Říjen 2017

Život

31. října 2017 v 18:52 | Blechovan |  Na téma
Asi nikdo nepochybuje, že celý život je boj. Ovšem lidé nebojují vždy za stejné ideály. Zatímco pro jedny je největší pohnutkou hnát se za zbohatnutím, pro jiné je to snaha získat moc. Nejen vliv, ale rovnou moc i nad jinými. Inu koryto poskytuje nejen blahobyt, ale přečasto i pocit nadřazenosti. Známe to z ouřadů i z politických žebříčků.

Obyčejný človíček, tedy naprostá většina z nás, ovšem usiluje o jiné ideály a ne násilím, ničením, pomluvami a urážkami, ale poctivou prací.

Dnes to možná - zvláště mladým - nebude znít dost věrohodně, ale většina lidstva vždy musela věnovat převážnou část své energie, aby vybojovala vítězně bitvu o zajištění života sobě a svým potomkům. Připomeňme si dávnou dobu, kdy naši předchůdci byli zpravidla pouhými nevolníky, s nimiž si pán, šlechtic, mohl dělat v podstatě, co jej napadlo. Včetně středověkého ius primae noctis, krutých trestů za neposlušnost a podobně.

Nedávno pan Duka, nejvyšší český činitel církve vítězné a bojující (jak se kdysi nazývala), hájil inkvizici, protože v podstatě pomáhala dělat pořádek a předcházela možným lynčům "čarodějnic". Jako mimochodem se také zmínil o tom, že katolická církev nikdy nebyla vládní, že kdo nebyl katolík, toho inkvizice neřešila. To druhé je možná pravda, nevím. Jenže závěr třicetileté války zněl: Čí je vláda, toho je i náboženství (Cuius regio, eius religio). Nicméně nikdo, ani papež nemůže popřít, že církev všemi dostupnými prostředky bojovala proti každému, kdo se nechtěl podřídit její moci. I králové museli před papežem pokleknout. Až náš první prezident - pamatuji se, jak se o tom mluvilo mezi tátovými přáteli - při návštěvě papeže "nepolíbil jeho nožku"! On bojoval za to, aby byli občané svobodní nejen formálně, ale i skutečně, aby naše země se nemusela podřizovat vůli Vatikánu a jiné ciziny.

To byl boj za nás všechny.

A tomuto boji se nemáme zpronevěřit ani my dnes. Nejen starost o živobytí, o zajištění a výchovu dalších generací, ale také o podmínky svobodného života.

Jenže právě to je to, oč většinou nebojují námi zvolení. Ti mají jiné starosti. Korýtka, prebendy, bonusy, vliv a bohatství. V jejich jménu bojují o přízeň nadnárodní věrchušky ať je v Bruselu nebo by byla třeba v Pekingu.
Počet komentářů: 4

Kdopak by se sebe bál?

24. října 2017 v 14:52 | Blechovan |  Na téma

Síla vůle, jistota přesvědčení vyplývající ze znalosti, pocit odpovědnosti za vlastní skutky - to jsou předpoklady, abychom se nemuseli bát sami sebe a následků svých činů. Takoví se sami sebe bát nemusí. Ne tedy pouhá hraná či falešná statečnost. Ta naopak může vést k následkům, jichž by se člověk obávat mohl.

Představte si mladíka, který se předvádí dívkám, jaký on je šikula nebojácný. On přeběhne před projíždějícím vlakem, že mašinfýra ani nestačí zahoukat!

Nebo jiný příklad. Posílí se dvěma promilemi, a by pak předváděl, že on, mačo nad všechny mače, ujede policajtům, protože drží v ruce volant splašeného auťáku. "Kdo mu neuhne, má smůlu".

Zkrátka sám se následků svého jednání může a má bát ten, kdo nejedná s rozvahou (s rozumem), kdo se předvádí "za každou cenu", aby byl zajímavý. Koho adrenalin, ten přirozený, neuspokojuje a hledá vyhrocené situace, všelijaké módní povyražení, mezi nimiž známá ruská ruleta není tím nejnebezpečnějším. Ten má důvod se svého jednání, své pošetilosti bát.

Jenže právě takoví, kdyby jim rozum a třeba i srdíčko ukryté až v kalhotách sebedůrazněji vyslovil varování, takoví zblbnou, kdyby se i strachy potento.

Blbec by se své vlastní blbosti bát měl, ale protože je blbý…
Počet komentářů: 2

Mít opravdu rád

16. října 2017 v 18:31 | Blechovan |  Na téma
Správně by mělo téma mít tvar: Mám tě rád, i když… Proč?

Inu, buď mám rád, nebo ne. To "ale" vlastně zpochybňuje tvrzení o lásce. Pokud se ve vztahu vyskytly vážnější trhliny, snad bych to pak formuloval ve tvaru "mám tě rád, přestože…" Tedy cítím ve vzájemném vztahu drhnoucí plochy, ale to neznamená, že vztah, lásku podmiňuji.

Prostě ani ne snad láska, ale skutečné přátelství muže a ženy či jeho hlubší forma nemá mít podmínek. Buď mám rád, nebo ne. Ono "ale" je odbočka na cestu "ne".

Pokusím se rozdíl v tvrzení o lásce, ale ozřejmit příkladem.

Jedna manželská dvojice žertovala podobně, ale už mi to nepřipadlo tak sympaticky. Muž říká: "Mám tě rád, ale jestli tě má Pánbůh raději, jen ať si tě vezme."

Naproti tomu z vlastní rodinné zkušenosti vím, že i o lásce manželů se dá žertovat docela sympaticky. Rád vzpomínám na vztah táty a mámy. Jistě nebyl bez některých neshod. Ale ani já, ani sestra jsme nikdy neměli pocit nejistoty.

