Srpen 2017

Umění ozvat se!

28. srpna 2017 v 19:11 | Blechovan |  Na téma
Samozřejmě, že můj názor, který zde uvádím, je jen jedním pohledem.

Umět mlčet nebývá tak obtížné, jako umět se včas, věcně a hlavně účinně ozvat.

Naše demokracie je plná různých tlaků, příkazů i zákazů. Myslím těch neoficiálních, nátlakových. Některé - dokonce i z našich daní dotované - organizace údajně neziskové si osobují právo zavírat nám ústa, ozveme-li se jinak, než oni považují za správné.

Bylo by možné to ukázat na mnoha konkrétních příkladech. Spokojím se jen s jedním, se vztahem k imigraci a propagandě.

Někdo upozorní, že přijímat migranty je správné jen v případech, kdy by byli ve své zemi, odkud k nám přicházejí, ohrožováni za své názory, ne tehdy, když se přesvědčí, že sociální dávky v EU jsou lepším zajištěním existence, než výdělek v původní domovině. Ten má zaděláno na malér.

Proč to říkám? Vždyť naše ekonomika v podstatě nestačí zajistit spokojený život ani některým poctivě pracujícím. Jen těch protestních názorů proti zvyšování minimální mzdy! Přitom běžencům vyplácí stát z toho, co od občanů a institucí na daních vybere. Bohaté firmy i výtečně finančně zajištění občané se brání zvyšování daní - daňové progresi -, které je jedinou cestou, jak získat peníze jak na sociální účely (tím nemíním státní aparát, armádu, policii, soudnictví…). Důsledkem je to, že část z prostředků určených na pomoc sociálně potřebným, by byla převedena na podporu sociálně potřebných přistěhovalců. Ti navíc mnohdy nejsou ochotni respektovat místní zákony (natož zvyky). Právo šaría či mnohoženství u nás zákon nepovoluje, že? Pokud se nějaký český občan (občanka) rozhodne k bigamii, odpyká si to v kriminále. Pokud sem přijde běženec s třemi manželkami, má to být O.K?

Nemluvě o tom, že mnohé "české" firmy se registrují v daňových rájích a četné "české" podniky mají zahraniční vlastníky, kam se - ve formě dividend i jinak - vyvádí podstatná část z vytvořené nadhodnoty.

Když se některý politik ozve - a mám na mysli s věcnou námitkou v oblasti imigrace - hned hate free a spol. na něj nenávistně ukazuje v médiích. Umění ozvat se je tedy i uměním nebát se.

Naproti tomu je opravdu někdy lepší držet papuli, než rozhlašovat hlouposti. Právě tady se skutečně často dozvídáme nesmysly, které mají za cíl znepřátelit některé státy. Když na oficiální půdě prohlásí vyznamenávaná ženská, že Rusáci jsou svině", nebo když někdejší prezident nosil tričko s nápisem "Fuck of KSČM", případně když byla veřejně prodávána trička s nápisem "Zabij svého komunistu", to bylo O.K., případně nevinný žertík.

Takže držet pusu se vyplatí tomu, kdo nechce vzbudit v médiích proti sobě nenávistnou kampaň. Nevyplatí se ovšem občanům, jimž záleží na tom, v jakém světě budou žít naše děti vnuci.

Nebuďme naivní!

21. srpna 2017 v 13:50 | Blechovan |  Na téma
Kdo se dnes ptá, kde je ta slíbená rovnost, je tak důvěřivý, až je naivní.

Co to je, rovnost? Pravda, jedno z hesel Velké francouzské revoluce, které mělo spolu se svobodou a bratrstvím zbořit starou feudální (a někdy i souběžnou otrokářskou) nesvobodu. Jenže něco jiného je hlásaná zásada a často docela jiná situace je ta, co skutečně nastane.

Francouzská revoluce do jisté míry navázala na Deklaraci svobody předchůdců dnešních USA. Svobodou, rovností a bratrstvím (spoluprací) se tedy již několik století ohání celá tak zvaná euroatlantická civilizace. Ale skutek? Utek.

