Květen 2016

Chybějící definice

30. května 2016 v 19:18 | Blechcovan |  Na téma
Tak jsem nahlédl do encyklopedie, ale pojem "Spokojený život" nikde. Nezbývá, než se zamyslet, což ovšem v dnešní době je proces nepopulární. Jak to, že nám média dnes a denně nevysvětlují, že právě to, co v současnosti žijeme, je to nejlepší, co mohou lidé vymyslet a vytvořit.

Vlastně ona nám to nevysvětlují, ale nalejvají do paliček docela intenzivně, jenže trochu šejdrem. Prostě neradí, co dělat, abych žil spokojeně. Vysvětlují, že žijeme nejspokojeněji za celou existenci - snad od potopy světa.

Právě tady je nějaký zádrhel.

Kdysi mi stařeček František vyprávěl, že před Velkou válkou, kdy vyrostl, vyučil se, oženil a začal vychovávat své první dvě děti, bylo nejlépe. Pak už vždy jen přijatelně nebo (za války) hrozně zle.

Táta, když se v roce 1918 šikovným odvodním podvůdkem vyhnul povinnosti padnout za císaře Karla, dnes blahoslaveného a málem mírotvůrce, prožíval roky první republiky spokojeně. Založil si firmu, oženil se, s hodnou manželkou vychovávali své dvě děti. Postavili dům, byť museli dluhy splácet horko těžko, ale ani krize třicátých let jej nezlomila. Pak ale přišla válka, po ní složité období odstraňování válečných následků a když konečně začala situace vypadat na zlepšení, zemřel.

Já byl rozhodně spokojenější, když se nám po svatbě postupně narodily tři děti, my se nastěhovali do pěkného bytu, postupně dozněly pozůstatky války v podobě zlepšujícího se zásobování, ba i v důsledku národního pojištění přestalo být problémem jako kdysi zaplatit lékaře. Měl jsem štěstí, že v mé profesi nechyběla možnost uplatnit vlastní iniciativu, a protože jsem nebyl cestychtivý, vyhovovaly mi i dovolené tady u nás, tedy tehdy včetně Slovenska. S manželkou jsme vychovali naše tři děti, které získaly slušnou kvalifikaci (ta se dodnes dobře uplatňuje).

Stařenka říkávala, hlavně, že nám Bůh zdraví dal.

Táta si pochvaloval, že i když byla krize, on měl práce dost.

Já se spoléhal, že dovolí-li nám zdraví pracovat - a práce bylo dost -, nemusíme se bát ničeho.

Jenže ne každý měl a má takové štěstí. Někoho zdraví natolik zradí, že vlastně nežije, ale dožívá a živoří. Jiný ztratí zaměstnání a v místě ne a ne najít slušnou náhradu, takže musí buď živořit na sociálních dávkách, nebo žít sice bez bídy, ale dřít a dřít.

Takže jak? Říkává se, že nejlepší (ke spokojenosti) je být mladý, zdravý a bohatý, jenže to je zřídkavá kombinace.

Ve skutečnosti to bohatství ani potřebné není. Stačí přiměřený dostatek: práce, střecha nad hlavou, bez problémů v denním životě a bez obav, co bude, kdybych onemocněl. Takže práce, dostatek, spokojenost v rodině a mezi přáteli a porozumění ve světě, tedy bez hrozby válkami. To je to, co podmiňuje spokojený život.

Jenže právě to nedokázala dosud v historii žádná společnost všem a trvale zajistit.

Proč? Protože někteří ke spokojenosti potřebují víc a ještě víc, moc a ještě větší moc, moc nad lidmi, nad státy, nad celým světem. Takoví nebudou spokojeni nikdy v životě. A důsledkem jejich "snažení po moci" mnoho a mnoho lidí, kteří by jinak prožili život třeba skromně, ale spokojeně, mají ke spokojenosti daleko.

Sankce, embarga, blokády

28. května 2016 v 19:41 | Blechovan |  Různé
Vztahy mezi stády jsou obdobné těm mezi jednotlivci.

Život nás dávno poučil, že chceme-li se vyhnout zbytečným vztahovým problémům, není vhodné učinit první krk k rozepři. Na zahradu se dostaly sousedovy slepice a rozhrabaly, co mohly. Jak reagovat? Moudrý v klidu požádá souseda, aby slepicím nedovolil takové výlety. Méně moudrý mu vynadá, že ty jeho slépky už zase hrabaly na našem záhonku, tož ať si nepřeje, jestli se to bude opakovat. Ten hloupý některou ze zlodějek zabije šutrem a mrtvou přehodí na sousedovu zahrádku.

