Květen 2017

Čas nemá zpátečku!

30. května 2017 v 16:33 | Blechovan |  Na téma
Ono se často říká, že se hodina či den, ba i minuty vlečou. A jak by se nevlekly, když třeba čekám na první schůzku či na zhodnocení znalostí v nějaké zkoušce! A při mnoha dalších příležitostech.

Jenže ať se vleče sebelenivěji, celkově fofruje až hanba.

Před mnoha lety si mi maminka - tehdy osmdesátiletá - postěžovala: "Jendo, ten život utekl jako nic." Já, ještě ne důchodce, jsem si myslel, že přece osm desetiletí je docela dlouhá a snad dostatečná štreka času a zážitků. Jak se někdy mýlíme! Osm desetiletí je skutečně dlouhá cesta, která znamenala mnoho příjemných i těch druhých zážitků, ale dnes se mi nezdá, dnes vím, že jsem ji proletěl skoro nedovolenou rychlostí. Ta rychlost nezáležela na mně. Tu nastavoval okolní svět. A byť si některá událost vypadala jako nekonečný příběh, stejně se nakonec změnila jen na dávnou vzpomínku.

Čím jsme blíže cílové stanici, tím víc vlak života zrychluje tempo. Mně tedy čas poskytl ještě příležitost, abych těm mladým tady nechal vzkaz: "Važte si každé chvíle, každé minuty života. Prožívejte moudře a s rozumem všechny ty zastávky či aspoň výhledy do okolní krajiny, ale hlavně myslete i na to, co je ještě před vámi, abyste, až jednou se ta konečná přiblíží, mohli nechat svým milým poslední vzkaz: 'čas nemá zpátečku!' Poučte se z chyb nás starých, aby cesta těch dalších byla lepší a s menšími množstvím omylů."

Myškovský Běs (2)

29. května 2017 v 10:11 | Blechcovan |  Různé
Zmařený zájezd
Pávě v době působení tajemného Myškovského běsu připravovalo místní gymnázium autobusový zájezd do Alp. Večer nastoupila do autokaru rozjařená třída studentů, vybavených na třídenní výlet a na dvě autobusové noci. Mládež se rozloučila s rodiči a dívky se svými kamarády. (Kluci v tom věku byli ještě rozumní na to, aby si pořizovali přítelkyně, případně aby se k nim hlásili veřejně.) Vedoucí zájezdu dal netrpělivému řidiči pokyn k odjezdu.

Autobus projížděl právě lesem, když se na přední okno snesl temný stín, který zakryl řidiči výhled. Je samozřejmé, že s ohledem na bezpečnost cestujících řidič bleskově sešlápl brzdu, aby vozidlo zastavilo. Co to udělalo s cestujícími známe všichni z vlastní zkušenosti. Řidič se však dopustil nepředloženosti, protože v žertu prohlásil: "Dámy a pánové, jakož i mládeži, právě se dostavil Myškovský běs, aby provedl kontrolu jízdenek."

Dál se nedostal, neboť jekot dvaceti dívčích hrdel by nepřehlušil ani rámus techna, neodbytně o víkendech provozovaného na letišti. Hned se na řidiče snesla hotová sprcha zoufalých proseb, žádostí i výhrůžek, že nesmí ohrozit život, nedej bože i poctivost dívek z tohoto studentského houfu - budoucí elity národa. To vše se zhmotnilo v příkaz ihned se vrátit domů. Současně několik účastnic mobilem vyrozumělo policii, noviny a rodiče o úhroze gymnaziálního zájezdu.

Marné bylo všechno vysvětlování, že to jenom vítr vmetl na přední sklo autobusu staré noviny, marné bylo povykování studentů v kalhotách, že to je to pravé žúžo hned na samý začátek školního zájezdu. Neúčinné bylo také přesvědčování pedagogickým doprovodem, že přece zbytečně nepřeruší cestu, když je zájezd předem dojednán a hlavně zaplacen. Ani varování, že to vše by propadlo, že by se gymnáziu všichni pošklebovali jakožto škole strašpytlů a tak podobně[1] nezabralo. Nic nepřesvědčilo studentky, že jsou běsem nebezpečně ohroženy. Domáhaly se návratu tak horlivě, že se nakonec řidič i s kantory vzdali odporu a se skřípěním zubů (a občas i brzd) se vrátili do Myškova. Je nevýznamné, že pak místnímu gymnáziu studenti z okolních měst - včetně Kučovic - přiřadili hanlivé přízvisko: Gymnázium podělaných.

Případ měl dozvuky. Příští den v televizi vysílali reportáž (doplněnou záběry nočních pustých ulic města).



