Únor 2017

KNIHA

27. února 2017 v 17:04 | Blechovan |  Na téma
Jako dítko jsem se musel před spaním a ráno předtím, než jsem vylezl z lůžka, pomodlit. Nemělo to valného účinku. Večer, to jsem byl po celodennímu běhání, učení, posloucháním a neposloucháním příkazů rodičů tak utahaný, že sotva jsem ulehl a než bych stačil ruce sepjat k modlitbě, spal jsem.

Naproti tomu ráno! Máma mne musela několikrát budit, že jako je čas vstávat, abych stihl posnídat a včas přijít do školy… A co na to já: "Mami," polospící jsem oddaloval budíček, "ještě se pomodlím." Máma uznala, já spokojeně opět usnul. Pak jsem do školy musel běžet a na modlitbu stejně nezbyl čas. V době dojíždění do školy v Kroměříži jsem vstával tak nahonem, že máma odevzdaně vyběhla z domu, aby zastavila autobus, že mi jinak ujede. Naštěstí byl řidič soused a měl vůbec pro mládež dojíždějící pochopení.

Horší to je dnes. Před usnutím se zavrtám do pelíšku, nad hlavou stolní lampička, v rukách kniha a - ideální stav k usnutí. Pokud bych seděl a chtěl číst, to by snad šlo udržet pozornost alespoň na několik stran či několik desítek stran. Jenže pak se najednou kouknu na hodiny a ejhle, už jsem měl dvě hodinky snívat!

Ostatně musím prozradit, že - teď v mých letech - si často čtu v nějaké knize i po obědě tím způsobem, že sednu do křesla, kniha vypadne na zem a teprve psík, který přiběhne připomenout, že mám i jiné povinnosti než pospávat, mne přivede k rozumu.

Tak to byl a je stav takřka ideální. Naproti tomu méně příznivá situace nastane, když jsem večer natolik ospalý, že knihu ani nevyhledám, vmístím se na postel a - a je po spánku. V hlavě se honí - no dejme tomu - myšlenky, někdy výčitky svědomí. Co jsem měl udělat a nestihl to, ale také co jsem neměl udělat a - no asi to znáte. V takové situaci by snad bylo i lepší se pokusit o modlitbu. Stejně by nezabrala, ale je to takové neutrální, nic mi to nevyčítá..

Jo, nevyčítá. Když jsem ještě věřil na božské mýty a legendy, tak to bylo horší než ty dnešní výčitky svědomí. Pořád nás všichni strašili peklem a tresty pekelnými, když nebudeme ... případně když budeme…

Člověk si nevybere. Probírám-li před spaním celý prožitý den, sklouzne to na vzpomínky z celého života. Když se chci vrátit k hezkým zážitkům, vloudí se mi do vzpomínání ty potvory výčitky.

Také je možno si před spaním vzít chrápací prášek. To se prý usne rychle. Dodnes jsem to nezkoušel. Raději si v myšlenkách vynadám za chyby a omyly, než bych tělo klamal chemií. Ostatně projít si prožité, to je rozumné. Kdy jindy na to máme příležitost, než před usnutím? Ta kniha je jistojistě účinnější a vhodnější uspávadlo, než nějaký chrápacilin.

A co podniknu, když usnout ne a ne? Tak prostě vstanu, z knihovničky vyberu něco moc oddechového a v krajním případě (i v mých letech) naučného, a spím v tu chvíli tak říkajíc na to tata.

Nejlepší to bývalo ve věku středním, kdy jsme si s manželkou před spaním pěkně povídali. No…

Bolest všech dob

20. února 2017 v 17:36 | Blechovan |  Na téma
Touha po moci je bolestí snad všech civilizací, všech etap vývoje od vzniku člověka. Víme, jaké problémy může způsobit i v pouhé rodině snaha jednoho z partnerů prosadit se jako mocnější, jakýsi vládce rodiny. O tom, že v rámci obcí či dokonce celých států i sdružení zemí boj o moc přinesl lidstvu snad více utrpení než všechny přírodní katastrofy, máme i z nedávných let dostatek přesvědčivých poznatků. Především obě světové války, ale pro menší země stačila i taková "válka malé intenzity", jako třeba vietnamské angažmá USA, které znamenalo smrt snad až milionů občanů. Podobně vpád do Iráku pod vylhanou záminkou a podobně.