Když mezi dvěma (či více) zeměmi vznikne nějaký problém, moudří státníci v tichosti a bez zbytečného mediálního humbuku se budou snažit problém řešit, ale nesáhnou k takovému opatření, které by vzájemnou nedůvěru prohloubilo.

Méně moudří státníci vyhlašují sankce, které ovšem mají právě opačný účinek. Je to první krok ke konfrontaci. Nejprve slovní a obchodní, pak hlubší a - když motyka spustí - je malér.

Ti nejméně moudří, nos píše málo schopní, zamávají sankcemi, embargem, přerušením styků a zvýšeným hlasem armády. Občané si už mohou kupovat zásoby pro každý případ, ochranné masky a třeba i kalašniky.

Pokud se sankcemi ohánějí silnější, početnější, ekonomicky výkonnější a bohatší, je jasné, že jejich vojenskoprůmyslový komplex hladoví. Si vis pacem, para bellum, říkali Římané. A to byli nějak zkušení válečníci, kteří v zájmu proklamovaného míru nedělali málem nic jiného, než že připravovali a vedli války. Ostatně na práci měli otroky, kterých války zajistily vždy dostatek. Bezpočet jejich válečných tažení z Říma udělal tisíciletou říši, málem světovládnou. Jenže nakonec občanům římským zbyly spíše jen oči pro pláč.

Co myslíte, poučilo se lidstvo za patnáct století po pádu Říma?

Lidstvo možná, ale panstvo? Ani náhodou. To si věří a "dum spiro, spero" dokud dýchá, věří, že z každé krize vytěží zisk, moc, nadřízenost.

Věříte, že mohou být nejen otroci individuální, ale dokonce i otrocké země?

Vývoj

23. května 2016 v 16:08 | Blechovan |  Na téma
Antický řecký filosof prohlásil, že do stejné řeky nemůžeš vstoupit dvakrát. Prostě panta rhei. Tak se nemůžeš dvakrát či dokonce vícenásobně vrátit na stejný svět. Svět, podmínky života, vše se nepřetržitě mění. Vyvíjí, činí úkroky zpět či bokem, ale proměňuje se nepřetržitě.

Proto by byla pochybná možnost věřit, že by se reinkarnovaný tvor - asi bychom chtěli změnu omezit jen na člověka -, že by se jistá osobnost po své smrti časem vracela na Zemi. Ať již opět jako člověk, nebo třeba jeho psík. Kdo se trochu seznámil s východní filosofií, s mýty hinduismu a příbuzných myšlenkových (tedy ne jen náboženských) škol, ví, že ani v základech názorů na reinkarnaci znovuzrozený avatar nebyl pokračováním jeho původní nezměněné osobnosti, ale zcela novým jedincem.

Jakmile se však nad možností zrodit se znovu zamýšlíme jen a jen virtuálně, je situace docela jiná. Připomeňme si třeba Londonova Tuláka po hvězdách. Celá řada sci-fi a fantasy si s možností návratu v novém těle a v nové osobnosti docela zábavně a někdy i tvořivě pohrává. Však si ve středověku i později s myšlenkou návratu Krista na Zem v jiné osobnosti předváděl nejeden prorok či podvodník. (A nejen ti z léčebného ústavu.)

Tak třeba. Po jednasedmdesáti létech od preventivní sebevraždy Adolfa Hitlera se vyskytl reinkarnovaný vlivný fýrer, tentokrát na druhém konci světa, třeba u Saudů, aby podstatu své zločinné osobnosti uplatnil v jiných podmínkách. Dnes by asi neuspěl. Doba se změnila, především lidé získali nové zkušenosti. Pokud by chtěl znovu usilovat o fýrerskou světovládu, musel by volit jiné mimikry než v třicátých letech 19. století. Především proto, že dnes jsou na postupu jiné vlivné síly než tehdy. Je možné, že se mezi imámy a ájatolláhy či kde nějaký ten potenciální pán světa rodí. Demagogie, násilí, moc a bohatství by sice hrály podobnou roli, jako dříve, ale už by se neuplatňovala ve funkci ministra hospodářství reichu, ale třeba jako skutečný (tedy zákulisní) přestavitel vojenskoprůmyslového komplexu. Kterého? V každém mocnějším státě takový komplex působí nebo právě vzniká.

Je to trochu jako ono cestování časem. Krásné, inspirující i k uměleckým dílům, ale virtuální. Co se dá dělat. Znovu se nezrodíme, kdyby i reinkarnace existovala. Byli bychom tak jako tak někdo docela jiný. (Takové ty příběhy, že si někdo pamatuje cosi z předchozích životů? Víte, kolik prošlo lidskou historií bohů, kouzelníků, zázraků…, kterým lidé věřili, klaněli se jim, oběti jim dávali. Dokonce i lidské… Kolik bylo svatých, kterých se nakonec i církve vzdaly, protože dotyčný světec vlastně neexistoval ve skutečnosti - jako třeba svatá Starosta apod.)