Myškovem obchází Běs. Matky se bojí o děti, manželé o manželky a ve večerních hodinách vypadá Myškov jako mrtvé město, město duchů či dokonce brownfield. Ptáte se po příčině? Nikdo neví, nikdo nezná, ale všichni se bojí. Bylo již zaznamenáno několik pokusů o zahubení různých lidí, vždy ve večerních hodinách, když se celé město ponořilo do tmy. Proslýchá se, že Rada města Myškov s ohledem na tento děsivý fenomén zvýšila v rozpočtu položku na intenzivnější osvětlení ulic, jenže vždy je dost temných zákoutí, v nichž se temné síly - nemluvě o ještě temnějších žilkách - mohou objevit a hlavně projevit. Podle nepotvrzených informací odmítá (bez příplatků) i městská policie v nočních hodinách patrolovat v ulicích, čehož zneužívají různí noční podnikatelé. Na druhé straně to podstatně zvýšilo tržbu obou místních bazarů.

Je pravda, že se dosud Myškovskému běsu nepodařilo žádnou z jeho obětí zahubit, avšak je nějaká záruka, že k tomu dnes v noci, zítra či pozítří nedojde?

Ministerstvo obrany bylo údajně požádáno, aby vyčlenilo speciální jednotku, která by garantovala bezpečnost občanů v tomto kritickém období, avšak ministryně Pěnice prohlásila, cituji: "V Sýrii jsou mnohem horší běsové, nemluvě už o Iráku, Afghánistánu, Kosovu, Libyi a Palestině, které musíme držet na uzdě. Naši občané se musí o sebe umět postarat sami."

Brzy proto vznikla občanská iniciativa Za město bezpečnější, která si klade za cíl doplnit nedostatečnou bezpečnostní síť policie jednotkou dobrovolníků. Místní firmy organizují bezplatné zajištění uvedené aktivity. Výpočetní techniku dodala firma AUTOČIP zdarma, pekárna Nežer se nabídla, že bude - opět zcela bezplatně - jednotku zásobovat pečivem. Vše nasvědčuje tomu, že se občané konečně začínají probouzet z dočasného ochromení způsobeného prvními a překvapivými aktivitami Myškovského běsu.

O dalších událostech vás bude i nadále informovat náš zpravodaj z místa děje,

Marian Babral, televize SNOV


Běs se brzy odvážil dokonce i na elitu!

V Myškově dál vládla tísnivá nálada. Zvýšil ji ještě podivný případ společenského plesu místních VIP a elity. Tradiční společenská událost, připravená s velkou péčí a vysokým nákladem, měla být jakýmsi představením úspěšnosti Myškovských špiček a Myškovské elity vůbec. Něco jako Ples v opeře. Účast na plesu přislíbilo i několik poslanců zvolených ve volebním kraji, také všichni ředitelé Myškovských bankovních filiálek a filiálek řady dalších finančních zařízení,[2] pochopitelně se svými ženami a v některých případech i, ehm, s milenkami,[3] ba dokonce i milenci. Sponzorské dary, které měly akci zajistit, dosáhly sice vcelku skromné výše 50 000 Kč, ovšem na předplatném se vybralo za vstupenky a místenky kolem milionu[4], takže slavná V.I.P. tombola mohla mít opět jako hlavní výhru automobil značky MERCEDES.

Mohlo to být epochální. Mohlo, ale nebylo. A opět, jak jinak, zasáhl Myškovský běs. Necelé dvě hodiny před zahájením nedočkavě očekávané společenské události se ozvalo z městského rozhlasu: "Prosím pozor! Všem, kteří se právě chystáte na reprezentační superples! Upozorňujeme, že jako půlnoční scéna je plánován výstup Myškovského běsu. Doporučujeme proto vzít si na ples a zejména na cestu z plesu své bodyguardy a gorily. Z budovy neodcházet v menších skupinkách než po pěti až šesti osobách."

K autorství této poplašné zprávy se nikdo nepřihlásil a policie dlouho, pochopitelně marně, pátrala po pachateli provokace.

Cožpak bylo možné očekávat, že na akci po tak hrůzostrašném varování přijdou jemné a citlivé paničky našich elit? Ještě tak nějaká ta milenka, ale to zase jejich partneři, kteří znají svou hodnotu pro společnost, nemohou riskovat vlastní bezpečnost. Není proto divu, že na vyhlášený candrbál přišlo jen zjednaných osmdesát zaměstnanců obsluhy a několik houmlesáků[5], kteří větřili dobrou diškreci a věřili, že na ně něco zbude. Pořadatelé sice projevili lítost nad neuskutečněným vyvrcholením této společenské sezóny, avšak vydali prohlášení:

"Co je to ztráta několika desítek tisíc korun na nespotřebovaných pochoutkách proti možné, ba pravděpodobné až jisté ztrátě některého z našich předních občanů okresu nebo dokonce některé partnerky? Ničeho nelitujeme. Příští rok zajistíme bezpečnost účastníků lépe."

