Duben 2016

Marné varování

26. dubna 2016 v 10:14 | Blechovan |  Na téma
Je vcelku předvídatelné, že se většinou téma Nad propastí zaměří na dvě základní potenciální katastrofy.

Jednu propast si již dlouhodobě hloubíme a ještě si přitom lebedíme. Čím pohodlnější život, tím větší vzdálenost od přírody. Použiji jednu Masarykovu volně tlumočenou myšlenku, že státy se rozvíjejí v souladu se svými základy. Opustí-li je, zaniknou. Ale ono se to vztahuje nejen na státy jako takové, ale na každou lidskou pospolitost. Základ experimentu homo byla a je příroda. Buď spojení s naší základnou uchováme, nebo do té propasti zahučíme jak někdy (ti však bez vlastního vědomého či bezohledného přičinění) naši živočišní prapředchůdci dinosauři.

Druhá propast, v níž může celá slibná akce LIDSTVO skončit, jsou války. Ať vidíme jejich příčiny v čemkoli, ve skutečnosti je jejich základnou chamtivost, tuha po moci a nadvládě, samozřejmě podmíněná bohatstvím. Bez bohatství není možné skutečnou moc, nemluvě o nadvládě nad jinými, vybudovat a uchovat.

Pokud si lidé a především naši představitelé tyto dvě propasti včas neuvědomí, pokud zavčas nepřijmou opatření, aby se propast neprohlubovala, ale raději třeba i umělými náplavami diplomacie a výchovy odstraňovala, nemáme budoucnost.

Je to na nás. Díky bohu.

Je to na nás, bohužel!

Sny jsou jádrem změn

20. dubna 2016 v 17:09 | Blechovan |  Na téma
Jsou sny a jsou vize. Sníme o tom, co bychom si přáli, jak by bylo krásné, kdyby kdesi cosi. Prostě naše sny předcházejí naše přání. Pokud je dokážeme naplnit, změní se náš život podle nich. Takových snů není nikdy dost. V životě jednotlivce, který třeba toužil po tom, aby se stal dobrým učitelem, automechanikem, kuchařem, vojákem… V životě společnosti je to se sny složitější. Je jich opět mnoho, ale bývají u různých skupin rozdílné. Proto bývá cesta k jejich naplnění složitější a nezřídka není přímá. Dokonce pro sen některých se může zřítit celý svět jiných. Proto musí být součástí podobných snů i podmínka - respektování potřeb, když už ne přímo snů, všech.

Jsou ovšem také sny plané, vize neplodné, kterým chybí to hlavní, totiž naše snaha, námaha a schopnost je uskutečnit. Takových snů prosnilo lidstvo od pravěku dodnes neurekom, jak říkají naši bratři na Slovensku. Vykreslí se krásná budoucnost, někdejší představy o království božím na Zemi či o komunismu - hadra, ale život plyne jinak. Vize zůstane vizí a ti, kteří jí někdy podlehli a důvěřovali jsou pak jen vyjeveni, jak nalítli.

Vysněných vizí bylo opravdu už mnoho. Proto je třeba vrátit se na Zem, pracovat k tomu, aby se sen stal skutečností.

Zkrátka: Dost bylo snů, teď je třeba brát život vážně právě proto, aby alespoň ty skromné lidské sny nezůstaly jen vizemi. A ještě stručněji: je třeba makat.

Koukejme se pod nohy!

14. dubna 2016 v 20:55 | Blechovan |  Na téma
Dobrá rada: "Hlavu vzhůru, podpořme své sebevědomí." Jenže záleží na tom, komu tu radu dáváte. Těm dnešním mocným by bylo třeba spíše radit, aby se dívali pod nohy, kde někdy bezohledně zašlapují zájmy pracující většiny národa. (Za pracující většinu ovšem považuji i ty, kteří po třiceti čtyřiceti letech poctivé práce odpočívají v důchodu. A samozřejmě maminky, které věnují svůj život výchově nové generace.) Kdo je od své "urozenosti" příliš sebevědomý, zvedá nejen hlavu, ale i bradu tak, že často pod ty nohy nevidí a tu a tam zakopne. Jako svého času prezidentský uchazeč, který zakopl o naši starou bolest, ponižování, germanizaci, potlačování i vraždění v době německé okupace.

Dobře se pamatuji na morkovické zámecké panstvo, které nás školáčky, slušně podle domácí i školní výchovy zdravící při setkání, nepovažovalo za důstojné a hodné odpovědi aspoň pokývnutím hlavy. Také si pamatuji, že jsme pro ně nebyli ani v kostele dostatečně snesitelní a museli mít vlevo od oltáře speciální panské sedátko. Ještě tak, aby si měli sednout třeba s nějakou selkou nebo - nedejbože - košikářskou ženou do lavice pro ostatní.