Je však vhodné rozlišovat, zda usilování o jisté postavení, které dává úspěšnému do rukou značnou moc, je vedeno pohnutkami, které směřují k prosperitě celé společnosti nebo především zájmy sobeckými. Připomeňme si, že za vlády tyrana Periklea dosáhly Athény nejvyššího kulturního vzepětí. Že lid athénský díky Periklem prosazeným opatřením dosáhl na svou dobu nečekaně vysoké úrovně demokratického řízení země, i přijatelných podmínek života, a naopak omezil dřívějjší téměř nekontrolovatelnou nadvládu tehdejší šlechty.

Naproti tomu třeba úsilí o moc, které vedlo Pinocheta ke krvavému státnímu převratu, jehož důsledkem byly i masové vraždy odpůrců, nepomohlo chilskému lidu, ale spíše jen těm (včetně zahraničních firem), kterým nastupující chilský socialismus (podporovaný sociálními demokraciemi světa) neumožňoval dosahovat jako dříve nezasloužených výhod z práce občanů.

Složitost problému se pokusím ukázat i na oblasti, která by měla být čistě duchovní. Kristus ve svých vystoupeních uváděných v evangeliích jednoznačně odsuzoval všemožné mamonáře. Jeho království mělo být královstvím duchovním. Dokládá to mimo jiné i jeho kázání na Hoře, kde říká:

"Blahoslavení chudí, neboť vaše je království Boží …

Avšak běda vám bohatcům, neboť vy již máte své potěšení."

A přece přečetní představitelé katolické církve, dříve i dnes, usilovali o pozemské bohatství, zatímco své ovečky vedli k poslušnosti i v chudobě. Jen si vzpomeňme na rozmařilost četných papežů či na nedávné problémy jistého německého arcibiskupa. Ten si z veřejných peněz nechal zřídit osobní kapli za několik milionů. Naproti tomu celá řada církevních představitelů - zvláště na základních stupních, kde žili v těsném kontaktu s věřícími, obětavě pomáhala i sloužila potřebným. Ti o svou duchovní moc neusilovali z důvodů zištných. Biskup, který myslí především na vybudování svého sídla, má zřejmě odlišný přístup.

Takže závěrem. Jsou takoví, kteří usilují o jisté postavení spojené s mocí proto, aby společnost jejímž jménem mohou mluvit a rozhodovat prosperovala. Na druhé straně jsou oligarchové, kterým dosažení světské moci slouží k dalšímu bohatnutí.

Nejhorší jsou takoví vládci, kterým jde jen a jen o jejich slávu, ať to svěřený lid stojí cokoli. Takoví vedli a vedou války pro svůj zájem i na úkor třeba celé země, kterou vedou. Takoví jsou ochotní sloužit bohatým i na úkor svěřené obce či státu.

Rodinné amolety

16. února 2017 v 15:24 | Blechovan |  Různé
Těch chvilek, kdy jsem si mohl v poklidu s našimi třemi dětmi povykládat, nebývalo mnoho. Však to znáte. Práce rodičů, škola dětí, kamarádi a koníčky. Prostě jsme se většinou setkávali až v době kolem večeře.

Takovým nezapomenutelným příkladem pohodové rodinné chvilky bývala kupodivu právě příprava večeře. Nejvíce jsme si té společné shody vychutnávali, když jsem připravoval amolety (tedy palačinky). Děti si posedaly kolem stolu, já se snažil kouzlit u sporáku. Protože jsme byli čtyři (manželka se v tu dobu obyčejně zabývala jednak opravou prací své třídy, jednak přípravou na další vyučovací den), řeč se nikdy nezastavila. Tehdy se děti svěřovaly se svými nápady, problémy i přáními, zatímco já pozorně naslouchal, abych nenarušil důvěrnou situaci. Stejně jsem měl plné ruce práce, aby nevázl přísun čerstvé a oblíbené dobroty.