Prostě máme přidělen jen ten jeden časově omezený život. Proto se snažme, abychom jej využili moudře a k prospěchu svému, své rodiny, celé společnosti. Těšit se, že v jakémkoli dalším životě si třeba polepšíme či se polepšíme by bylo jen falešnou nadějí.

Číst nejen očima

16. května 2016 v 14:01 | Blechovan |  Na téma
Mediální svět se stal nespolehlivým. Noviny, ba i ty posílané po vlnách i s obrazem, již přestaly být zárukou nejen obhajoby demokracie a práva, ale i pravdivosti. Kdo médium vlastní, toho píseň zpívají redaktoři, protože jedí nejen jeho chleba, ale i whisky a kdeco. Často vyjí falešně, ale poslušně.

Občanům se tedy jako alternativní informátor nabízí internet. Jenže z hlediska spolehlivosti je to jako ono tradiční z bláta do louže. Někteří "mediátoři" si dokonce najímají pracovníky, aby různé webové stránky zahlcovali předem předžvýkanými a podle zájmu plátce přibarvenými informacemi.

Jednu výhodu však internet samozřejmě má. Uživatel si může v gigaspoustě nabízených stránek vybrat tu, které se - alespoň podle jeho mínění - dá důvěřovat.

A jsme u kořene věci. Věřit tezi, že když "je to na internetu, musí to být pravda", znamená totéž, jako věřit třeba všemu, co se tvrdí v tzv. České televizi. Před převratem jako dnes.

Ten problém je ve skutečnosti, že to, co slyšíme a vidíme v médiích, je nezbytné ještě vnímat kriticky naším vlastním myšlením. Tedy znát dostatek informací a být schopen posoudit pravděpodobnost jejich spolehlivosti, to je to, co mnoha lidem často chybí. Buď pro nedostatečný přehled o faktech nebo myšlenková lenost vedou mnohé věřit předloženému nekriticky a bez vlastního zvážení, promyšlení.

Posuďte sami. Když vám přítel svěřuje nějaké důvěrné sdělení, přijmete je za pravdivé, i když je v rozporu s tím, co jste sami poznali?

Ostatně jedna z filozofických škol má ve svém základu "o poznání" tezi, že "praxe je kriteriem, zda je poznané pravda". Byl jsem chemik. Pokud jsme v laboratoři neověřili, že jistá směs látek bude spolu reagovat za vzniku požadovaného výsledku, byli jsme nedůvěřiví i k těm nejpravděpodobnějším předpokladům.

Jen malý příklad. Prezident Porošenko se nedávno nechal slyšet, že Ukrajina porazila nejsilnější armádu světa.

Očividně tím chtěl říct, že porazila armádu ruskou. Jenže ta opravdu za americkou (vcelku) dosud daleko zaostává. Pan Porošenko to samozřejmě ví. Je spokojený s tím, že většině nekritických posluchačů (a kdo chce slyšet právě to, co Porošenko říká, nezpochybňuje žádnou blbost) zůstane v podvědomí informace, že Porošenko porazil Putina.

Takže ještě jednou. Kritika pramenů, vlastní schopnost posoudit věrohodnost na základě širokých znalostí a schopnosti samostatně porovnávat, to je nezbytným předpokladem, abychom něčemu nám sdělovanému věřit mohli.

Jinak je smutnou skutečností, že doba informačních technologií je spíše dobou dezinformací.

Víra nebo přesvědčení?

9. května 2016 v 13:27 | Blechovan |  Na téma
Chtělo by se věřit, že se člověk jako živočišný druh, od zbytku živočišného světa liší především schopností myslet. Že není odkázán jen na instinkty, když se rozhoduje o svém jednání.

Nu a přece je celá řada myšlenkový škol, ba i vlivných organizací, které lidské bytosti v podstatě radí: "Zavři oči (před skutečností, nepřemýšlej o dobru a zlu), a věř!" Je lhostejné, že mezi podobně zaměřenými organizacemi mívají významné místo církve. Ostatně ty říkají spíše ora et labora! Tedy v zásadě nepřemýšlej, to není na Tobě. Co Bůh činí, nepřísluší člověku posuzovat. Modli se a pracuj. K tomu ostatnímu jsou povoláni jiní, zodpovědní, urození, majetní, vysvěcení…

Typické je také známé Maul halten und weiter dienen. Poněkud expresivní vyjádření požadavků moderní společnosti na řadového "bouchače", tedy člověka, který se živí vlastní prací. Na myšlení jsou přece vyvolení. Na práci zbytek lidstva. Pokud ta práce vůbec je. Není-li, jsou zbyteční.

