Srpen 2016

... a marné volání

30. srpna 2016 v 15:19 | Blechovan |  Na téma
Základním problémem je objasnění pojmu "pokrok". Tak například úspěšní velkotrhovci vidí pokrok v nadměrné spotřebě, tedy utrácení nad možnosti kupujících, k čemuž slouží reklama, v neinovujících inovacích, v nestálých módních požadavcích a výstřelcích, jakož i v podobných alotriích. Prostě chceš-li být IN, jít s dobou, nezaostávat - musíš kupovat, kupovat a ještě kupovat, kdybys měl polovinu nakoupeného brzy jako nepotřebné vyhodit. Však pokrok již nabízí řešení nepřiměřeného rozsahu nepotřebného odpadu. Nemluvě o tom, že si můžeš na zbytečné nákupy půjčit. Vždyť jak vymahači, tak exekutoři, obhájci a soudy také potřebují - nakupovat.

Podívejme se třeba na televizi a vůbec podstatnou část nabízených výrobků. Už neplatí někdejší ujištění mistra ševce, že "tyto boty vám vydrží na celý život". Kdepak. Dnes platí záruka na dva roky a slib, že když koupený výrobek doslouží před uplynutím záruční doby, bude - možná - vyměněn. To možná je podmíněno případnou existencí prodávajíc firmy po celu záruční dobu a také složitostí reklamace v době internetových nákupů. V krajním případě se nějak změní podmínky přenosu signálu a - kupuj občánků adaptér či nový televizor.

Podívejme se jinam. Tak třeba rozvoj vyspělých technologií. Scifisté již dávno pracovali s myšlenkou, že jednou nás naše výrobky přestanou poslouchat (což je častý jev i dnes; viz reklamace a záruky). Jenže ti, co myslí ještě dále dopředu, si hrají s nápadem, že jednou naše výrobky zotročí člověka, který jim - nejen robotům - bude sloužit jako někdejší nevolníci.

Celkem vzato tato fantazie není od věci. Malý příklad. Kdysi v roce 46/47 jsme v angličtině překládali text jisté americké reklamní brožůrky. Zaujalo mne tehdy humorné konstatování: "Dnes má americká žena tolik pomůcek pro zvládnutí domácích prací, že musí celý život dřít, aby si je mohla pořídit." A pokrok oněch sedmdesát roků rozhodně nestál. Teď už mnohá žena - ať dělá, jak dělá - si všechno potřebné pořídit (opět bez výše zmíněných půjček) ani nemůže.

O nezvládání technologické přípravy na války a likvidaci pozemského nepohodlného života raději pomlčím. Nerad se bojím strašidel, a právě v této oblasti je těch nejstrašnějších strašáků neudržitelně mnoho.

Kdeco bylo a je „první“

24. srpna 2016 v 10:06
Těch vzpomínek, které připomínají že to, či ono bylo poprvé!

Tak třeba injekce. I u ní bylo to "poprvé" víckrát. Poprvé já sám, poprvé s malým synem… Toho když jsem vedl na zdravotní středisko (dříve s ním chodila vždy manželka), musel jsem mu svatosvatě slíbit, že žádná injekce nebude.

Jenže otec míní, ba i slíbí, ale paní doktorka… No darmo mluvit. Bez jakéhokoli varování najednou džik, a syn břískal, jako kdyby byl ne léčen, ale mučen. Tuto zradu mi pak celou cestou ze střediska domů (bylo to v Trutnově) zle vyčítal.


To moje první - tedy první injekce, samozřejmě - vypadala jinak.

Bylo mi tak necelé tři roky, když mi máma oznámila: "Jendo, jdeme k panu doktorovi, aby ti dal injekci." Moje reakce stručně vyjádřená slovy: "Iněkcu né!" ji neodradila.

