Listopad 2017

Bohatý chudému neuvěří

30. listopadu 2017 v 22:40 | Blechcovan |  Různé
Máme se - zvláště někteří - jako nikdy dříve. Den dva bez peněz? O nic nejde. Horší je třeba jen měsíc s jejich nedostatkem. A co teprve dluhy! Občané republiky (firmy a stát mají zadlužení vlastní) mají dluh v celkové výši přes dva tisíce miliard korun!


Dnes je den bez peněz - je to téměř den nejen bezdomovců.

Ve světě vládnoucích bank sílí tendence, aby papírové a kovové peníze byly vytlačeny z oběhu a "platilo se" bezhotovostně. Úvěrové karty jsou již běžné, ne však k lítosti Big brášků povinné. Velké platby mají být povinně bezhotovostní, což prý sníží nebezpečí podplácení, korupce. Zlaty voči!

Jenže. Pokud budou všechny peněžní operace probíhat elektronickou cestou přes banky, myslí si snad někdo, že to vyřadí korupci? Zabrání to nanejvýš tomu, aby někdo na ulici poskytl třeba dvacku bezdomovci, a naopak dané opatření usnadní šmejdům šmejdění. U dětí, u starých, u důvěřivých.

Život bez peněz? Vzpomínám si na žertovný (spíše směšný) "pokus" kteréhosi poslance, žít měsíc z minimální mzdy, která tehdy představovala asi osm tisícovek hrubého. Raději se to nevyhodnocovalo. Dotyčný naivní "odvážlivec" se ne a ne vystěhovat na daný měsíc ze svého bytu, za nějž by ovšem musel zaplatit mnohem víc než onu minimální mzdu. Dokonce prý si ani nemohl dovolit stravování v levné poslanecké kantýně. Nejvíce jej tížil fakt, že se do denního rozpočtu nevešla ani lžičička vizoura! No, skoro ani tuzemáku. Snad jen - místo oběda - krabičák.

Bez peněz? Nedávno si mi postěžovala jedna známá pečovatelka. Pracuje téměř za minimální mzdu a šetrně vychází, jenže onemocněla. Jestliže má na celý měsíc k disposici zhruba 10 tisícovek, připadnou na každý den cca tři stovečky. Zaplatí-li ovšem nájem, z čistého příjmu jí zůstane jen asi polovina. První tři dny bez podpory, vlastně bez peněz? Tam ty zmíněné tři stokorunky chybí! Zmíněný poslanec ovšem může marodit celý měsíc, aniž by to na výplatě poznal.

Internet nás informuje, že v průměru každý český zaměstnanec vynakládá na splátky půjček 40 % své mzdy. To znamená, že již dopředu utratili příjmy za příštích pět měsíců práce. Někdo dluhy nemá, jiní o to víc. Exekutorů naděje, spekulantů štěstí.

Říkají, že se máme dobře jako nikdy v historii. Tohle nemohu věcně ohodnotit. Dříve jsem byl dítě, školák, student, zaměstnaný otec rodiny, ale dnes jsem důchodce. Vždy jsem se měl nějak podle konkrétní situace, ale dnes nejsem ani dítě, školák atd., leč jen a jen starodědek. Proto vím, jak se mám já, ale za ostatní těžko mluvit. Asi to bude tak, že různí lidé se mají různě. Nejde jen o to, zda s penězi či bez nich.

Ostatně by bylo velice smutné, kdyby za téměř tři desetiletí od listopadového převratu ekonomika neposkytla významně víc prostředků pro zajištění života lidí, než dříve. Vždyť proti dřívějšku podstatně vzrostla nejen díky digitalizaci produktivitu práce. Já takový časový úsek prožil více než dvakrát. Pokud bych srovnal, co si pracující mohli dovolit v roce 1946 a za osmadvacet let poté, mám o čem přemýšlet. Problém asi byl a je spíše v tom, jakým způsobem se ty vytvořené nové hodnot rozdělí mezi občany. Zda podle zásluhy či jinak. A také, zda se do zásluh řadí především vlastnictví akcií či skutečný přínos ve výrobě a službách. Proto jsou dnes i mnozí lidé, kteří nemají ani na základní životní potřeby, zatímco jiní - někdy opravdu i za nezodpovědně vypůjčené prostředky - jezdí třeba za sexem do Thajska.

