Červen 2016

Co kdo nakoupil, to má

27. června 2016 v 14:09 | Blechovan |  Na téma
Takových bylo, co se domnívali, že jim rodiče koupili mozek. Však jsou někdy i v parlamentě, ba dokonce ve vládě, o bruselském shromaždišti neplodných mozků ani nemluvě.

Už je to tak zařízené, že se lidé rodí s mozkem. Proto nepotřebují, dokonce dosud ani nemohou, mozek koupit. Jednak není na skladě ani v hypersupermegakvelbech - včetně internetových -, jednak je mnohem jednodušší, když si nějaký bohatec koupí chudého človíčka s kvalitním mozečkem. Však to tak ve světě chodilo již za králů a císařů. Podíváte-li se třeba na ministerského předsedu - ostatní členy vlády (a to nejen té naší) jak by smet -, mají těch (někdy i dobře) zaplacených poradcovských mozků na rozdávání. Tedy oni je nerozdávají, byť je platí občané.

Již toto letmé nahlédnutí do trhu s mozky vidíme, že kdo se jednou dostane nejen ke korytu, ale i k dostatečně velikému balíku, mozek snad ani nepotřebuje. Vše za něj zvládnou mozky poradců, radílků, lobistů, našeptávačů, loutkovodičů…

Zdálo by se, že tedy je na trhu mozků přebytek. To by však byl omyl. Pořád je jich nedostatek, tedy těch opravdu myslících, nejen na sebe a svůj vlastní prospěch. Tržní systém je však špice. Ten si poradí i s nedostatkem prodejných a služebných mozků. Prostě se koupí glejt. Jednou je to třeba diplom JUDr. (a nemusí to nutně být plzeňský), jindy jiný, ale je-li dobře zaplacený, ani zákony kvalitu takového zboží nezpochybní.

Nejzajímavější na tom je, že lidé s obyčejnými mozky, totiž s rukama a dobře fungující hlavou ochotnými pracovat, se mezi takové poradce nedostanou. Mysleli by příliš samostatně, neřku-li spravedlivě místo toho, aby radili ve prospěch onoho, kdo lépe a spolehlivěji platí.

Rovněž je typické, že nikdy nenastal nedostatek mozků nájemných či prodejných, a to ani tehdy ne, když se o jeden dva stupně zvýšila potřeba vládnoucích - samozřejmě demokraticky - stupínků. Původně byla ta potřeba omezena na jednotlivé země. Obec, okres, kraj a stát. Dnes je však přemnožená kopa všelijakých vyšších stupňů, mezistupňů, sdružení, neziskových organizací a kdečeho. Každý z nich by potřeboval mozek s dobrou výkonností. Jenže, jak již bylo řečeno, na trhu se nevyskytují.

Objektivním důsledkem toho je, že se občas na nejnižším stupni, třeba v obci, vyskytne člověk myslící, dobře myslící a nesobecký, zatímco když se vybírá na zástupce státu do vlády Evropské unie… No, nechejme to plavat. I zde totiž platí dvě základní pravidla. To první lze vyjádřit: "Mnoho ochotných, málo schopných."

To druhé pravidlo formuloval kdysi český novinář K. H. B.: "Nechoď, Janku, s pány na led." (Konec citátu.) Oni si nahrabou a tebe - coby bílého koně - zahrabou.

Lidé, šetřeme si své mozky! Nepotřebujeme, aby nám je někdo cizí omýval a vymýval, jakmile zjistí, že dovedeme samostatně uvažovat.

Něco takového neexistuje!

20. června 2016 v 16:06 | Blechovan |  Na téma
Manuál pro život? Zdánlivě bylo takových v toku času nepřehledně mnoho. Tak třeba celá škála návodů náboženských. Jejich velkou výhodou bylo, že jeden každý človíček vlastně téměř nenesl za svůj život osobní odpovědnost. Náboženské příkazy, zákazy a výklady jednoznačně přikazovaly, zakazovaly, rozhodovaly. Nevýhodou tohoto způsobu návodů bylo, že každá náboženská komunita, ba i jen komunitečka mezi svými zásadami měla hlavně potlačit jakoukoli jinou manualitu, a to ať to stojí, co to stojí. Křížové výpravy, mnohaleté války, kremace čarodějnic a dalších nepohodlných třeba kritiků, vždy za doprovodu modliteb. Nebo třeba takový spektakulární výbuch sebevražedníka, kterým se do nebe či pekla přisune předem nestanovený počet nezainteresovaných. Také kdysi dávné obětování bohům a bohyním, ať již dokonané (u Aztéků), hromadné (v rámci Mojžíšova boje proti zlatému telátku) či jen symbolické.

