně poslouchat. Je pochopitelné, že obyčejný človíček nějakého dialogu s božskou podstatou není schopen. No problem, jak se dnes česky říká. Vypěstujeme a vysvětíme si zástupce libovolného Boha, který jeho jménem koná záslužnou činnost, kterou je ovládání myšlení a jednání oněch obyčejných človíčků. Chybí tady nějaká pramáti? Hračka. Malá operace a dokonce i bez toho vdechování běhá Eva po světě a Adamové mají za kým běhat. No, někdy také před kým prchat, to je fakt.

Běda, pokud by někdo onoho samozvaného zástupce nerespektoval. V různých dobách se využívala a využívají rozličná nápravná opatření. Někdy hranice na břehu Rýna a kdekoli, jindy setnutí Alláhovým mečem, případně ukamenování za branami Jeruzaléma. Prostě, aby se nám v mozcích dostatečně zatmělo, s božím požehnáním se využijí nezbytné donucovací - co to říkám - přesvědčovací metody.

Co teprve zatemňování v politice včetně jejího základu - ideologii!

Víte, co to bylo otroctví a jeho mírnější stupeň nevolnictví? Naprostá závislost těch, kdož pracovali a tím živili společnost na oněch, kteří nejprve silou meče, později silou ideologie podepřené zákony liberalismu shrabují zisky. No nenechají slepice, které vlastní prací snášejí pro ně zlatá vejce umřít hlady. Ale takovým nevlivným makačům stačí skromný život, aby měli na práci sílu. Že otrokářství je tuze pradávné uspořádání společnosti? Jak se to vezme. Celé 17., 18. a víc než polovina 19. století se vytvářelo bohatství mocných USA využitím otrocké práce černochů, přivlečených násilím z jejich domoviny. Je to už dost dávno? No, ještě v polovině 20. století, což mnozí z nás ještě mají v dosud živé paměti, stačilo v Tibetu, aby rolník neodvedl církevní daň a stal se tak otrokem kláštera. A kde je ta tma ve světle? No u toho Tibetu třeba v tom, že se poukazuje na omezení osobních svobod (i těch klášterů!) v Tibetu a jaksi se tím zatmí fakt, že otrok neměl svobody omezené, ale nulové.

Už dost. Prostě propaganda dokáže jasný obraz nějaké skutečnosti tak šikovně zaretušovat, že vypadá právě opačně. Jen si připomeňme, že začátek druhé světové války 'způsobilo' přepadení německého vysílače v Gliwici polskými dareby. Neprohrát Němci tehdy světovou válku, platila by tato zatemňující teze, zvítězila by nad jasným světlem, které dokázalo, že se jednalo o německou provokaci.

Jó, propaganda, není žádná švanda, ale často vládkyně - no rádobyvládkyně - nad světlem skutečnosti.

Další malinkatá ukázka. Dnes došlo v Bruselu k několika teroristickým útokům. Nedlouho poté šéf Ukrajinské služby bezpečnosti Vasil Hricak během přednášky na Národní univerzitě Kyjevsko-Mohylanské akademie prohlásil: "Zřejmě již víte, že v Bruselu dnes došlo ke dvěma výbuchům… Nedivil bych se, kdyby šlo o součást hybridní války Ruska, i když budou ukazovat na ISIS."

Ukazují a oni ti islamisti se k tomu - zřejmě podle příkazů Putina - také přihlásili.



Opakování matka moudrosti

14. března 2016 v 19:37 | Blechovan |  Na téma
Pokrok v životě i ve vědě postupuje různými cestičkami. Nejčastěji - jako celý přírodní vývoj - metodou pokusů a omylů.

Proto platí, že i neúspěšný pokus přináší užitek. Třeba varováním, že "tudy správná cesta nevede".

To platí jak v přírodě, tak v životě lidských jednotlivců i celé společnosti. Dokonce i velkých a vlivných politických systémů.

Tragédií ovšem je, když neúspěšný pokus, pokus, který přivedl třeba právě celé národy do krize, ba i k vyhlazovacím válkám, se opakuje bez správného vyhodnocení předcházející etapy (akce). Když se mluví o válkách, tak o válce. Co vedlo k světovým válkám? Především touha velmocí o přerozdělení světa, pochopitelně vždy na úkor někoho jiného. Tu chtěl císař František Josef po obsazení Bosny a Hercegoviny připojit ke svému vlastnictví, tedy k císařství, i neposlušné Srby. Tu usoudil Císař Vilém, že Německo má málo kolonií, takže nějakou utrhnout nenažrané Británii či Francii by neškodilo. Car samozřejmě také nechtěl zůstat stranou. Mohli bychom pokračovat. Mohli bychom to předvést i na druhé světové válce. Ale, bohužel, to vidíme i dnes na světovládných snahách těch, kteří se domnívají, že na to mají. Taková Amerika, která se netají tím, že když její národní zájmy vyžadovaly rozbít Jugoslávii a vytvořit "samostatné" Kosovo s obrovskou americkou vojenskou základnou, tak - řečeno slovy Císaře Františka Josefa - využilo krásného práva silnějšího, aby…"[1] No, dnes veřejně o krásnějším právu silnějšího se nemluví, ale využívá je, kdo na to sílu má.Tedy nejen USA v Iráku, Libyi a podobně, ale i jiní jinde (třeba Rusko, EU která v rámci NATO bombardovala spolu s Američany Jugoslávii a také tu Libyi až do zničení státu).

Vraťme se k tomu "zkus to znovu". Vždy alespoň jedna ze stran sporu nebyla ochotná k mírovému a trpělivému dialogu. Nebyla ochotná se vzdát ambicí jen proto, že byla přesvědčena o své převaze.