Dobře, zrušily se feudální výsady, čímž se otevřela cesta měšťanstvu k podílu na moci. Měšťanstvu, ovšem ne všem. Spíše takovým Bakalům, Fordům, Bushům, Porošenkům, Berlusconim (jen namátkou jmenujme), prostě těm, kdož dokázali využít (a ještě častěji zneužít) příležitosti a nabýt takového majetku, že pro ně slovo rovnost (se zbytkem občanů) ztratilo smysl, reálnou náplň. Copak může být miliardářskému sponzorovi roven třeba dejme tomu Rath nebo rektor univerzity? Roven ne, jen když se to oligarchům bude hodit, přijmou jej mezi sebe. Také si tím pomůže, ale stačí málo, stačí, když se nějakým krokem, a nemusí to být jen podpora státního zdravotnictví, znelíbí, a je konec.

A co volnost, tedy svoboda? Staré přísloví říká, že "na takové ptáčky máme svoje háčky". Těmi ptáčky jsou v daném případě nepoddajní, samostatně myslící a hájící zájmy jiných, než těch, co zpoza divadelních prken politiky, vládnou společnosti.

Jen nakoukněme k vládcům světa, kteří s hesly o svobodě a demokracii (která má tu osobní svobodu občanů umožnit) diktují, co má ta která země dělat, či co si může dovolit. Když občany zvolený prezident Kenedy měl "nevhodné" názory, skončil. Jeho brácha preventivně, ještě v průběhu volební kampaně byl rovněž zlikvidován, aby byla zachována (ne)rovnost, newspeakem vyjádřená nadvláda majetků nad prací. A co Nixon? Také šlápl vedle a myslel si, že když jej zvolili občané, je tím hlavním v USA on. Ostatně chudák současný světovládce. Vždyť můžeme sledovat v přímém přenosu, jak establishment (tedy cosi nevoleného, ale uskutečňujícího faktickou vládu) za pomocí médií vysvětluje: "Buď (bude po našem), anebo (půjdeš)!"

Případně u nás. Vůbec se nedomnívám, že by současný prezident vystupoval proti kapitalismu. Naopak, je otevřeně orientován na další rozvoj společnosti v tomto systému (včetně rezolutního odmítnutí marxistického socialismu). Jenže ve volbách byl občany zvolen, čímž porazil "vhodnějšího". Dokonce veřejně hlásá vlastní názory! Ta drzost, Občané jej zvolili a on si myslí, že to platí.

Zkrátka. Občan má svobodu dát někomu ve volbách hlas, nestarat se, co ten zvolený dělá a že neplní sliby, protože svou svobodu vhodil do volební urny. Jiní kandidáti na formální hlavu státu už raději předem hlásají takové demokratické pravdy, jako že komunisty nikdy, raději omyl s Amíky než pravda s Rusáky (zatímco správné by bylo: omyl pokud možno s nikým, pravdu s tím, kdo ji má.

Nu a prodá-li někdo svobodu, může vůbec očekávat, že jej vítězové budou považovat za rovného sobě? Vítězové z některé politické strany, ale především vítězové hovořící německy a zejména supervítězové mluvící anglicky s americkým přízvukem.

Býval jsem sokolem, kde jsme si byli všichni bratři. Ale jen v tělocvičně a na veřejném vystoupení. Jinak i tehdy byli páni pány a my ostatní? No prostě my jsme byli zbytek. Jak odpověděl na otázku, zda mohu studovat na gymnáziu bratr ze Sokola, ředitel měšťanky: "Gymnázium? Košařské děcko? To by museli otevřít zvláštní třídu."

A tak je to i v politice. U nás dříve i dnes jako v celém světě téměř bez výjimky. Výjimky je třeba likvidovat, kdyby se tím i DAEŠ vytvořil.

Prosím vás, rovnost? Řečičky, cancičky, ale skutek díky pánům utek.

Dávné vzpomínky

18. srpna 2017 v 9:33 | Blechovan |  Různé
Čím víc roků mám ve své životní sbírce, tím častěji se vzpomínky vracejí do doby dětství. Moje první školí léta zasahovala do doby německé okupace. Není proto divu, že mnohá vzpomínka se týká právě toho, jak se nacistická vláda projevovala v našem dětském světě.