Byl zaznamenán případ, kdy na soukromé Vysoké škole manažerské se jeden z méně manažersky nadějných studentů snažil znemožnit závěrečné zkoušky poukazem na snahu Myškovského běsu zahájit činnost i za denního světla. Tento pokus neuspěl, protože pan rektor školy a její hlavní akcionář veřejně prohlásil: "O Myškovském běsu je vědecky zjištěno, že působí zásadně jen v nočních hodinách, protože jako dítko zla a temna nemá za denního světla žádné moci. Tím bylo vneslo jasno do problému, co vlastně ten Myškovský běs je za prevíta.

Zanedlouho po tom zmařeném skoro-v-operním plesu se stala situace téměř neudržitelnou. Hned na několika místech v Myškově a nejbližším okolí vpodvečer napadl Běs osamělé děti a vystrašil je tak, že se nemohly příští den vůbec dostavit do školy, ačkoliv právě probíhalo důležité předkonferenční přezkušování. Rovněž nejedna děva se z návštěvy kina či přítelkyně vracela notně pozdě se zdůvodněním, že se bála strašného běsa, a čekala proto, až půjde nějaká větší společnost, se kterou se bude cítit bezpečnější.

Bylo zřejmé, že nejde jen o jeden případ neznámé, dosud neidentifikované (a snad i neidentifikovatelné) strašidlácké bytosti, ale hned o celý běsí roj. To už přestávala všechna legrace.



Myškovský Běs (1)

26. května 2017 v 20:14 | Blechovan |  Různé
Nesmělý pokus poukázat na příkladě vymyšlené situace, jak mohou nekritické "zvěsti" za přispění médií ovlivnit veřejné mínění, dokonce vyvolávat paniku, aniž by se včas objevila odpovídající reakce na šířené fámy. Vědomě jsem se vyhnul politickému zaměření, přestože právě v takových bývá veřejnost nejvíce manipulována, ba klamána.

Fantazie o Myškovském běsu bude mít několik krátkých pokračování.



Jednou večer přiběhly děti domů z pravidelných venkovních her celé vyplašené a jedno přes druhé se snažilo ze sebe vypravit senzační novinku: "Mami, tati, venku nás chtělo napadnót neco ohromně velkyho. Už byla tma a najednó jako by se zablesklo a z oblohy se na nás snášel ohromné temné stin a vydával při tem podivny svištivy zvuky. No, hrůza a děs. Néprv zme se nemohli ani pohnót, asi nás to nejak zmrazilo, ale potom kterési kluk zvolal ´honem dom, nebo nás to zežere´, a to nás zachránilo. Tá příšera nás eště chvilku pronásledovala, ale když zme se dostali pod světla svítilen, zmizela se strašidelným plesknutím. Byl to určitě nejaké běs!"

Rodiče, vyvedeni z míry hrůzným zážitkem svých ratolístek, docela zapomněli na příslušné napomenutí ve stylu: "Však dobře víte, že po setmění máte být už doma!" Místo pokárání, dokonce snad i potrestání, že běhají po dětské uzavírací hodině venku, začali svá dítka uklidňovat a utěšovat. Mládež byla v podstatě spokojená. Jejich zážitek je posunul do středu zájmu rodičů i sousedů, nedostavilo se obávané vyhubování za pozdní návrat, a protože hned následovala dobrá večeře, snad by si na příhodu další den už nikdo z nich ani nevzpomněl.

Ostatně večerní televizní program byl mnohem děsivější; vždyť při pronásledování gangu pašeráků heroinu padlo hned pět mafiánů a jeden policajt, kterému mafiánský střelec ustřelil hlavu. Nebožtíkovo bezhlavé tělo, zkrvavené jako katem Mydlářem, pomalu klouzalo k zemi a krví zbarvovalo okolí na červeno. Tak jakýpak děs tady u nás, že jo?

Ovšem na malém městě se nic, ale docela nic neutají. Druhý den se ve škole a následovně ve většině rodin horlivě diskutovalo o tom myškovském běsnidle, které pronásledovalo několik dětí a málem by je bylo sežralo.

Snad i tak by příběh časem zapadl v zapomnění, nebýt dalšího hrozivého zážitku.


Jak se záhy ukázalo, Běs nezahálí

Tentokrát se účastnicí, vpravdě nedobrovolnou, hrůzostrašného přepadení stala jedna mladá dívka. Byla to číšnice, která se kolem třetí hodiny po půlnoci vracela ze směny z Nightclubu na Kozině (tedy z té neoficiální základny NATO). Když přiběhla domů, oči navrch hlavy a hlas přiškrcený, artikulace nedokonalá, bylo zřejmé, že se v Myškově děje něco, co významně překračuje rámec obce.

