Duben 2017

Mnozí si v bublině rochní

25. dubna 2017 v 14:36 | Blechovan |  Na téma
Inu, snad každý máme svou bublinu, svůj vymezený životní i myšlenkový prostor. Jenže ne každá bublina je stejná.

Tak na příklad bublina takového sebevědomého politika, ani nemusí být ministrem či poslancem, mívá často stěny - na rozdíl od známých bublin mýdlových - neprůhledné. Také proč by se měl on, na vrcholu moci, často hodně nad vrcholem schopností, avšak občany vyzdvižený tak zvaný V.I.P, ohlížet na ty méněcenné bublinky, které svými nepevnými obaly chrání Jeho Velikost před nepřízní osudu? Ty všechny bubliny, dokonce nejen ty méněcenné a páchnoucí těžkou prací, tady přece podle představy elit jsou právě jen k tomu dobré, aby svým volebním doporučením zpevňovaly bublinový film vyvolených.

Jsou ovšem i takoví - většinou jen obyčejňáci -, kteří přes stěny své osobní bubliny vidí i ty ostatní. Vnímají, že některá bublinka jen jen prasknout, jak je zatížena životními podmínkami. Pak se snaží takovým podle svých omezených možností pomáhat k přežití.

Naopak většina velikánů vybavených festovními bublinami si uvnitř svého světa pořídí tak bohatou výbavu, že ani nemá příležitost, aby se koukali po problémech občanů ve zbývajících bublinách.

Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až - bez ohledu na vzrůstající cenu vodného - i ty největší a nejúspěšnější bubliny prasknou. (Však dobře víme, že čím bublina nabývá větší objem, tím je její životnost blíže konci.) Nejčastěji podobná bublina praskne brzy po tom, co na bublinového pána praskne nějaký ten podraz, podvůdek, malér či lumpárna. Případně vše uvedené v jednotě.

A proto by si ti v nejlépe vybavených bublinách měli uvědomit, že jejich velikost a vliv není zpravidla dána kvalitou vnitřního prostoru panských bublin, ale pevností a plodností (pílí) mnohdy přehlížených a podceňovaných občanů.

Podle některých „elit“ jsme všichni blbí

18. dubna 2017 v 18:38 | Blechovan |  Na téma
Někdy se mi zdá, že sotva se človíček došplhá kousek nad ty ostatní, hned jakoby byl nadopován inteligencí a také všeobecnou, hlavně morální převahou. A ze všeho nejvíce pravdou. Jeho názory jsou přece jedině správné (však jsou v souladu s těmi, kteří mu ke šplhání vzhůru pomáhali). Zatímco ti ostatní, co mají odlišné a nedejbože protichůdné mínění, jsou blbci, neumětelé, nevědomci, spodina, lůza, venkovští balíci (byť mnozí z nich pocházejí z velkoměsta). Zde nerozhodují znalosti, zkušenosti a nějaké ověření v praxi, třeba z minulosti. Tady je rozhodující post, majetky a to, zda nad dotyčným sebevědomým nadřazencem drží ochranný deštník ti nejmocnější a nejvlivnější.

Podle toho to také ve společnosti často vypadá. Jednou za čtyři roky dostanou od občanů jedni v hlasování trošičku víc procent než ostatní, čímž se stali vítězi a plně svého vítězství (zne)užívají. Přečasto bez ohledu na sliby, které je nahoru vynesly.

Protože zpravidla po čtyřech letech původní důvěra občanů ochabne, zvítězí a rozhodující vliv získá někdo trochu jiný. Proto se snad ani nemůže - díky nemoudrosti těch, pro něž my obyčejní jsme jen hlupáky, které snadno nabulíkovali -, v podobné společnosti skutečná moudrost těch "blbých, balíků, neschopných" apod. ani projevit. Oni se starají spíše o svou odbornou práci, o rodinu a přátele, ne o koryta.

Zkrátka jsou v hodnocení výše zmíněných "elit" hloupí.

Já se domnívám, že moudrost není spojena s významným postem a už vůbec ne s velkým či jakýmkoli majetkem. Moudrost je nejčastěji spojena se skromností, s ohleduplností a tolerancí, se schopností pochopit stanovisko i zájmy druhých. A hlavně ve spolehlivosti a čestnosti.

