Leden 2017

Krásné iluze mohou být zhoubné

30. ledna 2017 v 14:03 | Blechovan |  Na téma
Snad každý člověk má své představy o tom, jak by měl jeho život i život celé společnosti vypadat. Jaký obraz by mělo nabídnout světové dění, aby dotyčného jedince a většinu lidstva uspokojovalo. Skutečnost však bývá obvykle odlišná.

Proč je tomu tak? Má to jistě mnoho rozdílných příčin. Pokusím se alespoň některé připomenout.

Tak ta první příčina deziluze bývá v nás. Přečasto je obrovský rozdíl mezi tím, co bych si přál a tím, k čemu mám schopnosti. I druhá příčina je dost individuální. Spočívá totiž v tom, že již rodina či prostředí a doba, do níž jsme se narodili, nás výrazně limituje. Jiné možnosti měl vždy synek nějakého šlechtice či úspěšného boháče než synek nevolnický nebo dítě z nebohaté rodiny. O tom, že třeba válečné období (nejen dnes na Blízkém východě) omezuje možnosti splnit si své představy stejně významně jako ty osobní předpoklady, asi není sporu.

Vraťme se trochu k častému rozporu mezi naším přáním a našimi schopnostmi. Jen tak namátkově. Student by chtěl být lékařem, ale ne a ne zvládnout ty spousty informací, které musí znát, aby mohl vyvozovat správné závěry, správnou diagnózu. Dívka by chtěla být modelkou, ale nemá potřebné "míry". Hoch by chtěl být fotbalovým šampiónem, ale zadýchá se již po pár rychlejších skocích. Doplň, co tě napadne. Zkrátka i naše cíle a přání musí vycházet z našich schopností a podmínek života.

Nejsložitější je to s iluzemi o světovém dění, dokonce i o vývoji v malé zemičce. Existuje taková spousta často protichůdných informací, že se v ní nevyznají ani ministři a jejich poradci, jak by se mohl správně zorientovat běžný občan, který má docela jiné starosti (a potřeby) než studovat co kdo, kdy jak prohlásil, slíbil, nesplnil, kdo z toho či onoho bude mít zisk nebo škodu…

Dalo by se pokračovat ještě moc a moc, ale raději ukončím trochu smutným.

Jak nežít v iluzích? Vždyť nemít je, podlehnout pasivitě, odevzdanosti neovlivnitelným silám, to je kapitulace před možností svůj život ovlivnit. Když pak nám různé iluze vnucují představitelé země, kulturní činitelé a podobní, nemáme schopnosti - přes všechny formální stránky demokratické společnosti - správné volby. Známý umělec vystoupí s kategorickým soudem, což ovlivní řadu lidí bez ohledu, zda ten soud je pravdivý nebo zcela subjektivní. Slibovali nám, že nebude nezaměstnanost. Je a dosti značná, byť na druhé straně jsou takoví, kterým víc vyhovuje přiživovat se na těch, co dělají. Slibovali mír, ale připravují se na válku, ba někteří doslova připravují válku. Slibovali pravdu, ale mnozí lžou beztrestně - což známe dobře nejen z aktivit podvodníků, ale i z předvolebních programů.

Prostě nemít iluze je demotivující, mít je přináší zklamání.

Má to řešení? Snad jen usilovat o dobrou orientaci v problémech, které o našich životech rozhodují. Nu a pak si vytyčovat cíle, ne podle přání, ale podle osobních schopností a reálných možností. Nežijme v iluzích, nebudeme rozčarováni.

… a už se vezeš

23. ledna 2017 v 16:33 | Blechovan |  Na téma
Stačí jeden chybný krok - a už se vezeš. Tak to v životě chodí. A nejen třeba při skálolezu či šmátravé chůzi v neznámém prostředí.