Postižená dívka vypověděla asi toto: "Vracela jsem se ze směny v klubu náležitě utahaná. Najednou jako by se zablesklo a na mne se z nebe snesl ohromný temný mrak. Strachy jsem ztratila vědomí. Když jsem se probrala (probudila mne zima, protože jsem ve svých lehkých šatkách ležela na zemi), cítila jsem se polámaná a jako vysátá. Celá jsem taková pomuchlaná, na hrdle mám krvavé skvrny. Určitě se jednalo zase o ten přízrak, který nedávno přepadl a chtěl sežrat několik dětí. Snad by mne zahubil, kdyby nebyl někým, zřejmě náhodným vojákem vracejícím se do kasáren, vyrušen."

Staří a zkušení spiritisté, kteří vytrvale obcovávali s různými duchy, nejčastěji pomocí médií, stolečku, škapulíře nebo podobných instrumentů, rozpoznávali v tomto případě nepřehlédnutelné náznaky, že ten strašidelný přízrak bude asi upír. Brrr!

Teď už nebylo jen tak snadné ´zahrát případ do autu´, když se přízrak vyskytl podruhé. A co teprve následující den! Panika v místě a blízkém okolí byla na spadnutí.

Však si přečtěte. Prababička Otevíralová se jednou vracela z večerní pobožnosti (v nově otevřené nemocniční kapli); v duchu si vyčítala hříšnou nepozornost při bohoslužbě. Měla totiž právě obrovský problém. Její nejmladší vnučka si přála k narozeninám obrovského Míšu, jenže ten stál podobně obrovskou částku. Míša k sehnání byl, hůř to bylo s penězi. V zamyšlení jde babička parčíkem a najednou se na ni snesl ohromný, blanitokřídlý pták, snad supersova, veliký jak - no moc. Svými pařáty se chystal babičku zachvátit a ji málem zachvátila panika. Honem se pokřižovala a pták zmizel. Jistě to byl sám ďábel, který ji chtěl potrestat za nezbožnou nepozornost při mši svaté.

"Eště že sem měla na krku svěcené křížek," svěřovala se druhý den přítelkyním, "ten pekelník si na mně určitě netrófl právě kvůli mojemu ochranymu krucifixu." Její známé s tím ochotně souhlasily. Stejně ochotně to také rozhlásily po městě.


Brzy se prokázala vysoká pohotovsot novinářů

Myškovský běs nejprve vystrašil děti, pak přepadl dívku, načež ztrestal babičku za nezbožnou účast při mši svaté.

Takové hrůzostrašné případy! Přepadení dívky, ba i zbožné babičky, to přece nemůže zůstat bez povšimnutí.

A opravdu. Hned následující týden mohli občané o běsovské hrozbě číst ve Špydlovinách.

V Myškově řádí běs

(-pyd-) Náš zvláštní zpravodaj podává tuto hodnověrnou informaci o tajuplném jevu, který naši občané pojmenovali Myškovským běsem. Vyskytuje se vždy až po setmění a vyhledává vhodnou oběť, aby jí vysál krev. Je to děsivé stvoření podobné okřídlenému zjevení, které se vrhá na svou oběť se zlým, výhružně vibrujícím a svistivým zvukem, doprovázeným rychle opakovanými odstrašujícími záblesky jeho krvežíznivých očí. Mámy a tátové, střežte pečlivě svá dítka a za žádných okolností jim nepovolujte pobývat venku po setmění. Ale ani dospívající dívky, ba ani prababičky dnes nejsou před tím běsem zla bezpečny, pokud nejsou včas spolehlivě ukryty ve svých dobře uzamčených bytech.

Co dělá policie, kterou si jako daňoví poplatníci platíme? Jak chrání občany našeho města, děti, dospívající dívky, ženy i babičky před nebezpečným přízrakem? Tento případ je dalším důkazem neschopnosti současného vedení města plnit své funkce. Podle spolehlivých zpráv se již formuje volební uskupení Za bezpečný Myškov.

Budeme případ pozorně sledovat a průběžně naše čtenáře informovat o nových zjištěních, zejména o postupu bezpečnostních, městských a dalších orgánů při objasňování záhadného zjevu Myškovského běsu


Jenže ani pekelnickým útokem na babičku Otevíralovou, ani varovným upozorněním špydlovin na nebezpečný jev nenastalo uklidnění.

Mlčenka

24. května 2017 v 10:08 | Blechovan |  Různé
My starší si dobře pamatujeme na "lov bobříků". Jedním z těch nejožehavějších býval právě bobřík mlčení - mlčenka.

Kdo mne dnes zná, snad ani neuvěří, že jsem tenhle ošemetný bobřík ulovil hned napoprvé. Stálo to mnoho přemáhání a od vyplazování jazyka jsem měl sucho v puse. To jak se kamarádi snažili mne vyprovokovat "k vydání hlásku". Odpovídal jsem místo prořeknutí se tou jazejčkovou nadávkou. Jiný přítel - Osík - celý výletový den statečně odolával provokacím kamarádů. Tak třeba v den loveckého startu vlezl večer do stanu a zabalil se do deky, začali jej zkoušet a svádět k nadávání mravenci. Ty mu "kamarádi" s předstihem ochotně do přikrývky nalákali. Přikrývku totiž trochu pocukrovali a pak ji na pár minut položili na mraveniště.