Táta někdy v žertu říkával mámě: "Mám tě rád, i když za putynku škvarků bych tě vyměnil." Na toto škádlení máma odpovídala s úsměvem: "Ale kdo by za mne dal takovou dobrotu?"
Počet komentářů: 2

Strašidla pod postelí!

11. října 2017 v 20:57 | Blechovan |  Na téma
V dětství pro mne znamenal pobyt v místnosti vždy bezpečí před všemi strašidly, co jich venku mohlo působit. Navíc jsme vždy po setmění zavěsili na okno závěs, takže nějaký stín venku? Nezájem. Bylo to na začátku války a tehdy musela být všechna okna zatemněna.

Tím horší jsem se ovšem cítil doma, když se venku setmělo a bolestně vyhrožovala meluzína. Pokud jsem byl v místnosti sám - což bylo pravidelně, protože rodiče pracovali v dílně ještě večer -, Jakmile se setmělo, bylo po klidu. Malý kluk mívá bohatě rozvinutou fantazii. Takže sotva jsem zalezl pod duchnu, abych si v klidu přečetl nějakou povídku či pohádku, zahltily mne obavy: "Co, jestli je pod postelí nějaký drak? Nebo dokonce čaroděj, co ze mne chce udělat vrabčáka?" Tak mne někdy strašili naši podnájemníci, dva učitelé. Prý také pořád štěbetám a skáču jim do řeči, jak ti vrabečci na dvorku.

Strach prý má velké oči, proto bych měl být v klidu. Jenže co když ti dva dospěláci mají pravdu? Co teď? Chtělo by to vyskočit z postele a nakouknout pod ni. Jenže pokud tam ten drak či kouzlič je, bylo by zle.

Co takhle rychle vyskočit, přeběhnout ložnicí a seběhnout po schodech k rodičům do dílny? U nich budu v bezpečí, to je jasné. Oni by mne žádné pohádkové potvoře nedali. Jenže na chodbě tma, na schodech tma, dole v hale jakbysmet! Než bych stačil doběhnout, už bych asi poskakoval jako ten vrabčák.

Tak jsem se v tíživých obavách strachoval, za co mne ten čárotvůrce začaruje, nebo zda dokonce neskončím v dračí sluji jako sluha, a na stíny za oknem, kdyby tam i nějaké byly vidět, mne nenapadlo ani pomyslet.

Nakonec můj problém vyřešila máma. Odběhla na chvíli od své práce, aby zkontrolovala, zda už spím. Každý večer totiž malovala na košíky, které táta s našim dělníkem přes den upletli, hezké květy. Jako kdyby o mé tísnivé situaci věděla, volala už na schodech: "Ještě svítíš? Proč už nespíš." Ale ani jsem nemusel vysvětlovat svůj bdělý stav. Seskočil jsem z postele a pod máminým dohledem se osobně přesvědčil, že pod postelí, ba ani ve skříni se žádný pohádkový lump neukrývá.

Když jsem se takto uklidnil, aniž by mi maminka musela zpívat ukolébavku či vyprávět pohádku, spal jsem jak šípková Růženka.

Stíny za okny nestrašily mne, ale dospělé. Válka, to byl ten nejhroznější stín, který kdy lidi postihl.
Počet komentářů: 3

Mít proč žít

3. října 2017 v 10:39 | Blechovan |  Na téma
K tomu, abych mohl žít, je potřeba splnění několika podmínek, z nichž většina není závislá na mé vůli. Ty vynechám.

Když tedy jsou podmínky k tomu, abych mohl žít, splněny, stává se aktuální otázkou, jak žít. Já bych řekl to nejjednodušší, co mne napadá: "Žít pro život."

Život není v bohatství. Majetek, hmotné i finanční prostředky jsou jen a jen k tomu, abychom žít mohli. Jakmile se bohatství, jeho získání, stane hlavní náplní života, sedíme ve špatném vlaku.

Podobně je tomu s užíváním života. Já nechci žít non stop. Chci život vychutnávat, ne polykat. Ne podle doporučení: užij, kolik stačíš! V takovém případě jeden užívá a užívá, na nic jiného nemá čas. Spěchá v užívání, ale nenajde čas zastavit se a vychutnat život klidně, s rozvahou. Nakonec každý dospěje k závěrečné otázce: "Jaký byl ten můj život?" Odpověď že jsem si jej užil, je dost smutná v představě, že je konec s užíváním. Odejdu a - utrum.

Já si myslím, že se život má prožívat, ne jen užívat. Sám mám sklony k jednoduššímu pojetí, z něhož vyplývá, že každý z nás je součástí přírody, společnosti a nežije jen pro sebe, pro své individuální uspokojení, ale jako neoddělitelný prvek celku - rodiny, obce, země, celého přírodního impéria. To jednotlivé v životě, ono Já, je sice středem vnímání všeho, avšak současně jen malým dílem celku. Jaké by mohlo být štěstí nasycených uprostřed světa trpícího hladem? Jaké by mohlo být štěstí třeba člověka schovaného v dobře zásobeném úkrytu, když kolem zuří válka, smrt a hlad? Jen a jen sobecké. Nu a právě sobectví nikdy nekončí šťastně, protože konec přijde a po sobci zbude jen ten prach či popel. Čím větší bohatství sobec opouští, tím více trpí.

Ještě jednou. Žít proto, že mám rád své blízké, že pro ně - a oni pro mne - znamenám určitou jistotu. Že přispívám k tomu, aby po mém neodvratném odchodu ze života život pokračoval. V našich dětech, přátelích, dobrých lidech.
Počet komentářů: 3