Chodí to podobně i v našem každodenním životě. Tak na příklad. Mladík se rozhoduje, jak dál po ukončení školy. Třeba touží po poznání světa a nechá se zlákat nabídkou kterési cestovní kanceláře "Poznej s námi cizí kraje". Nabídka je lákavá nejen barevným plakátkem s krásnými slečnami a romantickou krajinou, vyzdobenou divoce žijící zvířenou, ale současnou nabídkou výhodné půjčky. Toto je příběh, který postihl mé známé. Mladík nezaváhal. Sám sice zatím bez výdělku, rodiče již v důchodu, ale "nevyužij příležitost!". Využil. Vzal si půjčku 35 tisícovek a "svět je malý, já jej sbalím", vyjel na Madagaskar. Už název hlavního města - Antanarivo zní lákavě. Ostrov jinde nežijících lemurů, republika s výraznou částí populace vyznávající animistické náboženství (a to přes dlouhodobé působení křesťanských misionářů), divoká příroda - to vše slibovalo pestré a hluboké zážitky.

Cožpak o to, tady se nezklamal. Horší to bylo po návratu. Ta půjčka, která byla lehce přijata začala být těžkým břemenem. Muž, který teprve shání zaměstnání a hledá uplatnění, a takový dluh! Vymahači mu naložili dostatečných bolestivých argumentů, aby uznal, že splácet musí. Jenže z čeho? Tak se přidal k partě podnikavců. Nakupoval různé zboží, které jeho parťáci prodávali dále. Zanedlouho však poznali, že zakoupené se musí platit. Jenže opět nebylo z čeho. Parta hic si žila bez starosti, však všechno zboží přijímal a svými podpisy nákup stvrzoval právě náš mladík. Nebudu rozvádět. Do cesty se mu tedy postavila pěkná černá díra několikaletého pobytu za katrem. Prostě šlápl vedle a teď se veze. Jenže jinak, než si to kdysi kreslil.

Ještě jeden příklad. Dívka se potkala s krásným a sebevědomým mužem. Láska jak trám. Jenže láska je slepá. Když se pak dívce narodil roztomilý klouček, kdepak už byl ten sebevědomý mladík? Prý vycestoval za prací někam do světa. Kam? Kde sehnat pro synka tátu a pro rodinu živobytí? Stačil jeden chybný krok a celý život má dívka o těžce řešitelné problémy postaráno.

Zkrátka staré české přísloví Dvakrát měř, jednou řež, případně inovované Opatrnost matka moudrosti je jedna z nejlepších rad do života. Nejen mladým. Ba i starším a starým a nejen při volbě životního partnera či zastupitelů. Moudrost je nejlepším průvodcem životem.

Ta se bohužel u nás často dostaví až v době, kdy je už málo platná. Často až poté, co jsme udělali třeba jen Jeden chybný krok.

Telegram

20. ledna 2017 v 19:13 | Blechovan |  Různé
V souvislosti se založením ministerstva pravdy při ministerstvu vnitra jsem si vzpomněl na dávný příklad, kdy také "život tropil hlouposti".

Vystoupil jsem v Morkovicích z autobusu a než jsem došel domů, byl jsem několika známými dotazován, zda je možné získat za dva a půl roku inženýrský titul. Protože jsem nechápal příčinu této otázky, odpovídal jsem podle pravdy. V mimořádných případech může vysoká škola povolit nadanému studentovi individuální studijní plán, a pak není trvání studia rozhodující pro složení všech potřebných zkoušek a praktických cvičení.

Prý to nevypadá, že by Vláďa Otevřelů byl zas až tak vynikající, ale už prý inženýrem je. Prý v tom bude nějaká protekce. Kroutil jsem údivem hlavou. Vláďu znám a o tom, že by šel podle individuálního studijního plánu, nic nevím.

Když jsem konečně došel domů, přivítala mne máma informací: "Tak sousedovic Vláďa už má tu fyzikálku za sebou. Sousedka se přišla pochlubit, že dostala od syna telegram." Zašel jsem k sousedům a - protože zvědavost prý sice urychluje stárnutí, ale zato vede k poznání - dotazoval jsem se, co je na tom inženýrovi pravdy. Pak jsme se pěkně zasmáli. Vláďa totiž, jako svědomitý student, když se připravoval na zkoušku z fyzikální chemie, prohlašoval v takovém tom studijním stresu: "Já nejsem inženýr, já jsem idiot." Tehdy se říkalo na VŠCHT, že kdo zvládl náročnou fyzikálku, je už vlastně inženýr.