Myslíte, že dnes už není třeba upozorňovat, aby si dnešní panstvo, dnešní napakovaná majetková šlechta dávala pozor, kam šlape? Oni si často myslí - a občas jim to vyjde -, že si mohou dovolit všechno. Do té doby než spadne klec, až jim "na to" přijdou. Pak jim brada poklesne a dokonce se dovolávají jakési ohleduplnosti. Přejet autem ženu? No to se stane. Obyčejný človíček za to jde do kriminálu. Ale ti, co měli hlavu hodně zvednutou vysokým bankovním kontem, ti si myslí, že se mohou vyplatit.

Kdepak, zjednodušující hesla mohou být ošidná.

Mějme hlavu vzhůru, buďme sebevědomí na svou práci, na práci našich předků, na ty z nás, kteří dokázali a dokazují prospěšnost nejen sobě, ale celé společnosti, ba i ostatnímu světu. Byli takoví, kteří ukazovali cestu. Hus či Komenský, Palacký či Masaryk, Heyrovský či třeba Čapek, Seifert a další. A právě ti byli skromní. Obrazně řečeno se dobře dívali kam šlapou, ale současně viděli dopředu.

Je na nás, kterou tu skupinu se budeme snažit následovat. Snažme se jít za cílem, který oni dokázali rozpoznat či zpřístupnit.

Praxe potvrzuje správnost předpokladu

7. dubna 2016 v 13:04 | Blechovan |  Na téma
Když jedna paní ministryně nedávno prohlásila, že za protektorátu se lidé neměli zase tak moc špatně, nedůvěřivě jsem kroutil hlavou. Copak tato politicky exponovaná dáma za protektorátu žila? Já si tu dobu pamatuji, ale i můj pohled je trochu jednostranný. Žil jsem v městečku Morkovice. Zámecké panstvo si opravdu nežilo špatně. Dokonce ani mnozí sedláci, kromě problému, že se jim mohlo přijít na šmelinu, si neměli příliš na co stýskat. Horší už to měla třeba moje teta v Brně, když měla syna a nemocného muže živit a uživit na základě lístkového systému.

Mnohem horší to měli třeba dva naši učitelé, které 16. března 1939 Němci laskavě poslali do koncentráku jako rukojmí. Ještě horší to měl další učitel, kterého Němci šetrně v Kounicových kolejích pod freskou svatého Václava, co nedá zahynouti nám ni budoucím, oběsili za to, že u něj jednu noc přespal dávný přítel, který byl na útěku před péčí gestapa. Příliš dobře se neměl ani obchodník pan Tálský, kterého s německou důsledností "ošeřili" v Osvětimi.

Víte, docela mne nazvedlo konstatování kteréhosi redaktora, že vlastně nám Němci tak mnoho neublížili. Vždyť za protektorátu Čechů tolik nezahynulo, většinou to prý byli židi. Jako kdyby žid, cikán či třeba Němec, žijící jako občan někdejšího Československa, nebyl Čechoslovákem (byť jiné národnosti).

Dalo by se ještě pokračovat. Avšak celým tímto výlevem chci jen podtrhnout zásadu, že novinářská kachna nikoho - s výjimkou jejího tvůrce - neuživí. Proč? Protože ji život vyvrátí.

Na druhé straně ovšem k pravdivému popisu nějaké situace nemusí postačovat vlastní zážitek. Ten může být jednostranný (jako za toho protektorátu). Podstatnou část aktivního života jsem prožil tak či onak v kontaktu s laboratoří. Tam bylo nejlépe vidět jak se představa, že se něco bude odehrávat podle předpokladu, často ukázala jako mylná. Podobně jako výklad pozorovaného jevu. Jev je jedna věc, příčiny, které jej vyvolaly mohou být různé.

Oč je společenská praxe složitější než ty nejnáročnější laboratorní pokusy, tím nezbytnější je konkrétní události všestranně a především nezaujatě posuzovat.

Abych ukončil nějakým příměrem. Když František Josef I. začal první světovou válku, byl přesvědčen, že tím obohatí monarchii o další kousek Balkánu. Vždyť, jak pravil ve svém manifestu, "využil krásného práva silnějšího" poroučet, co mají druzí dělat. Nepřipomíná nám to tak trochu právě současnost? Pax Americana prosazovaný jednou válkou za druhou? Jugoslávie (1999) Afghánistán (2001), Irák (2003), Gruzie, Libye, Sýrie, Ukrajina….

Praxe prokazuje, že ne válka, ale mírové soužití a spolupráce jsou správnou cestou lidstva. Jinak, bude-li pokračovat chybný výklad světového vývoje, imigrantský problém se stane zřejmou marginalitou. Nebude kam prchnout.

Musíš to zažít, abys pochopil, že válka plodí bídu, utrpení, uprchlíky a dlouho trvající nepřátelství. Trpělivost přináší nejen růže, ale i spolupráci, vzájemné pochopení a vzájemně výhodné spolužití.

Nebylo by lepší využívat hlavy, abychom moudrost, danou nám přírodou či Stvořitelem, použili k přijetí promyšlených a rozumných rozhodnutí. Ne metoda pokus-omyl. Válka a pak hledání cesty ke smíření.

Ne, není třeba znovu zažít války, aby lidé dospěli k míru. Musí však dát přednost rozumu před touhou po moci a velkém majetku.