Já si pamatuji, že rodiče skoro celý svůj aktivní život pracovali (dnes bychom o nich řekli přesněji, že dřeli), aby udrželi živnost i v době krize, aby postavili dům, ve kterém vychovávali své dvě děti (a posléze pomáhali vychovávat vnuky). Nikdy, opravdu nikdy si však nevzali půjčku, aby si přilepšili třeba týdenní dovolenou kde tam. Stačil na celý život dluh za stavbu domu. I rádio si v pětatřicátém roce pořídili, až si na ně našetřili.[1] Tehdy ovšem rozhlasový přijímač byl v rodině spíše výjimkou než běžnou výbavou.

Ani my s manželkou jsme si nepůjčovali, na co jsme si nevydělali, takže jsme v zásadě nepoznali den bez peněz. I když dny s málo penězi, ty nemohu zapírat.

Jenže dnes je jiná doba. Chceš si koupit byt, vezmi si půjčku. To chápu a schvaluji, mám-li stálý a přiměřený zdroj peněz, tedy zaměstnání. Ovšem dvoumilionová půjčka na byt při průměrné mzdě? Nevím, nevím…

Když však čtu takové reklamní svody, jako třeba: "50 000 Kč na ruku a bez ručitele!", kroutím hlavou se zbytkem šedin. Brát si půjčku bez záruky, že ji mohu splatit? No to je jasně nějaký podtrh. Jinak by půjčující přece neriskoval, že vydá hrst tisícovek s nebezpečím jejich nenávratnosti.

Podle oficiálních zdrojů mají občané u finančních institucí dluh zhruba dva tisíce miliard korun, většinou pravděpodobně ve spojení s hypotékami na nemovitosti. Ale exekutoři prý také chtějí být živi. Samozřejmě blahobytně. Táta mi kdysi vyprávěl, že v třicátých letech jeden právník ze Zdounek (to byl náš soudní okres) v rámci exekucí koupil svým třem synům tři domy v Morkovicích. Stavby koupil hluboko pod cenou, protože nebylo dost kupců, zato mnoho domů propadlých exekuci.

Snad i proto se mluví o finanční gramotnosti. Aby si lidé věděli rady s penězi a neriskovali, že i pro malý dluh přijdou o všechno.

A hned se zase vtiská obava: Nejsou řeči o finanční gramotnosti spíš jen reklamou někoho, kdo chce vydělávat na tom, že proškolí lidi, jak s penězi vyjít? Člověk přece nemusí projít jakýmkoli nalejváním, aby - je-li schopen myšlení - věděl, že nemůže utratit víc, než vydělá či získá. Aby věděl, že jsou stálé nezbytné platby, jako je na byt, za stravu, případně jízdné do práce a podobně. Kdo sám nedokáže tuto "složitou" finanční úvahu měsíčně absolvovat, tomu by ani finanční univerzita nepomohla. Ještě by se jejím absolvováním zadlužil, čímž by se vydal do rukou šmejdů. Pardon, exekutorů.


Takže připomínáme-li dnes Den bez peněz, měli bychom upřesnit, že bez těch peněz jsou někteří mnoho dnů; a co jiní? Jak se kdysi zpívalo (hodnotu bankovky upřesňuji na dnešní dobu): "Tisícikoruna není tak veliká, aby rozházela moderního chlapíka."

Tak den peněz občana jsme nakousli. Ale co bezpeněžní dny celých států?



Jen kam peřina stačí

27. listopadu 2017 v 19:27 | Blechovan |  Na téma
Známe to. Přání je otcem myšlenky. Čím jsou předpoklady problematičtější, tím větší sebevědomí. Bohužel se to projeví nejen u mládeže, která usiluje o to, aby překonala ve škole spolužáky či převálcovala na hřišti soupeře. Tam je to vlastně ještě prospěšná snaha.

Problémy nastanou, když se takový samolibý dostane třeba do politiky. Má-li za sebou zázemí, tedy majetek, tím hůř. Pak i úplný blbec vystupuje v televizi se sebevědomým rozhlašováním nesmyslů. Známe to z četných telebesed, ale i odjinud.

Myslím, že každý by měl být schopen sebehodnocení v souladu se schopnostmi. Tady se však Stvořiteli vloudila do našich genů chybička. Často právě ti s význačnými předpoklady jsou skromní, ba jejich sebedůvěra je brzdí. Naproti tomu druhá sorta, čím je povrchnější svými znalostmi, schopnostmi a třeba i vzděláním, tím je sebevědomější, až se za ně ti schopní kolegové stydí.