Nu a v telegramu stálo: "Přestal jsem být idiotem a stal jsem se inženýrem."

Pak už bylo vysvětlení"poplašné zprávy o předčasném dostudování" jasné. Na poště přebírala jedna pilná informátorka telegram. Poctivě jej poslala adresátům, ale nepoctivě, zato pilně, obsah předávala všem známým.

Tehdy nebyl internet, ale zpráva se šířila v místě jako dnes po internetu. Od adresy k adrese, až došlo k změně věcné informace, srozumitelné jen Vláďovým blízkým doma, v jakousi novinářskou kachnu.

Tak je to, když se z nevinného žertíku nebo nepřesného údaje udělá kachna.

Pardon: hoax. Kéž by ty dnešní byly stejně nevinné!

Ten se nosí, to je špice

16. ledna 2017 v 15:05 | Blechovan |  Na téma

Ten se nosí, to je špice!

Co se nosí? No přece fanatismus. Odjakživa , ale lepší to nebude asi nikdy.

Nejprve tedy co to ten fanatismus je. Nesahám po definici z naučných slovníků, zjednodušeně si pojem definuji sám. Fanatismus chápu jako nekontrolovatelnou, jednostrannou až bezohlednou snahu prosadit svůj názor. Lhostejné, zda se jedná o uznání nějakého božstva, detaily kultu boha nebo zda jde o jinou oblast života. Jakmile zaujmu nekriticky a neměnně jednostrannou pozici, za kterou jsem odhodlán život, ba i majetek nasadit, jsem fanatik. Ovšem i fanatismus má své stupně. Od upřímného, leč tvrdohlavě zastávaného názoru, až po sebevražedné atentátníky.

Vezměme to náboženství. Nemusíme se vracet o staletí zpět, abychom fanatismus římského katolicismu ilustrovali. Mně stačilo, když na škole v hodinách tehdy povinného náboženství nám kaplan zakazoval kamarádit s těmi odrodilci z husitské církve (jak se tehdy jmenovala si už ani nepamatuji). Jak s nimi nekamarádit, když můj nejlepší přítel, moji příbuzní…

Jednou jsme s přítelem Olikem potkali paní, co se v kostele starala o pořádek. Zdvořile jsme pozdravili přáním dobrého dne. Odpověděla nám - katolická fanatička: "Nezdraví se dobrý den, ale pochválen buď pán Ježíš Kristus." Načeš ji Olik - také fanaticky - odpověděl: "Tak si polibte, když vám nestačí ten dobrý den."

To byl příklad neškodného fanatismu. Oba "fanatici" byli slušní a poctiví občané, jen v tom jistém bodě vybočili z normálu.

Horší to bylo v otázkách třeba rasy. Tak na příklad židé. Když si mamina přítelkyně vybrala za kmotra k biřmování (ještě za Rakouska) místního obchodníka pana Tálského, pan farář to odmítl, že je to žid i když už pokřtěný. Kmotrovství pan farář zamítl slovy: "Na žida kdybys celý Jordán vylil, zůstane židem." To už byl fanatismus nepřijatelný.

Nebo v politice. Někdo může být věcný odpůrce komunistických myšlenek, jiný může být fanatik. Podobně je to naopak se stoupenci socialismu. Rozumný člověk při posuzování jakéhokoli jevu se snaží zohlednit všechny jeho stránky a pak si utvořit názor. Fanatik prostě předem "ví". Tak jsem četl v slohové práci studentky, že za socialismu u nás byl hladomor. Ona to nepsala proto, že by věděla, nebo si aspoň myslela, že jsme 40 roků hladověli. Ona to napsala, neboť se domnívala, že se to bude kantorovi zamlouvat.

Podobné je to se vztahem k mohamedánům. V rozumné sekulární společnosti se vytvoří jakýsi vzájemně přijatelný kompromis. Žijí pak vedle sebe bez nenávisti lidé s rozdílnými náboženskými představami (včetně bezkonfesních až ateistů), aniž by si vnucovali náboženské či politické přesvědčení. Podobně to v otázce náboženství fungovalo v dřívějším Iráku či Sýrii.