Mládež se sama starala o spravedlivé přidělování pochutiny, tedy aby nebyl nikdo opomíjený. "Práce" na přípravě amolet postupovala pro spotřebitele pomalu. Takže sotva byla jedna amoletka hotová, už se hlásil ten, kdo byl v pořadí. S úsměvem jsem sledoval, že si děti samy "hlídaly" kdo je na řadě, a také to, aby střídání amolety z velké pánve s tou z pánvičky menší bylo spravedlivé. Večeře připravovaná z litru mléka poskytla příležitost dovědět se, co kdo ten den prožil, co bude zítra, ale i mnohé jiné.

Když jsem pak vyklopil a povidly pomazal poslední ppalačinku, smutně jsem zavolal manželce, že na ni zase nic nezbylo. Vždy jsem dostal odpověď ve stylu: "Nevadí, sním si jablko, aspoň nepřiberu."

Ke cti naší tehdejší drobotiny mohu dodat, že si vždy aspoň tu poslední oblíbenou dobrotu "utrhli od pusy" a ten, kdo byl právě na řadě, zavolal: "Mami, neboj, jedna tady pro tebe ještě zbyla."

Bylo to dávno, ale dodnes mne vzpomínka na ty důvěrné besedy u stolu docela hladí.

No teda! Který orgán?

13. února 2017 v 15:06 | Blechovan |  Na téma
Který orgán je ten hlavní - myšleno zřejmě z lidského těla -, to je otázka. Zcela přesně a jednoduše: VŠECHNY!

A teď vážně. Začnu anekdotou. V klubu egocentriků v Londýně se parta pánů bavila, co je na ženě nejkrásnější. Začalo to nevinně vlasy, oči, úsměv… Když postoupili až k "postava", zatrhl další oslavy ženského těla jeden starší lord: "Ale, pánové, necháme toho. Nakonec by někdo řekl pravdu."

Vracím se k úvodnímu odstavečku.

Nejdůležitější orgán? Jak kdy a jak pro koho.

Představme si sexu potřebného (třeba přistěhovalce), kterého právě honí policista, neboť žena sexuchtivým dobývaná volala o pomoc. Pro prchajícího jsou nejdůležitější - baže jen v tomto momentě - dobré nohy. Jiná věc, kdyby dotyčná žena nevolala o pomoc. Pak by se vší pravděpodobností rychlost a zdatnost nohou dotyčného ustoupila do pozadí.

Nebo si vybavme bezdomovce. Zima, mráz, lavičky zasněžené a dotyčný se nemůže ani ohřát krabičákem, protože jej trápí angína tak, že ani polknout se nepodaří.

Jindy si představte takovou prima panskou žranici, jako se vyprávělo, že se odehrála za císaře Rudolfa v Praze (no ta tradice žranic se nejen v Praze zachovala). Známý hvězdář prý měl příliš odolné držáky, takže mu praskl měchýř. Močový, samozřejmě. Slušnost (všimněte si, že kdysi existovala!) k panovníkovi nedovolovala odejít od stolu dříve než on.

Ještě jinak. Žena porodí, ale mléko aby kupovala v lékárně. K čemu jsou jí mlékodárné prsy? Jo, kdyby neporodila, ale lákala na E55 potřebné, to by nevadilo, že tělesná okrasa, prima lákavá reklama, není schopna nakrmit dítě.