Od tvora hrdě se hlásící k přízvisku sapines bychom ovšem čekali, že myslet opravdu bude. Proto je třeba mu mozek a případný volný čas pořádně zasytit něčím jiným, než myšlením - snad zábavou -, aby si nezačal moc dovolovat..

Avšak ani každá zábava není vhodná. Je třeba - a jsou k tomu účinné nástroje k disposici - zařídit zábavu tak, aby odváděla pozornost od problémů. Návyky jsou jedním z účinných prostředků. Návyk na alkohol, kouření, ba dokonce drogy účinně odvádí naši pozornost od skutečných problémů k těm typu Jak sehnat peníze, kam na pivčo, kolik gólů dostane oblíbený klub, kde sehnat pervitin, co to zase ten Zeman kecal, že tato země je naše. A mnoho podobných.

Pro ty náročnější se musí vymyslet něco, no něco. Tak třeba nějaký ten adrenalin. Příklady: svezeš se zorbingem, seskočíš z letadla, ale protože to neumíš, zaplatíš si asistovaný seskok. Zmlátíš bezdomovce. Rozbiješ, zapálíš nebo alespoň převrhneš nádobu s odpadky. "Vypůjčíš" si něčí auto a předvedeš, jak na tebe ani policajti nemají. Uděláš myšku na dálnici či dokonce před rychlíkem na přejezdu.

No prostě je třeba zaměstnat lidi něčím jiným, než přemýšlením o tom, jak by měla společnost (od základních jednotek až úplně nahoru) fungovat. Osvědčený prostředek je televize. Sedíš a konzumuješ. Program, reklamy, nějaký ten mls, a na takové blbosti, jako je třeba nezaměstnanost či války nemyslíš. Když už, tak prostřednictvím ochotné kamery. Kopec mrtvých na obrazovce, to je něco docela jiného, než jeden jediný zabitý soused při náletu (prožité).

Zkrátka. Aby člověk mohl opravdu věřit, musí nejprve poznat, promyslet, přijat názor, který pak průběžně porovnává se skutečností, aby třeba ještě dnes nebojoval proti těm potvorám čarodějnicím a kacířům. Nebo oportunistům, tedy všem, kdož mají jiný názor.

Kristus prý pravil: "Víra tvá tě uzdravila." Všimněte si však, že neřekl "slepá víra".

Věř s otevřenýma očima, to je správné doporučení.

Jsme vlastně slepí

3. května 2016 v 10:37 | Blechovan |  Na téma
Jsme vlastně v situaci slepců. Svět, který nás obklopuje většinou poznáváme jen zprostředkovaně. Obraz, který nám všemožná média, vzdělávací a propagandistické prostředky předkládají, není tím skutečným, ale "přeformátovaným". Přeformátovali jej podle vlastního zájmu ti, kteří mají privilegium ostatním tlumočit "jak to vlastně je a bylo".

Malý příklad. Prožil jsem druhou světovou válku sice jako školák, nicméně ve mně zanechalo hluboké stopy, jak se k situaci v protektorátu i na frontách stavěli dospělí, které jsem znal. Pokud bych věřil médiím, což byl tehdy především protektorátní rozhlas, věděl bych, že židobolševičtí plutokraté stejně jako Američané či Britové jsou lumpové nad lumpy, zatímco jedině nordická rasa představovaná wehrmachtem a svazky SS jsou záchranou lidstva. Naštěstí existovalo i přísně zakázané zahraniční vysílání BBC, případně v závěru války, když se fronta přiblížila Radio Moskva.[1] A teď jsme u toho. Já jsem neměl možnost se na místě přesvědčit, kdo má pravdu. Kdo měl větší příležitost mne ovlivňovat, měl větší šanci, že mu uvěřím.

Naštěstí existuje také něco jako schopnost uvažovat. Tou se v plném rozsahu prokazovali dospělí v naší rodině i známí z okolí. Proto jsem věděl, že Rudá armáda stejně jako americká či anglická tím, že porazí Němce, nám přinesou svobodu.

No přinesli. A už je tu zase problém. Jedni tvrdí dokonce, že nás Rusi okupovali v roce 1945, jiní tehdy jásali, že nás zachránili.

Zkrátka. Snažil jsem se na tomto jednom příkladu ukázat, že pouhé nekritické přijímání informací (dokonce i v té části, která byla vlastním prožitkem) nám neumožní poznat, vidět a chápat svět kolem nás. Teprve kritické zamyšlení, podmíněné souhrnem objektivních či alespoň všestranných informací umožňuje svět kolem nás "uvidět". Ne na obraze podle přání malíře, ne jako fejeton či román, ale jako skutečnost, na níž jsme v plné míře závislí.