Demokratická společnost má vypadat tak, že boj v ní je pouze bojem myšlenek a věcných argumentů, což nebrání spolužití rozdílných názorů a škol.

S lítostí připouštím, že naše současná společnost, ač se ohání kdejakými hodnotami, je toleranci a porozumění vzdálená jako ta dávnější. Nenávist proti jiným názorům se odráží v nenávisti vůči jejich zastáncům. Dokonce se může zřídit i dobře placený úřad, aby kontroloval, zda někdo nemá "nepřijatelný" názor třeba na Rusko či Ukrajinu, případně na některého prezidenta.

Prostě fanatismus je fenomén mnohoznačný, a jako ten Bůh je všudypřítomný. Je možné být fanatický katolík či islamista stejně jako fanatický ateista. Je možné být fanatickým komunistou, jako fanatickým antikomunistou.

Ale je to rozumné?

Kolik koňských sil?

10. ledna 2017 v 18:54 | Blechovan |  Na téma
Ono to není tak snadné mluvit o síle vůle. Co to je? Kolik koňských sil vůle je třeba k tomu, aby mladík přesvědčil dívku, že on za její pozornost stojí? A jedná se opravdu o sílu vůle? Nepodílí se na mladíkově snaze dosáhnout lásky vedle jeho vůle i jiné faktory? Třeba touha?

Jiný příklad. Muž propadl tabákovému návyku. Čudí, kudy chodí, ačkoli mu kdekdo nadává. Už i z bezpečnostního hlediska. V kolébce krásná dvojčata a kuřák nad nimi trpí - pod manželčiným přísným pohledem - absťákem.

Pak se uchází o slušné zaměstnání, jenže -berou jen nekuřáky. Tož nastane odvykání. No dobře, kuřák odvykač musí mít silnou vůli. Jenže jeho okolí - doma žena a v práci nadřízení - hlídají přísněji než jeho vlastní mozek, či kde ta vůle sídlí. Takže nejen vůle odvykače, ale i okolí musí být silná a vytrvalá, že?

Narkoman drogám propadlý. Kdo se domnívá, že sebesilnější vůle je schopná překonat nezdravou potřebu těla vrátit se ke škodlivému návyku? Chce to berličky. Nejen ty chemické, ale třeba i náhrada jedné škodliviny méně nebezpečnou; a hlavně opět pomoc okolí. Sem patří i změna prostředí, které k požití drogy vytvářelo podmínky.

Zkrátka. Mít silnou vůli, tedy schopnost donutit sám sebe dělat něco, co se mi příliš nechce, je podmíněno okolnostmi, kladnou motivací, což vede k rozhodnutí třeba odvykat cigarety. Teprve pak nastoupí vůle. Nu a nezmění-li se podmínky (které vedly k škodlivému návyku) ani sto "hp" nepovede k zbavení se návyku.

Je to jako většina lidských problémů. Člověk je tvor společenský, na jeho chování má vliv celá řada faktorů (včetně přátel, rodiny, zaměstnání). Je-li touha něčeho dosáhnout (lásku dívky, zdravé prostředí, pracovní podmínky apod.) opravdu silná, vůle zesílí i u toho, kdo by to sám nečekal.

Nejsilnější vůli potřebuje lenoch, kterému se nechce dělat. Jenže tam ani tak nejde o vůli, jako o odhodlání okolí, třeba na lenocha vzít hůl. (Což je politicky nekorektní, ale kdysi dávno to sakra účinkovalo. Jen si přečtěte něco o drábech na panském někdy z 18. století!)

Klukovské nemoci kdysi

8. ledna 2017 v 20:47 | Blechovan |  Různé
Když jsem byl malý kluk, to bylo ještě před válkou a během ní, jednak většina lidí nebyla nijak pojištěna, jednak byl styl života dospělých i dětí naprosto jiný než dnes.