Ale abyste neřekli, že jsem až natolik zpustlý, že už to dál ani nejde, další orgány jmenovat nebudu. Spokojím se s dávnou historkou z dob starého Říma, kdy početní Římané vypověděli panstvu poslušnost. Že jako oni na pány dřít nebudou, že je nepotřebují. Jak historické prameny potvrzují, demagogie, ba dezinformace (byť tehdy snad ani Putin, ani Rusko nebyli) účinně zapracovaly. Jeden důvěrník lidu navštívil houfy nespokojenců na neutrální půdu a tam lidu vysvětlil, že stát, tedy Říše římská, je jako lidské tělo. Hlava vymýšlí, jak sehnat potřebné, ruce to pak vytvoří a panstvo, v podání dotyčného demagoga, tedy zástupce lidu žaludek a spol. vykonají vše nezbytné, aby ty ruce měly dost síly. Záznamy nehovoří o významu rozmnožovacích součástkách lidu římského, ale každému je jasné, že bez jejich úspěšného využití a snad i vytížení by stárnoucí tělo jednou skončilo. Tak prý i stát.

Nakonec malý úsměv. Fakt je to, že na té E55 a v podobných podnicích stačí hlava zajímavá, ne však s produktivním obsahem. Naproti tomu to, že náš někdejší ministerský předseda měl - jak dokumentoval videozáznam - lepší vybavení rozplozovací než to, které má být schopno koncepčního jednání, ještě neznamená, že jedno má před druhým přednost.

On ten římský tribun lidu měl pravdu. Jednotlivé součásti společnosti mají svou váhu a teprve v jejich dokonalé souhře je úspěch i dobrý život. Problém je jen v tom, že snad každá součást společnosti by chtěla být tou rozhodující a ty "úspěšné" se zpravidla nerozmýšlejí použít i nejšpinavější metody, aby si uchovaly nadvládu nad celou společností. A nadvláda je podmíněna bohatstvím. Není o čem pochybovat.

Takže, přátelé, dobrou chuť, ať ten náš individuální život probíhá uspokojivě, a rozumnou volbu, aby společenský život byl zaměřen ve prospěch většiny, ne na její úkor.

O statečné dívce

10. února 2017 v 10:54 | Blechovan |  Různé
Před časem jsem se rozloučil s přítelem, jehož syn a snacha jsou hrdiny následujícího příběhu. Takže: "Františku, nezapomněl jsem…"


Je to již nějaký roček, kdy se odehrála tato příhoda.

Mladá dvojice, František a Jarmilka, se vracela z večerní procházky. Najednou na ně vystartovali dva neurvalí mladíci a hned se sápali, jako kdyby to byli zdivočelí islamisté, po dívce. To si samozřejmě Fanda nenechal líbit. Bez ohledu na to, že oba drzouni byli chlapi jak z kamenolomu - však on také nebyl žádný prcek -, zařval na ně, ať dají pokoj. Nedali. Naopak, obrátili pozornost od dívky - ta měla zřejmě znovu přijít na řadu později - na jejího ochránce. Jenže se přepočítali. Fanda sice utrpěl jednu pořádnou ránu pěstí, ale útočník se hned na to snažil posbírat své ego ze země.

Jeho parťák nezaváhal. V tu ránu, právě když se František odvracel od prvního poraženého, se zableskl nůž a prudce zajel do Fandova ramene. Útočník se už už radoval z vítězství, ale těžit z něho nemohl. Než stačil vytáhnout nůž a znovu zaútočit na zraněného, ale bránícího se Frantu, dívka na něj zaútočila jako fúrie. Sama vzrůstu spíše úsporného, zajela útočníkovi vybavenému nožem do vlasů, vrazila mu drobnou pěstí do obličeje. Nato se chystala poctit útočníkův kukuč roztaženými prsty. V tom se přiblížil milý s takovým odhodláním v očích, že oba darebáci vzali nohy na ramena. Měli štěstí, protože galantní Fanda by svou dívku ochránit a za sebe se pomstil.

Zraněný František musel vyhledat lékaře, což vyvolalo zájem policie. Když s napadenými probírali policisté celý případ, bylo vidět, že jsou bezpečáci natěšeni možností využít výpověď napadené dvojice jako pádný argument, aby postihli známé výtržníky. Jenže se zklamali.