Mohu začít vzpomínkou z podzimu roku 1938. tehdy se k nám do domu nastěhovali noví nájemníci, řídící učitel Horák s rodinou, nelítostně vyhnaní Němci z obsazeného pohraničí. Když už je řeč o vyhnancích, zmíním se také o Ferdovi z Kulířova, tehdy šestiletém kamarádovi, kterého podobně jako dalších 18 tisícovek Čechů vyhnali Němci z jejich domovů v části okresu Vyškov a Blansko. Říše tam chtěla rozšířit vojenské cvičiště, jak se oficiálně tvrdilo. Současně však bylo jasné, že tento prostor (a nebyl jediný svého druhu v protektorátu), zbavený českých občanů, navazoval na německý jazykový ostrůvek okresu, a měl být součástí pásu zbaveného českého obyvatelstva, který by přetnul Moravu a oddělil tak východ od zbytku Čech i Moravy.

O tom, jak toto vyhnání vypadalo mi vyprávěl přítel František, jehož rodina musela opustit statek v Krásensku. Když byl stanoven den, kdy měli svůj dům a hospodářství předat, dostali příkaz všechny místnosti připravit k novému nastěhování a vymalovat. Než stačili na žebřiňák naložit, co si mohli odvézt do nového domova, přijela do obce skupina německých přesídlenců odněkud z Balkánu. Ti se porozhlédli, co ze zemědělského nářadí by se jim hodilo, naložili to na své vozy, a v klidu odjeli.

Že máme v bývalém Československu nové pány, to jsme poznali i jako školáčci. Jednak hned po 15. březnu 1939 "zmizeli" ze školy tři učitelé a autobusová doprava přišla o svého majitele. Tito čtyři muži byli zatčeni jako rukojmí a uvězněni v Buchenwaldu. Asi po půl roce se vrátili, což se ovšem netýkalo jiných rukojmí, jako byl třeba ThDr. Černý, kterého jsem poznal na gymnáziu, protože u nás po roce 1945 vyučoval náboženství. Věrně nám popsal život vězňů od toho března 1939 až do dubna 1945, kdy byl Buchenwald osvobozen americkými vojáky.

Když jsem se podivoval, proč táta odstranil firmu své živnosti, vysvětlil mi, že by musela být nejprve v němčině a teprve pak česky. To že on a jeho přátelé ze Sokola neudělají. Během několika dnů, jako kdyby z obce vymizela řemesla.

Jednou jsme při nákupu školních pomůcek marně čekali, že nám pomůže ve výběru majitel obchodu pan Tálský. Jeho trochu uplakaná manželka se svěřila, že jej odvedli Němci, protože byl osminkový žid. Jejich tři děti měly štěstí. Byly již jen šestnáctinkovými židy, takže přežily. On skončil v Osvětimi.

Kterýsi rok jsme byli před vyučováním poučeni, že při zahájení výuky musíme všichni povstat, zvednout pravou ruku a učitel provolá Vůdci a vlasti zdar. Moc se to neujalo. Proslavil se učitel Kubíček, který se po příchodu postavil před třídu a zvedl pravici za doprovodu slov: "Posaďte se." Prostě mávl rukou, abychom si sedli.

Celé protektorátní období byl dějepis z našich škol vyřazen. Už je to tak, že mnozí páni si nepřejí či nepřáli, aby lidé znali historii vlastní země. Odborný učitel Brázdil si ale našel cestičky, jak alespoň něco z naší minulosti nám předat. Tak na příklad, když jsme probírali plošné míry, svěřil nám: "Měřice, to si zapamatujte, ale na mne, jak jsem vám to řekl, to neprozraďte, je zhruba 1918 m2. Je to jako rok vzniku samostatného Československa."

Víte, co to bylo WHW? No když se Němci přepočítali a válku proti Sovětskému svazu nezvládli za plánované tři měsíce do zimy, museli organizovat mezi občany sbírku zimní výbavy pro vojáky na frontě - Winterhilfswerk. Němky (to u nás bylo jen panstvo na zámku) odevzdávaly šály, svetry, rukavice. Horší to bylo s lyžemi. Tam se okupanti s nikým nebavili. Máš dostatečně kvalitní lyže, naval, Wehrmacht potřebuje víc než ty!

Po atentátu na Heydricha vydala pošta pamětní známku. Náš učitel, kterému jsem ji ukazoval, si portrét smrtihlava prohlédl, a pak přitakal: "Je to on, ten židovský nos, ten se hned tak nevidí." Kantora samozřejmě nikdo z nás neudal. Vždyť jsme s ním souhlasili.