Tak předně. Když jsem jako předškoláček onemocněl, třeba mne navštívila ta potvora horečka, nevolal se pan doktor. Na to nebylo dost peněz. Prostě mne máma zahnala do postele, uvařila lipový čaj, ohřála osolenou vodu až k varu, a pak jsem pěkně (no bylo to škaredé) pod dekou inhaloval.[1] Obyčejně se nachlazení podobné tortury zaleklo, takže druhý den bylo po horečce. Ne tak vždy. Někdy naopak byla teplota stále potvornější, až se máma rozhodla, že "tady je potřebný zábal". Brrr! Na Adama vysvlečený kluk se pořádně zabalil do prostěradla namočeného do studené vody. To by v tom byl nějaký potvorský bacil (o virech jsme snad ani nevěděli), aby horečka neutekla. Pokud však ani tento preventivní zákrok nepomáhal, nastoupily starosti, volal se doktor.

Uvedeným jsem chtěl jen upozornit, že dokud nebylo po válce zavedeno Národní pojištění, doktor byl drahým špásem.

A co teprve klukovská zranění! Jedno z častých - stržený palec.

Víte vy vůbec, co to je stržený palec? Myslím, že ti mladí už ani ne. Proto si o něm - a nejen o strženém palečku - zavzpomínám.

Běhali jsme od jara do podzimu bosí. Pravda, do kostela a do školy v botách, ty jsme ale jindy šetřili. Hlavně bez bot pobíhat třeba v hlubokém prachu či trávě bylo příjemnější. Navíc se nohy jen umyly, nemusely se čistit krémem a leštit.

Pro takové bosé pobíhání bylo zvýšeným nebezpečím, že rychle chvátající človíček přehlédne překážející kámen či co, zakopne a… No právě. Paleček na noze byl nejdříve na ráně. Noha nedbala na překážku, do níž palec narazil, a pokračovala v cestě. Tak nějak se stalo, že kůže na palci nevěděla honem co a jak, trochu se natrhla a malér byl tady. Na vršku palce se objevila krvácivá ranka. No problem, řekl by človíček dnes hezky česky. Jééé, posteskl si tehdy, a hned si poskytl první pomoc. Naštěstí byl po ruce dostatek zdravotnického materiálu i dokonalá znalost zásad rychlého ošetření. Pokud k nehodě došlo u potůčku, prostě se palec omyl tekoucí vodou a dál se potrefený považoval za nepostiženého. Stalo-li se to daleko od vody, posloužil prach z cesty, kterým se natržená kůže - strženina - posypala jak nějakým antibiotickým šmejdem, a věc byla vyřízená. Běhalo se dál.

Když pak večer při mytí dolních končetin rodiče zpozorovali palečkovou ranku, jen kriticky dodali: "To neumíš ani pořádně chodit, že sis zase strhl palec? Tím byl problém definitivně uzavřen. Žádné bacily neměly již šanci komplikovat dítku život. Kupodivu si nepamatuji, že by někdo ze známých měl s podobným zraněním problémy. Tetanus asi před popisovaným ošetřením prchl. Jen si vzpomínám, že když se něco podobného stalo kamarádovi, jehož otec jako vlivný státní zaměstnanec byl nějak pojištěn, tak jej máma odvedla k lékaři, aby byl ošetřen. Kluk brblal, že se mu kamarádi budou smát (smáli jsme se, že je rozmazlenec, že by mu asi palec bez doktorské péče upadl), nicméně pan doktor mu ránu znovu vymyl, zasypal jakýmsi šmejdem (říkali jsme, že jódovým práškem), palec zabalil, a bylo. Následovaly problémy s obutím, které jsme my ostatní neměli.

Z našich her - ze smíchu bývá pláč - alespoň leteckou havárii.

Hráli jsme si na letce. Do výšky jsme se snadno dostali, protože na dvoře mlékárny (ta už dávno nepremává) byly do výška naskládány vyřazené stoly. My jsme si vyšplhali - snad až tři metry vysoko -, abychom sehráli scénu letecké havárie. To se vždy protivníci snažili naše "letadlo sestřelit" tím, že spodními stoly lomcovali, až. No až letadlo havarovalo. Stůl na němž jsme "letěli" se zřítil a my s ním. Nic by se nestalo, nebýt tam drátěný plot. Ten se urazil, že jsem se mu nevyhnul, ostnem mne poškádlil na trenýrkách (nic jiného jsem na sobě neměl, naštěstí). Ryc a bylo. "To bude doma zase kázání," pobrekával jsem cestou domů. Byla válka, nebylo kde koupit nové trenky. Německý prapor (býval tehdy červený s černým haknkrajcem na bílém podkladě) máma již k uvedenému spotřebovala.