Osík obstál. Jenže poslední den výletu se přišel kajícně přiznat. Prý ráno, když se probudil - a to mu chybělo do splnění podmínek sotva půl hodiny, jen tak pro sebe broukl: "Tak už to mám skoro splněné." Chtěli jsme mu za poctivost tu půlhodinku odpustit, ale on že ne, že by si toho nevážil, když by to bylo vlastně nepoctivé. Bývali kdysi kluci divní, že? Nebo ne divní, ale prima?

Jiná nastala situace, když mlčenku plnil jeden z našich vedoucích - Vlastík, oddílovým jménem Paďour. To bylo při několikadenním výletě do Chřibů. Tehdy jsme rozbili tábor (postavili tři stany - víc jsme jich v roce 1946 - nesehnali) v překrásné bukovině pod hradem Buchlov. Hned po skončení rozcvičky (nahrazené samozřejmě jen ranním protahováním a zýváním) zahájil hrdina příběhu Velké mlčení.

Když se vydal k nedaleké studánce s kotlíkem pro snídaňovou vodu, šla kolem nějaká babička. Zřejmě byla poněkud dezorientována, protože, ač hrad byl od studánky méně než kilometr, a bylo na něj vidět, prosila Paďoura, aby jí ukázal, kudy se dostane k hradní restauraci. Vlastík překvapivě dovedně zvládl situaci, když jí posunkovštinou naznačil, že žádanou informaci lze získat od hloučku kluků, kteří nedaleko chystají ohniště. Překvapená babička, když s dotazem přišla k nám, projevila soucit s tím krásným a milým mladíkem, který je hluchoněmý.

Nehluchoněmý mladík pak odolával všem přátelským pokusům o vyprovokování alespoň výkřiku. Zvláštní dovednost musel projevit při našem vstupu na hrad, protože jsme jej škodolibě pověřili nákupem vstupenek a domlouváním s kastelánem. Obstál.

Zpáteční cesta nás vedla pod kopcem Kleštěnec. Na kraji lesa byl křížek na hrobě kteréhosi občana zavražděného německým komandem (sídlilo v Litenčicích na pozvání tří "hrabat" z okolí).[1] Vzdali jsme tiše poctu obětem protinacistického boje, a pak se vydali domů. Sestupovali jsem do Litenčic. Naši skupinu uzavíral právě Vlastík. Snad aby v poslední hodině mlčenky nebyl vyprovokován k hlasitému slovu. Jenže měl smůlu. Byl totiž slušný. Pod kopcem míjel nějakou starší paní, která jej pozdravila možná jako dozvuk odpovědí na naše předchozí pozdravy. Slušnost nedovolovala Paďourovi neodpovědět, takže slušnost byla neslušná a pokazila mu mlčenku. Ne tak náš respekt k tomuto vedoucímu.

Po čase došlo u táboráku k vzpomínání na dotyčného bobříka. Dospěli jsme k názoru, že pravdivost rčení "kam čert nemůže, nastrčí bábu" je nezpochybnitelná.

Jak vidíte, já ani po sedmdesáti letech nesmlčím, že mlčet celý den není věc snadná, zvláště je-li človíček slušně vychovaný.[2]



Po mobilizaci

17. května 2017 v 9:47 | Blechovan |  Různé
V současnosti si připomínáme závěrečné události kruté války civilizovaného světa proti fašismu a německému nacismu. Ve vzpomínce se vracím ještě dál, kam osobní zkušenosti dnešní mladé generace nesahají. Paměť mi připomíná, jak jsem před 79 lety prožíval dny té druhé, tedy zářijové československé mobilizace, která byla jednou z předeher měření sil dvou světů.


8. května probíhá celá řada připomínkových akcí "konce druhé světové války". Je zajímavé, že někde se připomíná konec války (tak neutrálně snad proto, aby se někdo z poražených nezlobil?), jinde se slaví vítězství nad fašismem. Ta válka však nezačala jedním dnem, ani jiným neskončila. Nemůžeme pominout japonskou protičínskou agresi, anšlus Rakouska a Mnichovskou dohodu, podporu fašistů ve Španělsku německými a italskými vojsky, což předcházelo hitlerovské agresi proti Polsku. Ostatně již v roce 1938 využili Poláci oslabení ČSR a přivlastnili si část tehdejší země Moravskoslezské a Slovenska, aby je zanedlouho museli Hitlerovi s krvavými úroky vracet.