Také jsme museli podepsat četníkovi prohlášení, že "ani kolo, ani aktovku z předložené fotografie jsme neviděli".[1] No kde by se kolo atentátníků z Prahy dostalo do Morkovic, že? Dělali jsme si z toho průzkumu legraci ale jen den dva, než se na vývěskách začaly objevovat červené, německo-české plakáty s přibližně takovým obsahem

Pro schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora byli popraveni"

Pak následoval dlouhý seznam jmen.

Už snad upadlo v zapomnění, že nás, školáky, fotografovali (anfas a profil) pro potřeby rasového úřadu. Nikdy jsme se nedověděli, zda jsme schopní poněmčení, nebo vhodní třeba k vymístění do Patagonie (jak navrhoval jako lepší variantu konečného řešení Jan Baťa).

Náš třídní plnil úkol zainteresovat nás na sběru odpadových kovů pro říši. Vyzval třídu, abychom se zapojili. Když jsme za nim přišli s rozjasněnou tváří, že jsme objevili zmolu, kam lidé odkládali nepotřebné předměty (jedna stará kamna jsme hned přivlekli), vzal si mne stranou a vysvětlil: "Jendo, to jsem vám musel říct o tom sběru, ale přece byste nenosili Hitlerovi kov na válku." Tak jsme s kamarády dotyčná kamna vhodili zpět do zmoly.

Za zmínku stojí i stručná poznámka o potravinách. Kdeco bylo na lístky a bylo toho málo. Tehdy bylo několik skupin, podle nichž se stanovila výška přídělů. Nejvyšší příděly měli Němci, pak Češi těžce pracující (ve zbrojním průmyslu), obyčejní Češi. Nejnižší příděly dostávali židé. Venkov se snažil úspěšně s nedostatkem bojovat. Velké plochy trávníků kolem sochy sv. Jana a sv. Floriána na Městečku byly zorány a lidé si na nich pěstovali brambory. I část naší zahrádky a růžové záhonky před domem proměnila maminka v brambořiště. Horší to měli ve městech.

Takových drobných vzpomínek bylo ještě moc a moc. Nakonec tedy jakýsi obrázek doby.

V nedalekém Vyškově se němečtí vojáci cvičili pro nasazení na frontě. Byla tam i letecká škola. Skupiny letadel (Storch) nacvičovaly střemhlavé útoky. Při jednom takovém nedaleko Morkovic (u tehdejší cihelny) německý letec nezvládl podlétání a zapíchl čumák letadla do pole. Samozřejmě nepřežil. Na tom místě umístili křížek, ale nikdo se za letce modlit nechodil. Naopak se mezi lidmi říkalo: "Skopčák skončil tam, kam patří." To místo, kde jsme okukovali pozůstatky havárie, bylo totiž místní mrchoviště.

No dnes bych se opravdu takto nevyjádřil. Jenže tehdy? Věděli jsme, že pokud by němečtí nacisté válku vyhráli, stálo by to ještě mnohem víc životů, než stačili Němci do své porážky zahubit.

Úplně na závěr- Čeština byla podle hitlerovců jen jazyk podlidí. Proto všechny nápisy (názvy ulic, firmy, všechny oficiální dokumenty) byly nejprve v němčině a pak teprve česky. Byla jediná výjimka, na kterou si vzpomínám. Na každém rozhlasovém přijímači (povinně na obecním úřadu zbaveném krátkých vln, abychom nemohli sledovat zprávy Němcům nepříjemné) musel být - tentokrát jen v češtině - nápis:

"Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, ba i smrtí!"

Však také jednou, když se k nám dobývali němečtí vojáci, než jsme stihli přeladit z Londýna na Prahu, stačili rozkopnou naše domovní dveře.

Po dobu okupace každá katolická mše svatá končila u nás sborovým zpěvem chorálu

"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha … nedej zahynouti nám, ni budoucím…"

A na Kounicových kolejích v Brně, pod svatováclavskou freskou, popravili němečtí okupanti osm stovek Čechů.[2]

Divácká vstupenka na popravu stála tři marky. Manželky brněnských Němců prý hojně využívaly možnosti zúčastnit se této "zábavy".



Stokrát nic či poslední kapka

15. srpna 2017 v 15:57 | Blechcovan |  Na téma
Jako na každý problém (i takový, který vlastně není problematický) se můžeme dívat z různých úhlů.