Protože však měla smysl pro rozumnou výchovu, nezaměřovala se na obhajobu injekce, ale na mé oblíbené jídlo. "Jendo, když nebudeš při očkování plakat, hned jak se od pana doktora vrátíme, uvařím jen pro tebe celou mísu šulánků."

Taková nabídka, to bylo lákadlo, za kterým představa, že do mne bude někdo píchat cosi jakousi jehlou, ustoupila do pozadí.

Když jsme přišli k slíbenému očkování - bylo to pro malé připraveno úmyslně ve škole, ve třídě, kde bylo loutkové divadlo -, čekala tam už kopa dětí. Zkrátka, bylo to prostředí i těm nejmenším známé. Navrch k tomu nás ještě každého místní fotograf fotografoval, takže jsme byli zaměřeni na všechno možné, jen ne na strach z píchance. Tím se stalo, že když jsem pozorně sledoval, jak pan Zástava připravuje svůj aparát, aby kteréhosi malého kluka vyfotil, ani jsem nepostřehl, že mi máma vyhrnula košilku a pan doktor píchl slíbenou včeličku. Proto jsem na jakékoliv plakání či protesty neměl ani pomyšlení.

Tato malá epizodka skončila silným zážitkem, který i po téměř osmi desetiletích je živý, jako by se odehrál včera. Malý kluk - šortečky, bosé nohy, žádná košilka - sedí na schodku ve dveřích do dvora, na klíně má velkou mísu plnou slíbeného - bramborových šišek maštěných sádlem a posypaných sladkým makem. Ten jsem měl snad i za ušima.

No, na co si takové děcko nevzpomene, že? Jako by zmíněná pochoutka byla něčím mimořádným. Kdepak. Mimořádný byl pocit, že jsem si ji zasloužil.

Škoda, že mi už nemůže máma podobnou dobrotu slíbit dnes, kdy přece jen - vzdor věku - tu a tam nějakou včeličku ještě potřebuji vyfasovat.

Buďme opatrní!

16. srpna 2016 v 19:45 | Blechovan |  Na téma
Naprosto nechci zamítat změnu toho či onoho názoru. Jen bych doporučoval maximální opatrnost.

Jsou v zásadě dva důvody změny názorů. Tím jedním, dobře známým a často pojmenovaném jako překabátění, je změna třeba i nejzásadnějších představ, vyvolaná nabízenými vnějšími výhodami či tlakem. My staří jsme to již mnohokrát zažili. Emanuel Moravec po roce 1939 změnil názor diametrálně a z generála vyžadujícího po prezidentovi v roce 1938 válku proti Německu se stal přední představitel proněmecké kolaborace.

Po roce 1948 a v padesátých letech silně na mládež a na veřejné mínění tak řečeno progotvaldovsky působili např. básníci Pavel Kohout a Uhde, novinář Ruml a další. Mohli bychom pokračovat. Zato po roce 68 otočili. Nejde mi o to, že se neztotožnili s politickými chybami až zločiny tehdejšího vedení státu. Oni se prostě změnili jako Šavel-Pavel na cestě do Damašku tak nějak z gruntu.

Zažil jsem četné metamorfózy zásadních názorů na svět a společnost také po roce 1989.

Zkrátka, taková změna je život. Hlavně, když z ní něco kápne.

Jiná je změna názoru na konkrétní jev. Je přirozená v procesu poznávání. Svůj názor si vytváříme do značné míry postupně. Třeba náboženské představy. Dítě se narodí a buď je nechají pokřtít nebo ne. Když moji generaci pokřtit nechali, prošla v celém školním procesu povinnou výukou náboženství, známkovaného jako hlavní předmět. Protinázory se téměř nevyskytovaly. Bylo proto přirozené, že mnoho z těch pokřtěných, když pak poznávalo svět a jeho uspořádání, světový názor změnilo. No, někteří asi jako v tom prvním případě. Po válce se hlasitým vyznáváním náboženství prospěch nezískával, tak holt mnozí obrátili opět jako ten Šavel.