Tak nějak jsem nevěnoval pozornost, že ten drzý plot natrhl nejen trenky, ale i můj - no - zadeček. Kropil jsem cestu krvavými kapkami a strachem, jak budu doma přivítán. No baže. Máma se zhrozila té krve, ale táta - také býval klukem a vyznal se tedy lépe - mi s trochou ironie poradil: "Jendo, když neumíš padat, tak nelez do výšek." Urážka klukovi, který již dávno zdolal všechny stromy v okolí, které nabízely třešně, jablka, hrušky - no kde co.

Pak zkrvavený zadeček do lavóru se studniční vodou, jakýsi flastr a - prosím bez pohlavku! - ponaučení. Jako kdyby se kluci v podobných věcech mohli "ponaučit". Jizvička zůstala, trenky máma zašila a vzpomínka - divte se nebo ne - docela vyvolala úsměv.

Ještě jedno běžné - a také přehlížené - zranění nás postihovalo. Tehdy bylo na venkově fůra kol vybavených obručemi, o sudech ani nemluvě. Takže není divu, že se tu a tam nějaká obruč povalovala skrytě v trávě. Šlápnout na ni, to byl požitek lepší než obsloužit se podobně hráběmi. Obruče, potvory, byly vyráběny jistojistě schválně v takovém rozměru, aby dítko kleply pod koleno, kde zanechaly krásnou krvavou stopu. Po té zpravidla zůstávala jizvička. Však ji občas, když se přezouvám či umývám, dodnes mohu obdivovat.

No, nebylo to tak úplně jednoduché. Děti umíraly na řadu tehdy běžných chorob, tuberkulóza dokázala zkrátit život mnohým. To však byla vážná onemocnění, taková osudová. Jejich zhoubný účinek po válce výrazně omezilo jednak očkování, jednak kvalitnější a dostatečná strava, ale také prevence a průběžná lékařská péče.

Úplně na závěr. Dnes se nad takovými vzpomínkami usmívám a docela příjemně bavím. Tehdy jsem nadával, možná i bral jméno boží (opravdu) nadarmo, protože podobná nehoda snižovala možnost a účinnost zapojení se do klukovských her.



Slyšíš, co vykřikují?

7. ledna 2017 v 17:19 | Blechovan |  Na téma
Znal jsem dívku, která "slyšela". Jednou jsem byl u nich na návštěvě. Uprostřed řeči najednou zbystřila: "Slyšíš, jak mi zase nadávají?"

Neslyšel jsem nic, než její otázku. Proto překvapeně reaguji: "Ale vždyť nikdo nic neříká."

Vyvedla mne z omylu. "Copak neslyšíš, jak o mně sousedka, co bydlí nad námi, vykládá manželovi, že jsem svině, která si zaslouží nakopat?"

Protože jsem opravdu nic neslyšel a docela náhodou jsem věděl, že sousedé před chvílí vyšli z domu na procházku, snažil jsem se dívku uklidnit: "Vždyť tam nikdo není. To se ti jen zdá."

Tak začal složitý a dost bolestný případ, kdy známá dívka podlehla představám a nepomáhali ani lékaři. Ti nepomohli, protože léky odmítala: "Oni mne chtějí otrávit," tvrdila, "proto ty jedy, co mi předepisuji vyhazuji a splachuji do WC."

Tento problém nešťastnou dívku ve skutečnosti vyčlenil z normálního života.

Když jsem se nad jejím trápením zamýšlel, vzpomněl jsem si na dávnou dobu, kdy jsem uvažoval o studiu bohoslovectví. Tehdy na mne měly vliv různé ty zázraky, zázračná vyléčení a především zázračná zjevení. Třeba to lurdské.