Ani podpis kapitulace Japonska 2. září 1945 válku neuzavřel. Pamětníci nebo ti, kdo se nevyhýbají historii, vědí, že v Evropě pokračovala válka ještě zejména pacifikací vlivných protifašistických levicových odbojářů v Řecku a potlačením banderovských ozbrojenců na Ukrajině a v Polsku. Zejména v Asii se ještě dlouho po roce 1945 rozhodovalo o formě existence dřívějších kolonií, v průběhu války obsazených Japonci. Původní kolonialisté se nevyhýbali ani krvavé válce (viz třeba Francie ve Vietnamu a Alžíru či Holanďané v Indonésii).

Dnešní vyprávění popisuje malý drobínek ze života, kdy se ta válka začala připravovat.


Před 79 lety.

Odpusťte, že tato vzpomínka je příliš osobní a snad i jednostranná. I mně připomíná spíše jen "nahlédnutí škvírou paměti" než jako popis doby. Ale kolik z dnes žijících tu dobu prožilo, aby její "atmosféru" pochopilo? Kolik z mladších nemá ani potuchy, co a jak se tady v předvečer hrozného světového masakru odehrávalo?

Současně s vyhlášením zářijové mobilizace zablokovala vláda bankovní konta, aby předešla možné finanční panice. Jenže právě tehdy celou hotovost své živnosti složili rodiče jako splátku dluhu na domě a v domácí kasičce nezůstala ani korunka. Vyzvednout potřebné na obživu z bankovního konta však nebylo možné.

Košikářská živnost sice dosud poměrně prosperovala, avšak táta byl povolán do armády. Proto musela jeho manželka dvě děti živit, jak to šlo. Denně spěchala do sousední obce, kde pomáhala v místním mlýně. Z domu odcházela ráno. V poledne si odběhla nakrmit svá dvě ptáčata a znovu do práce. Vracela se za soumraku. Já i sestra jsme prožívali den, jak to šlo. Dopoledne ve škole, v poledne jsme snědli v rychlosti připravený oběd; celé odpoledne bylo spíše očekáváním, kdy už se máma vrátí z práce.

Vpodvečer mne netrpělivost přiměla vyběhnout z domu, abych "šel mamince naproti". To se nelíbilo panu strážmistrovi ze sousedství. Předvolal mámu, a hned, že když se o děti nestará "a ty bez dozoru večer pobíhají po ulici", budou jí odejmuty!"

S tím se ještě vyrovnala. Prostě od té doby když přišla domů připravit nám oběd, na odpolední práci mne brala s sebou do Pornic, abych byl stále pod dozorem.

Mám na ty večerní cesty silnou vzpomínku.

Když jsme se vraceli, už se stmívalo. Najednou mne máma upozornila: "Jendo, podívej, padá hvězda. Přej si něco, a ono se ti to splní." Tehdy mé přání, aby se táta brzy vrátil, doplnila: "Přej si, aby nebyla válka. Pak se domů vrátí všichni tátové."

Mému přání padající hvězdička vyhověla během dvou tří týdnů. To druhé? Mnichovská zrada, německá okupace, napadení Polska. Nezastavilo se to ani německou agresí ve Francii, Belgii, Holandsku, Dánsku, Norsku v Jugoslávii a Řecku. Samozřejmě pak pokus říše zničit vojensky Sovětský svaz.

Ještě že tehdy našli Roosevelt, Churchill a Stalin společnou řeč, což umožnilo hitlerovské Německo porazit a zachránit svět před nacistickou hrůzovládou. Avšak v důsledku touhy "nadřazené germánské rasy" po světovládě přišly miliony chlapců a holčiček o rodiče, sourozence… My jsme to také pocítili, když si v nedalekých Uhřicích spojenecké letadlo "odlehčovalo"; zahynulo tam osm lidí, z toho dvě malé holčičky. Ale všichni z našeho prostředí jsme vinu dávali těm, kdo válku začali - nacistům. A dodnes vím, že jsme měli pravdu.

Vrátím se ještě k době nepřítomnosti otců, živitelů.

Otec jako živnostník měl většinu peněz v bance, ale tam byly zablokovány. Někdo mámě poradil, aby požádala o podporu na děti. Obec jí tehdy přiznala tři koruny na den a dítě, celkem vyzvedla 60 Kč. A hned opět nastoupil zmíněný strážmistr: "Paní," rozhorleně vyhrožoval, zatímco já držel mámu za ruku, abych ji jako chlap chránil, "protože váš manžel má živnost, nejste oprávněná čerpat státní podporu. Ihned u soudu ve Zdounkách vraťte neoprávněně vylákané peníze!"

Naprosto jsem nerozuměl, proč strážník křičí a vyhrožuje naší mamince. Ona se však nedala a bránila se, že nějak děti živit musí, a pomocná práce, kterou sehnala, k tomu nestačí. Jako dnes vidím nafoukaného strážmistra, jak ukazuje na náš dům a tvrdí: "Jak to, že nic nemáte? Tady máte dům!"

To bylo i na klidnou a pokornou ženu moc: "Tak to mám asi urazit kus zdi a jít to prodat za pecen chleba? I tak byste mi vyhrožoval, protože na domě je velký dluh, takže vlastně ani tu zeď prodat nesmím."