"Já vím," namítal postižený na požadavek písemné stížnosti proti lumpům, "vy jim řeknete tytyty, a vyslovíte další vážné varování. Já nemám čas na nějaké soudy, já musím pracovat. Tak si s nimi srovnám účet raději osobně."

A srovnal. Zanedlouho po oné příhodě se mi pochlubil: "Tak jsem ty dva konečně zase jednou večer potkal, a bylo to o samotě. Na nůž si ani nestačili vzpomenout. Ti se určitě nejmíň čtrnáct dní budou vzpamatovávat z výprasku, který obdrželi.

Tehdy ještě jsem se nedokázal ztotožnit s tím, že napadený se nespolehl na státní právo, ale "chtěl si účet vyrovnat" osobně. Dnes, kdy se Evropou šíří špatně zvládaný imigrantský chaos, je mi takový způsob sebeobrany mnohem pochopitelnější.

Tento drobný případ jsem vložil do písmenek skoro jen proto, abych ukázal na skutečnost, že partnerská dvojice má spolu držet opravdu nejen v dobrém, ale i ve zlém. Však také se, dnes - již jako manželé - stejně solidárně a rozhodně starají o své tři děti, jako si tehdy před lety vzájemně pomohli v tísni. Je naděje, že oba jejich kluci budou v rozhodnosti a poctivosti následovat tátu, zatímco dcerka Fanynka bude jednou také rozhodná i dobrá manželka, jako její máma.

Obyčejná příhoda obyčejné dvojice. Takové potkávají nás, obyčejné lidičky.

Važme si solidarity v rodině, ale nejen v té.

Veď mne dál, cesto má…

7. února 2017 v 11:01 | Blechovan |  Na téma
Vzpomínáte na píseň zpěváka Bobka? Působivá nejen hudbou, ale také obsahem.

Takže, kde končí naše cesta, kam nás vede? Rádi bychom, kdyby nás vedla k úspěchu. Avšak ne proto, abychom tím svou cestu ukončili, ale aby další život pokračoval podle našich představ.

Ve skutečnosti naše cesta nikdy nekončí, pokud jsme. Dokonce i pak, nebyli-li jsme postižení neschopností nebo neochotou mít potomky, naše cesta pokračuje, jenže po ní šlapou jiné nohy či nožky než naše.

Jsou také tací, kteří nemyslí na konec cesty tady na Zemi, ale věří že - v závislosti na pozemském životě - cesta končí v nezemském cíli. Podle druhu víry třeba v nebi či v pekle - v jakémsi perpetuu. Ovšem ani tady ten konce cesty není vykládán jednotně. Antická představa tartaru plného trestů vyměřených provinilcům podle jejich pozemských hříchů není shodná s tezemi o křesťanském pekle. V tom se - podle výkladů bible a středověkých mýtů plných strašných muk - duše škvaří v kotlích vřící smůly a síry, či dle modernějšího výkladu provinilec trpí nepřítomností Boha.

Podobně se neshoduje antické elysium s křesťanskými mýty o nebi spravedlivých, kde četné kůry andělské pějí chválu Nejvyššímu. Tomu je snad blízká buddhistická představa o splynutí s Budhou a tím ukončení pozemského trápení, zato způsob dosažení konečného cíle cesty je v obou velkých náboženstvích principiálně odlišný.

Tedy ani ten krátkodobý pozemský cíl, ani konečná stanice duší po smrti nejsou vykládány v různých částech světa stejně.

Ve mně téma Konec cesty vyvolalo vzpomínku na Fastovu knihu Konec stopy. Myslím, že příběh indiánského kmene, který byl v Americe pronásledován, vyháněn ze svých lovišť či z určené rezervace tak dlouho, až uprchl do kanadských pralesů, kde jeho stopa končí a o kmeni není pak již ani vidu, ani slechu.