Tak náboženské manuály raději přejdeme dalším mlčením. Ale jsou i z jiných oblastí četné manuály jak žít. Třeba ze společenstev nazývaných tu politická strana, tu sdružení, nezisková organizace nebo dokonce myšlenková nádrž (think tank). Prostě nějak. Každé takové "jinak" má jasně vytčeny základní postupy v životě. A běda tomu, kdo je nerespektuje. Někdy jej přivede k rozumu atentát, jindy vhodně zakřivený paragraf. No prostě co uskupení lidí, ba co uskupeníčko, to pravda, někdy i s láskou, zatímco ti ostatní, potvory neposlušné, patří příkladně potrestat. Porušili ten jedině správný manuál. Možná i šlechtický až feudální na jedné straně, postmoderní na opačné, včetně značného počtu jiných, vždy jedině správných, někde mezitím.

Ten jedině skutečně možný, totiž takový, který radí rozum a požadavky spolupráce všech poctivých, ten je v praxi nemožný.

Pro život není a nemůže být všeobecně platný a jednotný manuál. Opakuji, že jen rozum a spolupráce. Bohužel však, zatímco těch náboženských, politických i obchodních manuálů je několik věrtelů přehršlí, manuál rozumu respektuje jen tu a tam někdo. Nejsou ti, kteří by jeho dodržování vynucovali, ba ani odměňovali. Podle toho to pak ve světě vypadá.

Velká starost elit

13. června 2016 v 20:22 | Blechovan |  Na téma
Když někdo dělal činnost, která škodila třeba nějaké myšlence, říkalo se, že zatlouká hřebíček do její rakve.

Takový obyčejný poctivý a pracovitý človíček dře, aby uživil sebe a svou rodinu. Lhostejno zda jako dělník, lékař, prodavačka či živnostník. Zato dostane ve stáří nepříliš veliký důchod, který mu navíc mocní za podpory některých médií otlučou o hlavu. Přece na něho musí ti mladší dřít.

On sice kdysi dřel, podílel se na vytváření nových hodnot, odváděl příslušné dávky na zdravotní a sociální zabezpečení, ale teď už dřít nemůže, takže je zbytečný.

Naproti tomu ti lepší, ba nejlepší, zkrátka elita sebevědomí a majetků, která celý život, ba i ve stáří těžila nepřiměřeně mnoho ve srovnání s tím, co reálně společnosti odváděla, tak ta údajná elita se na pracovité prosté občany dívá často s ironickým úšklebkem jako na lůzry a socky.

Nu a pak se sejde údajná "světová elita ducha", která na podkladě změřeného vysokého IQ (jež mimochodem vůbec nevyjadřuje objektivní posouzení jejich duševní potence, jen jedné její složky) založí mezinárodní organizaci Mensa. To je něco jako ti, kteří mají patent na chytrost. Jako snad každý se i tato organizace zamyslela nad budoucností a dospěla ke krásnému závěru:

"Světové společenství (pochopitelně to demokraticky tržní, čili kapitalistické) nepotřebuje na Zemi více lidí, než jednu a půl miliardy. Ostatní buď již jsou nebo se brzy stanou přebytečnými." Slovo člověk už nezní hrdě, ale skoro vyčítavě.

Zatím tedy nenavrhli speciální odpadkové popelnice, do kterých by se oněch zbytečných pět až šest miliard lidí naskládalo k vyvezení na vhodné úložiště. Ovšem již sama skutečnost, že ti, co se prohlašují za světový myšlenkový vrchol, nedokázali nalézt a navrhnout nějaké humánní řešení, co s rychlým růstem populace, ukazuje, co jsou tito pánové a dámy zač. Dokonce jsou i takoví, jejichž duševní schopnosti jsou nahrazeny třeba dovedností hezky zpívat, případně se atraktivně při zpěvu před kamerou nakrucovat, takže se proto domnívají, že oni mají patent na pravdu. Když průměrná zpěvačka (v době jejího mládí docela oblíbená, avšak nic víc) si osobuje právo posuzovat v médiích veřejně občany, co svou aktivní prací prokázali mnohé pro společnost dosáhnout, je to jako kdyby dotyčný příjemný hlas (leč nedokonalá schopnost reálně uvažovat) zatloukal hřebík do rakve budoucnosti dané společnosti. Civilizace končí, jakmile nabývají vrch ti, kteří jen kritizují, ale nic kladného pro ostatní nejsou schopni poskytnout.

Bohatnout či stát se populárním je jistě atraktivní, nicméně ty miliardy lidiček na světě nejsou jen škodlivým hmyzem. Oni tvoří lidstvo, jim má sloužit civilizace.

Tady jsme u názvu našeho malého zamyšlení. Podobné společnosti lidí, kteří se povyšují nad ostatní jen proto, že v jistém směru mají nadání (v tomto případě při zjišťováni IQ dosáhnout vysokého hodnocení), neslibují lidstvu perspektivu, jen snad ty lidské popelnice - tedy různé formy válek. Jejich kult je jako hřebíčky do rakve civilizačního pokroku.

Velká starost tak zvaných (často samozvaných) elit je dnes především vlastnit majetky, mít v rukou moc, být obdivován. To samo o sobě však není společenským přínosem. Tak proč se prohlašují za elity? Jen proto, že jsou bohatší či populárnější než většina? Bohatství se dá ukrást, popularita koupit. Ale poctivost?

Ani náhodou.