Abych urychlil závěr. Pokud člověk vědomě své poznání nějakého jevu rozšiřuje, je přirozené, že může dojít ke změně názoru. Změna podmínek, hlubší poznání k tomu dává podklady. Pokud ten názor mění proto, že "to doba žádá", není to nic chvályhodného.

Brrr, to byl ale zlý sen!

13. srpna 2016 v 21:01 | Blechovan |  Různé
Jsem starý občan města Srdíčkova. Jmenuji se Joe Šetrný a bydlím v třípokojovém bytě bytového domu.

Rada města rozhodla radikálně zlepšit situaci uprchlíků z nedalekého Vyhnánova. Při projednávání opatření, jak uprchlíkům ulehčit těžký život, dospěla k závěru, že na pomoci se musí podílet každý. Proto dnem 1. 4. - na svatého Aprila - zakázala zamykání vchodů do bytových domů, aby tak umožnila uprchlíkům vstup do jednotlivých bytů.

Pochopitelně byly zohledněny zájmy městské elity, jejího náročného života. Proto byla poskytla záruka soukromým majitelům vil a sídel - samozřejmě i zámeckým pánům -, kterých se uvedené opatření netýkalo. Je jednou dané, že městská elita vykonávající veřejně nezbytnou a prospěšnou práci, nemůže být ve svém soukromí rušena nevypočitatelným chováním uprchlíků. Naproti tomu způsob života i finanční zajištění šetrné úrovně lidí v obyčejných bytových domech umožňuje jim uskrovnit se a projevit tak solidaritu s běženci. Vždyť je z jejich vyhnánovských domovů vypudily obavy z chování divokých nájezdníků a také následný nedostatek prostředků k obživě.

Jako důchodce jsem uvedené rozhodnutí radních přijal s pochopením. Mezilidská solidarita je nezbytná a pomoc potřebný je příkazem lidskosti. Proto jsem se nebránil, když u mých bytových dveří zazvonil jakýsi cizinec s požadavkem o poskytnutí pomoci. Představil se jako pan Potřebný, hledající nový domov a nové uplatnění. Samozřejmě jsem - v rozsahu, který dovolovala rozdílnost v používaných nářečích -, vyslovil souhlas s pomocí potřebnému, a proto jsem jej zdvořile pozval do svého bytu.

Byl jsem poněkud zaskočen, když na znamení dotyčného hosta přiběhla skupina pěti dalších členů jeho rodiny, každý s obrovským rancem, a hned se v nabídnutém asylu rozmisťovala. Nejprve se jejich vůdce docela zdvořile na mne obrátil s žádostí, abych uvolnil dvě místnosti i s lůžky a ložním prádlem a vyklidil v nich skříně, jako pomoc pro ubohé utečence. Nepříliš nadšeně jsem tedy sestěhovával své věci do zbývající místnosti, takže jsem si zpočátku nepovšimnul, že dva z uprchlíků studují obsah mé chladničky a spíže, zatímco další připravují malé občerstvení z mých zásob. Poněkud mne zamrzelo, když zanedlouho zasedli ke stolu, aby se vydatně posílili - při příchodu ubožáků jsem měl v chladničce vajíčka, šunku, sýry - no jako obvykle, ale teď již byla moje nová chladící bedna prázdná. Inu, pomoc potřebným je nutná, řekl jsem si. Když však národní hosté zasedli ke zmíněnému občerstvení, teď už mne nejen mrzelo, ale pořádně naštvalo, že mne ani nepřizvali, abych si s nimi vypil kafíčko, pochopitelně rovněž připravené z mých zásob.