Jenže právě to přečasto oněm údajně nejúspěšnějším chybí.

Bohouši, už jsem řekla, a dost!

10. dubna 2017 v 15:44 | Blechovan |  Na téma
Žijeme v demokratické zemi, kde sice spíše formálně, ale přece jen může každý veřejně a svobodně vyjádřit svůj názor. Což je správné a tuto možnost je třeba skutečně využívat. To samozřejmě neznamená, že každý vyslovený názor je platný a závazný pro ostatní.

Nemělo by to ovšem vypadat jako v jedné rodině, na niž mám ještě z válečné doby řadu vzpomínek.

Když se totiž bratři Poláci přidali v roce 1938 ke kamarádům Němcům (26. ledna 1934 byla podepsána Polskem a Německem Smlouva o neútočení, první v řadě obdobných smluv; po ní následovala v roce 1938 smlouva Německa s GB, pak s RF a nakonec v srpnu 1939 i se Sovětským svazem), aby si také ukousli kousek Moravy z hitlerovské kořisti, vyhnali z okupované oblasti Těšínska rodinu řídícího učitele, Hanáka. Vyhnanci se odstěhovali do rodiště paní řídícové, tedy k nám do M. a byt našli v našem domě.

Ukázalo se, že pan Hanák byl výborný pedagog a poslušný a ušlápnutý manžel. Kdykoli došlo k posuzování sebemenšího problému, jejich diskuse končila po celém domě slyšitelným "amen" paní Hanákové: "Už jsem řekla, a dost!" A co řekla, platilo, kdyby to i blbost byla (a občas opravdu rozhodla, že i já, žáček pana řídícího, vnímal nepravdu rozhodnutí).

Nu a v demokracii jde právě o to, že by ji zabila existence takového jednání, jímž se paní Horáková proslavila v celé obci. Když se totiž něco někomu nelíbí - třeba zvolený prezident, navržený zákon, starosta obce - může každý oprávněně vznést věcné námitky, které musí být - jsou-li pravdivé - pozorně posouzeny. Není však přípustné, aby si kdokoli prostě nadávkou, urážkou, červenou kartou nebo třeba pomluvou osoboval právo v platnosti zmíněného: "Už jsem řekla, a dost!"

Demokracii by podobný přístup zahubil a nahradil by ji jistou formou diktátu.

(Toto je jeden z možných pohledů. Samozřejmě že každý by měl mít právo "vzít si slovo", aby vyjádřil své názory a návrhy, zatímco ostatní by jej měli nechat tento názor vyslovit a zdůvodnit.)

Padá hvězda, přej si něco

3. dubna 2017 v 20:52 | Blechovan |  Na téma
Já asi tehdy zapomněl zavřít oči.

Byla mobilizace v roce 1938 a také náš táta odejel ke svému útvaru. Protože byl živnostník, nezůstala doma ani koruna. Vláda tehdy z obavy před panikou totiž zablokovala bankovní konta.

Maminka proto chodila do sousední obce vypomáhat na poli, aby nám vydělala aspoň na stravu. Já, školák v první třídě, jí večer vždy vyběhl z domu naproti. Neměl jsem to dělat. Najednou se objevil četník a: "Vážená paní, nestaráte se o své dítě, s takovou vám bude odejmuto!"

Od toho dne mne máma vždy po obědě brala do práce s sebou. Když jsme se večer vraceli, pomalu se stmívalo. Najednou jsem byl upozorněn: "Jendo padá hvězda, přej si něco, ono se ti to splní." Hned jsem si přál, aby se táta vrátil domů. Na máminu připomínku jsem ještě doplnil, aby nebyla válka.

Táta se vrátil, ale na onen dodatek už hvězda nezareagovala. Následovala válka, krutá, krvavá, nespravedlivá.

Asi jsem tehdy zapomněl zavřít oči. Takže hvězdička nebyla povinna mé přání splnit.

Tady vidíte, jak málo stačí, aby se lidé válce nevyhnuli.

No, hlavně asi u mnohých chyběla, chybí a bude chybět ochota nevydělávat na válce, nezvětšovat svou moc, nepodřídit si další země, neuchvátit další nerostné zdroje a vůbec bohatství.

Právě proto je třeba, abychom měli oči pořádně otevřené, kdyby padaly hvězdy v celých rojích.