Moudrý člověk, moudrá společnost se jako prostý pracující lidé nad svou chybou, která jej stála nějakou ztrátu, třeba chybná půjčka či volba nevhodného partnera, zamyslí. Zamyslí a vyvodí důsledky. Zbytečně nezačínat spory a hádky, nebrat rizikově půjčky… To u jednotlivce. Neharašit výhrůžkami, kategorickými řečmi "o červené linii, která byla překročena", ale trpělivě a moudře, tedy s rozmyslem, projednávat spor s protistranou. Diplomacie, to je cesta, která umožňuje třeba i zkusit to znovu. Válka - no, vidíme to na Ukrajině, jak se z ní těžko vycouvává.

Vždyť dosud se zpravidla ukázalo skoro vždy, že řešení sporu silou přináší škody, ztráty a tragédie, ačkoli by se třeba zmíněné válce mohly země vyhnout při moudré politice a diplomacii.

Právě v tom je kámen úrazu. Kdo je ve vládě, lidově u koryta, drží se zuby nehty a pokud možno i nevybíravě se snaží koryto plnit kvalitnější a bohatší náplní.

V současnosti je v sázce při mezinárodních sporech příliš mnoho, aby bylo přijatelné tvrdohlavě prosazovat jen a jen své zájmy či dokonce vyhrožovat. Červenou linií nebo třeba jaderným zničujícím úderem jak se přisuzuje severokorejskému vůdci.

Moudrost znamená "zkusit to znovu", ale vyhnout se poznaným omylům.

Jsem pesimista.



Přečasto drama

7. března 2016 v 17:02 | Blechovan |  Na téma
Je ten masový exodus z míst, kde donedávna spokojeně žily desítky milionů lidí, do cizího a často nepřátelského prostředí, komedií nebo skutečným dramatem? Nevím.

Svého času se představitelé řady evropských států a především církevní otcové shlédli v Blízkém východě. Bylo tam bohatství evropskými feudály a katolickou církví nevytěžené. Těch potenciálních desátků, které by ve vatikánské kapse pěkně zvonily! Ještě dnes se občas o orientu hovoří ve smyslu orientální přepych a bohatství.

Naši euro-unijní předkové mysleli a mysleli, až vymysleli: "Ti neznabozi mohamedánští si klíďo píďo užívají života v místech, kde chodíval Kristus, třetí z božích bytostí, která ač nesmrtelná, byla zde pochována." Jen tak na okraj, ale to prosím nezdůrazňujte, se zmíněným orientálním bohatstvím si tam pohrávají jacísi mohamedáni.

Když zrovna neválčili Evropané jeden proti druhému, vymysleli velkou věc, hlavou věřícího křesťanského světa nejen požehnanou, ale dokonce iniciovanou.

Sebereme velké voje,

Vytáhneme hned do boje.

Arabáku, co je tvoje

Bude patřit tomu Pánu,

Co sídlí ve Vatikánu.

Takto otevřeně ovšem nebylo možné před veřejností vystoupit. Proto se všechny cesty budoucích křižáků čili křížové výpravy zaštiťovaly tím nejlepším úmyslem - osvobozením Božího hrobu. Tento vynález, totiž násilí ve jménu ovládání, rozšíření panství a zbohatnutí, se dodnes využívá při zdůvodňování jakékoli neetické, leč výnosné akce. Třeba vývoz demokracie do Iráku, Libye, kde tam.

I v době hlubokého vlivu náboženských představitelů na lid však bylo třeba podobnou akci nějak motivovat. Proto se využilo korupce, vlastně slibu odpustků za hříchy dříve i při akci spáchané. Neboť ony mise se neobešly bez zabíjení starců, žen i dětí, tu a tam je doprovodilo znásilnění nadrženými božími bojovníky, a možná i bezbožnými řečmi. Ani tato lákavá odměna by ovšem nemusela aktivizovat touhu po osvobozovacích bojích bohaté feudály. Těm se navíc umožnilo přijít nejen k zásluhám a dobrému oku u Nejvyššího, ale i k nemalému bohatství, vytěženému v místech bojů. Ne každému se to podařilo. Někteří tam zůstali dokonce nepohřbeni, ti schopní, jako kdyby šlo o privatizaci, se napakovali, to zase ano.

Ono k uspořádání křížové výpravy někdy nebyla záminkou bohatá kořist. Ty výpravy proti kacířským Čechům jsou toho důkazem. Ovšem komediálním faktem byl výnos svatých otců, že kdo si umyje ruce v kacířské krvi, je vyviněn z hříchů navždy. Leckterý lump se tak stal málem svatým. (Jakže se jmenoval ten válečný chorvatský arcibiskup? Jméno tohoto blahoslaveného mi nějak vypadlo.)

Už jsem toho napsal až moc. Jen náhodou jsem použil k znázornění, že z údajně dobrého úmyslu se může stát tragédie, že život je nevyzpytatelná komedie, přečasto s tragickými následky.

Je naděje, že se člověčenstvo vzpamatuje, zlepší? Malá. Už Mojžíš marně mečem nechal zhladit z života tisícovky židovských uctívačů zlatého telete. Od té doby proběhlo tolik válek, vše vždy s těmi nejlepšími zdůvodněními, ale pod virtuálním praporem zlatého dobytčete, že být opravdu Bůh, už by zatáhl za špagátek a spláchl by lidstvo apokalypsou definitivně.

Pokud nebyl člověk movitý, bojoval o holý život, o přežití. Život nebyl hravou komedií, ale sakra náročným uměním. Sotva se trochu vzmohl, boje se rozmnožily, aby někdo měl víc, ovládal víc, ba nejvíc.

Tragická komedie života!