Vím, že je mnoho jevů na světě, které nedokážeme dosud vysvětlit, hlouběji poznat, ale právě přemíra různých "zjevení" či snových odhalení i pokynů brání tomu, aby bylo objasněno, co si objasnění zaslouží.

Vždy, když do nějakého nevysvětleného jevu vstoupí šarlatáni - a nemusí to být jen ti náboženští všemožných kultů -, znemožní skutečně poctivé prostudování problému.

Je jen typické, že jak se lidstvo vzdělávalo, pronikalo do hlubších vrstev poznání světa, tak ubývalo případů překvapivých zázraků.

Snad nadejde doba, kdy budeme schopni oddělit výmysly a podvody od skutečnosti, což konečně umožní poznat, co je a co není pravda i v této oblasti slyšeného a viděného - jen tou jednou osobou.

Slyšíš ten rámus?

3. ledna 2017 v 19:23 | Blechovan |  Na téma
"Slyšíš také ten zvuk?" zeptal se mne přítel Jirka, který byl právě u mne na poplku. "Bodejť, že slyším," odpověděl jsem navrčeně, "už jsem zavřel všechna okna, zatáhl žaluzie, ale ta rámusidla, která lidé z příslušné firmy používají, aby nám zajistili pořádek na sídlišti, by slyšel i mrtvý."

Tak začala plodná diskuse o sluchových problémech nás starých a ještě starších sídlišťanů.

Svou trochou do supermarketu brblání se přidal i třetí účastník kávové poloorgie[1] Pavel: "Copak motorová sekačka, odfukovač listí a všechny ty úklidové hlučáky za hodinku odejdou rámusit na sousední dvorek, ale ty sakra auta, co parkují pod okny…"

Ani nedomluvil. Jirka, který první upozornil na nějaký zvuk, se ohradil: "Tak hernajs, kde máme s těmi auty parkovat?"

A už to jelo. Opět jsem zabrblal: "V zimě nemohu otevřít pořádně okno, protože by mne sousedé vypískali, že oni topí a já teplo vypouštím. V létě nemohu okna otevřít ani v noci, to zase každou chvíli přijede někdo autíčkem, chvíli vrčí pod okny, několikrát zabouchá dveřmi a kufrem svého dopravovadla. A to ještě dobře, když nejedou z výletu. To by celé sídliště vyslechlo kde, co, jak, kdy, źač a zda příště opět… No znáte to. A než ti, co přijeli, se zaparkují do svých bytů, už tam túruje někdo další auto připravené k výletu kdoví kam. Zkrátka už aby bylo neposypané náledí na silnicích, aby byl aspoň den dva klid."

Pavel bouřkové mraky besedy rozháněl: "Ono nejde ani tak o osobní autíčka. Mne nejvíc zlobí, že uvnitř sídliště parkují i malé náklaďáky, aby jejich řidiči nemuseli ráno do práce někam jinam, ale zaparkují si pěkně pod mým oknem."

V tu chvíli, když to již vypadalo, že se diskusní téma utopí ve zmíněné dotované kávě, se ozvalo takové zavytí vrtačky v sousedním bytě, že jakékoli další řeči musely až do dovrtání ustat. Nebylo by slyšet ani ň. No prostě sídliště.

Sotva jeden, druhý i třetí zmiňovaný hluk ustaly, přiznal se Jirka: "Já měl na mysli spíše všelijaké ty šelesty, pískoty a …"

Vskočil jsem mu do řeči: "Tak to raději ne. Abychom si pěknou chvilku při kávě a v přátelském prostředí kazili stížnostmi na trampoty stárnoucího těla, nebo dokonce třeba o andělských vzkazech či varováních, to si raději ještě přidáme té kávové dotace a budeme se bavit o politice.

Kupodivu. Stačila trocha rumu a shodli jsme se všichni tři. Na čem? Prosím vás, copak se o politice lidé baví s cílem něco řešit nebo se dokonce shodnout? Ani náhodou. Na něco či na někoho si zanadáváme a je nám, jako kdybychom byli ještě v zaměstnání a šéf nám přidal prémií.