Tak nějak vidím i náš život. Od problému k problému, od úspěchu k úspěchu naše cesta v životě nikdy nekončí. Až jednou zmizíme v jakémsi pomyslném pralese a víc se o nás nikdo již nikdy nic nedozví.

Klubování

5. února 2017 v 15:23 | Blechovan |  Různé
Vzpomínka z dob dávných, kdy lov bobříků vyžadoval pohyb skutečný, ne třeba pokemonní na mobile.

V těch nejkrásnějších klukovských letech jsme s kamarády založili klub. Bylo to za války, takže jaksi neoficiálně. Dokonce jsme se tvářili, jako že jsme v ilegalitě.

Ve skutečnosti jsme ovšem žádnou nedovolenou činnost neprovozovali. Scházeli jsme se s Leošem, Frantou a Jarkem v klubovně, což byl podstřešní prostor v přístavku u stolařské dílny. Nejčastěji jsme lovili bobříky podle již nevycházejícího Mladého hlasatele. Byla to tehdy obrovská móda a mohu říct, že užitečná. Lákala nás z domů do přírody a na hříště. Maně si vzpomínám, co mi dalo práce, než jsem dokázal splnit limit ve skocích. Trénovali jsme to na Trávníkách, kde jsme přeskakovali místní potok. Úspěch mohl zaznamenat jen ten, kdo doskočil až na druhý břeh. Kdo skončil v potoku, měl smůlu na druhou. Nesplnil a byl mokrý.

Jednou jsme se rozhodli, že si uděláme cyklistický výlet do Kroměříže. Složitost byla v tom, že Jarek nejen neměl své kolo, ale ani zatím nezkoušel jezdit. Vyřešil to Leoš, který nevlastníkovi půjčil - skoro tajně - bratrova oře.

Cestu jsme začali s velikým elánem hned po obědě. Naši obavu, jak zvládne necyklista dvacetikilometrovou vzdálenost tam a stejnou zpět, Jarek odmítal svým aktivním výkonem. Stále jel před námi a povzbuzoval nás: "Přidejte, srábkové, nebo vám ujedu!" Varování, aby si šetřil síly, považoval za naši slabost. On je přece jednička.

V Kroměříži jsme marně sháněli požadované materiály, abychom mohli zhotovit letecké modely, případně výstavní draky. Ani ty blbé špejle nebyly k sehnání.

Horší to bylo se zpáteční cestou. Doma nikdo nevěděl o našem výletě, takže včasný návrat byl nezbytný. Jarek však skutečně své síly přecenil. Navíc nás zastihl soumrak. Nakonec ve Věžkách - to před námi bylo ještě 10 km -, prohlásil, že dál už nemůže.

Po krátké poradě jsme se rozhodli. Dva pojedou co to dá, aby domů přijeli ještě před úplným setměním. Já dostal na povel Jarka s úkolem dopravit jej i s kolem domů, což znamenalo vyčkat, až pojede autobus.

Autobus přijel. Plný, jako by dopravoval sardinky, takže šance na svezení - dokonce s koly - nepatrná. Naštěstí stařeček Rábek, řidič a autodopravce, měl pro klukovskou nerozvážnost pochopení: "Lidi, přece tady ty děcka nenecháme. Zmačknót se!" Štěstí, že na střeše busu byla zahrádka, kam nám chlapi z autobusu naložili naše kola. Sotva se stařeček odhodlal vybrat od nás jízdné, zjistil jsem ke své hrůze, že není co vybírat. Nikdy jsme neměli jako kluci peníze, nepočítali jsme s cestou autobusem, no prostě. "Tak mně to dáš doma," rozhodl stařeček Rábek, "šak béváme hneď vedle." A jelo se.

Po příjezdu k Leošovi jsme ve tmě přes plot dopravili do "garáže" vypůjčené kolo, aniž bychom byli přistiženi. Všechno dopadlo dobře.

Když skončila válka, klub se rozešel do světa, ale nejen tato vzpomínka nám zůstala.