Vyřešilo se to lidsky. Když přišla máma k soudu[1], ujal se jí tam mladý právník a celý případ uzavřel: "Paní, to tam máte nějakého omezence, který po vás chce vracet státu 60 Kč, když je manžel mobilizací odvolán."

Tehdy jako později a podobně i dnes. Byli a jsou lidé lidští a také ti druzí.

Tím to vlastně skončilo. Jen si táta po návratu z mobilizace při večerní besedě s učiteli, kteří u nás bydleli (vesměs kamarádi ze sokola), povzdechl: "Tak to vidíte, když řídící školy pan. P. nastoupil k útvaru, manželka a děti dále dostávaly jeho kantorský plat. A po mojí ženě chtěl ten blbec (strážmistr bydlel přes dva domy od nás) vracet pár korun. To není spravedlivé."

Následná doba, včetně hledání té spravedlnosti, ukázala, že život není pohádka. Ale i tak si na své dětství rád vzpomínám jako na zlatý věk. Díky rodičům a dalším příbuzným, díky té většině lidí, která byla - a věřím že i dnes je - rozumná.

I toto vyprávění považuji za splátku dluhu k těm, kteří za těžkých podmínek ten zlatý - třeba někdy i skromný - věk pro mou generaci chránili.



Že se nikdo nečumí? Nemožné!!!

15. května 2017 v 14:21 | Blechovan |  Na téma
Tak tato situace je možná jen v tuze odvážné sci-fi tvorbě. Že se nikdo nedívá? Nebuďme naivní! Odevždy, dosud a nafurt se někdo díval, dívá a dívat bude na všechno, co děláme. Ba i pod tou peřinou, když je zhasnuté, závěsy na oknech jsou zataženy…

Tak dříve všechno viděl, slyšel, věděl a rozhodoval Bůh. Tedy některý z přehršle momentálně fungujících bohů. V našem prostředí ten trojjediný.

Musím přiznat, že ani tomu nejzbožnějšímu ze zbožných, tedy papeži, nestačilo ono boží oko a ucho. Zavedl proto ještě ušní zpověď, aby garantoval, že církvi a tím panstvu nic, ale docela nic neunikne.

Jak šel čas, vliv té které církve slábl. Nějak se stalo, že mocní tohoto světa potřebovali vědět o podřízených ovečkách - co to říkám - o demokratické společnosti snad víc než svého času všechny tři božské osoby. Takový stav, že by aktivity kohokoli nebyly dostatečně zdokumentované (nemyslím jen nějakým ÚSTR či ÚDV, eventuálně CTHH) si dnešní demokraticky humanitní a svobodná společnost nemůže dovolit. To by tak hrálo, aby si někdo někde hrál na svém písečku a chtěl třeba rozházet pracně zbudované bábovčičky či dokonce korýtka těch nahoře!

Vědeckého rozboru problému se ujal svého času, ještě ve válečných letech (aby bylo jasno v době druhé světové války; od té doby se snad ani válčit nepřestalo) prognostik Orwel. Jeho Velký bratr, co vidí a rozhoduje vše, však by byl dnes jen fušerem ve srovnání s tím, co moderní doba svobody a občanských práv garantujících soukromí potřebuje.

Jakmile ve společnosti vznikne potřeba něčeho - třeba zbavit se konkurence v politice -, vždy se najde způsob. Někdy nečestný, ale zpravidla účinný. Zničit pověst protivníka je snazší a v podstatě beztrestné, zatím co likvidace dotyčného by hrozila řadou nepříjemností. Jen si připomeňme pana Kajínka.

Tak k věci. Ti, kdož vládnou, nesou přímou odpovědnost za vše, co se ve společnosti odehrává. Nu snad si nemyslíme naivně, že vládne nějaký prezident, vláda, parlament či tak. Ale né! Mám na mysli ty, kdož opravdu rozhodují. I o tom, o kom my, občané, v případných volbách rozhodneme, že má za nás rozhodovat. Zjednodušeně řečeno vládne skutečná MOC.

Tak ona skutečná moc nezbytně musí vědět o každém uprdnutí, pokud by mohlo mít vliv na její stabilní postavení. I stalo se, že někdejší sledování klíčovou dírkou, odposlouchávání za dveřmi a získávání informací od ochotných práskačů bylo moudře nahrazeno moderními metodami. Zabily se tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak se na tom vydělá prodejem moderních a ještě modernějších výrobků, jednak na příslušných místech (ale kdo ví, kde to vlastně je), se ví všechno.