Jeden pohled. Beru poslední zrnko pražené kávy, vkládám je do mlýnku a lkám, že bez kafíčka se ani zajímavá beseda sledovat nedá. Prostě pro málem závislého - v tomto případě na kávě - radost umlká.

Naopak. Lékař co nejpřísněji, aby alespoň něčím přispěl k mému zdraví, mi zakázal denní podpůrný životabudivý nápoj - kávu. Sedím nad kávovarem, málem slzím a se zdraví záchovným rozhodnutím dávám poslední šálek na rozloučenou.

Neboť, pokud bych s kofeinem nepřestal, přetekla by tou poslední kapkou míra odolnosti mého srdce a byl by malér.

Také si lze představit cukrovkáře, tedy diabetika, jak se rozhoduje o dávce insulinu. Naměřil si vyšší glykémii. Říká si, přidám kapku insulinu, to je jako nic. Jenže nejen stokrát nic, dokonce i jedinkrát nic by mohlo takového osla umořit.

Také mohu, jsa novinářem, při sepisování reportáže o nějakém neoblíbenci v politice přidávat zrnka lží tak dlouho, až ta poslední prozradí, že kecám. Dokonce se může stát docela nepříjemnou causou, končící flastrem.

Jó, poslední, to je ošidné slovo nejen v nějakém textu, ale především tehdy, když to "last word" bylo posledním zrnkem ukazujícím na nepravdivost tvrzení, což se hravě změní v poslední kapku, jíž přetekl pohár trpělivosti třeba neoprávněně pomlouvaného.

Zkrátka je to to poslední, čeho bychom se měli ve vztahu k jiným dopustit.


P.S. A to bez ohledu, zda se jedná o souseda, prezidenta či celý stát.

Už jsem se léty nějak scvrknul

7. srpna 2017 v 17:59 | Blechovan |  Na téma
Vždyť se říká, že muž je dvakrát dítětem. Já pomalu nastupuji tu druhou variantu. Mé názory se pomalu přibližují dětským. Ne sice ve všem, ale hned třeba okolní svět. Pro ten jsem bezvýznamným malým človíčkem, navíc důchodem závislým na ostatních člověcích. Tak nějak jako dítě na rodičích. Jinak se o sebe postarám, nicméně, páč jsem se scvrknul, potřebuji na opasku další a další dírky, abych z kalhot nevypadl..

Také si mi mnohem více dostává času k hrám. Na druhou stranu, na rozdíl od té první varianty, ani zdaleka nemám tolik sil, abych celý den běhal, zlobil, potřeboval, sháněl. Proto se mé hry vtělily spíše do i dříve oblíbených knih a místo medvídka, koloběžky či prkénka raději si hraji s klávesnicí.

V jednom se ovšem od toho mladého malého človíčka výrazně liším. Zajímají mne i události, které se mne netýkají. Proto se občas rozčiluji, hněvám, ba i vztekám, z čehož plyne občasné nadávání na poměry.

Jenže vývoj se nezastaví, takže se spoléhám, že mne zanedlouho mé podstatnější zájmy od těch vzdálenějších problémů oddělí natolik, že mí bude šumafuk (prosím o omluvu za použití tohoto francouzsky nevhodného výrazu) co se děje jinde, než v mé kuchyni a okolí. Na toto stadium z mého dávna si sice příliš nepamatuji, ale pokud si přece jen něco vzpomenu - nebo si připomenu, co mi o mém dětství vyprávěla maminka -, nemusel jsem volit mezi politickými stranami, jen mezi hračkami a mlsky. Pohříchu, když jsem někdy před třiaosmdesáti lety dostal chuť na něco dobrého, byl to nejspíš "leba s tym bílym", tedy chléb se sádlem, nikoli - jako dnes - dobré víno.

Těším se, že jiní zasvěceněji než já tady, popíší, jak malý človíček, tedy asi ten opravdu maličký, vidí dnešní dobu, respektive jak ta doba na něj doléhá. Prosím o prominutí, že bych rád z tohoto pohledu vyretušoval předem chytré, tedy smart, abych to vyjádřil srozumitelnou češtinou, mobily.

Ač už dávno nemám maminku, jako kdybych slyšel, že na mne volá: "Jendo, umýt se a do postýlky." Tak se těším na předspánkovou pohádku - z internetu.