Pak však jeden z asylantů na mne vyjel, kdeže mám připojení k internetu, on že nebude zbytečně čerpat drahý signál ze svého mobilu, to už mne docela na to, namíchlo. Tehdy mi pan Potřebný objasnil, že je mou povinností vytvořit pro uprchlíky příznivé životní podmínky. A bude-li potřeba tak své nadužívání důchodu omezit, uskromnit se. Opatrně jsem naznačil, že oni jsou u mne hosty, ne pány, těch že máme vlastních dost a dost. Pohrdlivě se zasmál, vycenil zuby (to se domníval, že se usmívá) a prohlásil: "Hosty, že jsme? Naivo! My jsme tady zvanými hosty, pány a tebe, důchodového příživníka tu trpíme jen a jen proto, že zatím jsme si nezřídili vlastní městskou správu. Ale to všechno bude, ani se nenaděješ. Však je pod místními mosty pro takové, jako jsi ty, místa dost."

V tom se jeden z uprchlických vtrhloňů hlasitě rozesmál, až se můj psík, choulící se pod pohovkou, vtlačil úplně ke stěně, aby na sebe neupozornil neurvalce.

A právě v tu chvíli jsem byl vysvobozen. Protože smích stále zněl, poznal jsem, že se domů vrací sousedé se svým malým synkem, který sice ještě nedorostl do věku řečného, ale smát a naříkat umí tak hlasitě, že mne probudil z popoledního "přemýšlení"..

Úleva z poznání, že ten horor byl jen snový, mne povzbudila k životu do té míry, že jsem radostně vyskočil, sebral autíčko, připravované pro chlapce jako dárek k blízkým Vánocům, abych budiče odměnil na místě za záchranu právě v nejhorší fázi snu.

Obraz či odraz skutečnosti?

3. srpna 2016 v 21:14 | Blechovan |  Na téma
Jedna věc je skutečnost a jiná, jak tu skutečnost popisujeme, zobrazujeme. Tak nejprve ten obraz čili Jak zobrazujeme nějaký jev.

Představte si takovou situaci. Na plovárně se objeví krasavice. Nese se jako bohyně, úsměv svítí jako polední letní slunce a s ohledem na plavky - no spíše plavečičky - je na ni vidět víc než je obvykle, a vše je exxtra.

Nejprve přítomní muži. Pokud se vůbec zmohou na slovo, bude to nejspíše zbožné "ách". Ti otrlejší si k tomu mlasknou. Nejotrlejší, zvláště starší ženáči, si pod nos zabrblají: "Ajajaj! Tu bych bral!"

A teď ženy. Ke způsobu chůze se nejspíš shodnou na názoru, že jde jako pávice, jako kdyby jí patřil svět. Stran zmíněného slunečního úsměvu se zřejmě leckterá neúsměvná přítomkyně zaškaredí a okomentuje to třeba následovně: "Ta, kdyby měla celý den makat a pak ještě doma pečovat o dva tři haranty, té by úsměv zhořkl!" Pokud se jedná o plavky, možná, že v duchu ženy přiznají jejich originalitu i obdivuhodné zvýraznění všeho, co je na ženě krásné, avšak pro veřejnost se jen ušklíbnou: "Kdyby jí praskla na plavkách jediná nitka, byla by nahá jak žížala."

Naproti tomu se ve filozofii používá ke znázornění nějakého jevu také slůvko odraz. Tedy že se posuzovaný jev odráží jako v zrcadle. Tento výraz je sice objektivnější, ale zase nepopře povrchnost.

I proto může jeden umělec nakreslit třeba císaře jako usurpátora - jímž ztvárněný model bezesporu je -, nebo jako otce poddaných, jímž se navenek snaží alespoň podobat.

Zkrátka. Málo věcí je tak neobjektivních a rozporných, jako zobrazení.

Bez postranního úmyslu uvedu jiný příklad. Ve Washingtonu je busta velikána - v hlavě mi zní název knihy Malý velký muž - jehož spodobnil někdejší ředitel české Národní galerie jako obřího trpaslíka. Prostě, každý zobrazuje podle svého vnímání. Nám, přihlížejícím, dá setsakramentskou práci za zobrazením vidět alespoň ten zrcadlový odraz.