Jen si naznačíme. Máte televizi, telefon, internet? Ještě větší Velký bratr (JVVB) má vás. Máte bankovní konto, abyste se nemuseli patlat s korunkami při každém nákupu? Onen JVVB vidí, kdy a kolik od koho dostanete na konto, kdy a kolik komu převedete. Však vše směřuje k nahrazení reálného oběživa tím virtuálně-elektronickým. Máte kreditní kartu? Výborně. JVVB nejen že s využitím sledovačky mobilní sítě v každém okamžiku může zjistit, kde zrovna fungujete. On dokonce ví i kdy, kde a kolik jste utratil, případně za co. Zaplatíte-li jízdenku kartou nebo přes internet, JVVB ví snad lépe než vy, odkud, kam, kudy a v jakém čase právě přepravují vaše fyzické bytí.

Zkrátka. Nevěřte, že někdy máte a už vůbec ne, že někdy budete mít opravdové soukromí. Jen se svolením JVVB, který ovšem bude vědět, co v tom soukromí podnikáte.

Proto pozor! Už ne oko boží, ale mnohem důslednější a prefikanější oko MOCI vidí, ucho slyší a mozek vymýšlí o vás vše, co si přeje, aby si o vás mysleli ostatní. A hlavně, co je třeba, abyste makali a drželi zobák. Však elita, dobře vycvičená a zaplacená, ta za nás všechny demokraticky rozhodne. Ona ví lépe než kdokoli z nás, co je pro nás nejlepší.

Tak jí do ničeho nekecejme, jo?!!!

Hranice objektivně nejsou

10. května 2017 v 17:49 | Blechovan |  Na téma
Dnešní svět, alespoň v oblasti, co je považováno za normální, ruší hranice.

Měli bychom se nejprve dohodnut, co považujeme za normální a co již normální není. Právě tady je zakopaný pes problému. Pokusme se to na jednom případu ukázat. Pojem, s kterým soudobá Evropa mává jako dávní válečníci bojovými prapory, je svoboda. Jenže právě tady se těžko dva dohodnou. Co teprve dva národy či dvě odlišné civilizace.

Taková mantra svobody zní: "Každý občan je svobodný. Jeho svoboda však končí tam, kde by omezoval svobodu jiného." Nedávno se na toto téma odehrálo fraškovité divadlo v parlamentě, když se projednával protikuřácký zákon. Já, jako nekuřák si nepřeji, aby osoba, která se třeba na autobusové zastávce postavila vedle mne, kouřila. Ona osoba si přeje kouřit. Já se bráním, že je mi kouř nepříjemný, ba že mne dráždí ke kašli. Kuřák naopak zastává názor, že když mne jeho kouř dráždí, stačí, abych poodešel o pár kroků dál, on že svou svobodu hájí ne na můj úkor, zatímco já svou svobodu (nevdechovat čmoud) prosazuji proti jeho svobodě zakouřit si. Co je tedy normální? Já řeknu, že normální je, aby kuřáci své droze holdovali v ústraní. Oni tvrdí, že když jim já chci bránit v kouření a omezovat tak jejich svobodu, mám se do ústraní odebrat já. Hranice neexistuje objektivně. Hranici, co je v otázce kouření normální, si stanoví společnost vždy na úkor jedné její části, případně obou (když se vymezení určí nevhodně). Tady ještě hrají roli další faktory, jako zisk státu ze spotřební daně za kuřivo.

Jiná otázka normálnosti je sexuální orientace. Jistě nelze považovat homosexualitu za něco nehodného, ba i trestného. Proto u nás již v roce 1962 nebyla trestná, zatímco USA se k zrušení trestnosti homosexuálů dopracovaly až v roce 2003. Jenže hned vznikl nový problém. Američané, jako je u nich běžné, sotva přijali zásady svobody ve volbě partnerů, okamžitě zahájily slavné parády homosexuálů, jako že ti konečně vystoupili z utajované záliby. V USA oficiálně organizovali známé duhové pochody. Kde je hranice normálnosti tady? Jedni považují za nenormální, tedy vybočení z přirozenosti, samotnou homosexualitu a pronásledují ji. Sem patří zejména náboženské společnosti. Dodnes je v několika islámských státech homosexualita nejen trestná, ale trestatelná i smrtí.

Pokud by se lidstvo nějakou genetickou katastrofou změnilo ve většinově homosexuální, zaniklo by. Je tedy hranice normálnosti v této oblasti nějaké procento, jako u proočkování pro ochranu třeba proti chřipce?

Kdepak. Hranice nejsou, neexistují a existovat nemohou. Tvoří je totiž vždy samotní lidé, tedy ty společenské vrstvy, které mají rozhodující (především mediální) vliv. Proto uměle stanovené hranice, když přirozené neexistují, mnozí překračují. Z obou stran.

V otázce svobody, demokracie a podobně navíc vystupuje neochota poražených podřídit se. Zvolili si Američané prezidenta přesně podle jejich zákonů? Ano, ale přesto mnozí tuto demokratickou volbu neuznávají.

Takže se vybudují hranice umělé (třeba mezi USA a Mexikem) což je očividně nenormální.

Ach jo!