Nejhorší stav nastane, když takový sebevědomec projde ne uchem jehly, ale, což je horší, volebním kláním třeba do parlamentu. Pak je mu moře po kotníky, ač ani neumí plavat. On mu dal pánbiček funkci, takže k tomu jistě neopomenul přidat i přiměřenou dávku rozumu.

Chyba je v tom, že právě o takové typy bohové příliš nestojí.

Nechci jmenovat, ale být v podobné situaci jako jeden (vlastně nejeden) ministerský předseda. Být v podobném pokušení, dám na modlení, a když už bych jako bezkonfesní nešel do kláštera, rozhodně bych seděl jak ta pověstná panenka v koutě a třásl se strachem, aby na mne nebylo tuze dobře vidět.

Nikdy nechci být víc než někdo. Chci co nejlépe vykonávat svou práci, plnit své úkoly (tedy to platí i zpětně). Chtěl jsem a chci být dobrý a užitečný ne něčím víc…

To bylo pradávno…

21. listopadu 2017 v 18:45 | Blechovan |  Na téma
Když jsem začal chodit do obecné školy, bylo to ještě před válkou. Tedy ne třeba před tou v zálivu, nebo v Jugoslávii či třeba Iráku, ba ani před zcivilizováním Libye či Sýrie, o Ukrajině ani nemluvě. Prostě před druhou světovou.

Proto jsem jako prvňáček zažil, že naši tátové a strýcové spěchali v rámci mobilizace, maně spěchali, zachraňovat republiku před německou agresí.

Když jsme se spolužáky opouštěli první den třídu růžičku (první třída kašička, druhá třída růžička…), právě protektorátní rozhlas vyřvával, že zrádní Poláci napadli mírumilovnou německou říši, respektive vysílač Gliwice, takže…

Nu a pak celá z dnešního hlediska základní škola byla poznamenána tou válkou. Tehdy Němci zavedli, že obecná škola trvala jen 4 roky pro všechny. Pak mohli - v omezených počtech - někteří pokračovat ve vzdělávání na Hauptschule - hlavní škole. Ostatní dokončili základku na té obecné. Jen málokomu se mohlo podařit z té čtvrté obecné přejít na gymnázium. Počty studentů nám říše omezila. Asi Němci předpokládali, že na pomocné práce, které nám měly být předurčeny, není třeba dalšího vzdělání. (Například ve Vyškově bylo na gymnáziu v roce 1938 zhruba 500 studentů, ale koncem války v roce 1945 jen 70. O tom, že vysoké školy, tedy ty české, Němci v roce 1939 uzavřeli a otevřeny byly až po našem osvobození, asi všichni vědí.)

Když jsem navštěvoval školu sedmý rok, neradi a ne bez snahy o obranu, opustili němečtí vojáci naše městečko pod severními svahy Litenčických vrchů. Měli jsme štěstí. Dva oddíly těžkých houfnic, připravené bránit postupu rumunské armády přes naši obec, musely rychle sbalit kufry a prchnout ke Kroměříži, protože sovětští šturmovíci (Němci jim říkali Schwarze Tod) zničily muniční vlak někde u Lulče, takže houfnice byly wehrmachtu na prd.



I tak jsme si okusili nacistické "ochrany" až dost. Nejen v tom, že třeba celou válku jsme ve škole o dějepis ani nezavadili, nebo že všechny nápisy, včetně obecní informační tabule, musely být nejprve v němčině. To vše bylo jen nespravedlivé. Ale to, že dva z našich učitelů se konce války nedožili díky "německé péči", když je popravili Němci v brněnských Kouničkách, že osm lidí ze sousední vsi Uhřice, bomby zařadily mezi mrtvé (z toho dvě malé holčičky), že byli další mrtví z odboje, ale i zavraždění v koncentrácích, jako nepřátelé říše (včetně židů), že příděly potravin nestačily ani k zajištění základní údržby zdraví lidí (třeba pro dospělého jedna šestnáctina litru mléka na den, 120 g másla na měsíc a podobně (umělý med, umělý tuk - a to stejně v omezeném množství). Prostě to vše jedna paní ministryně zahrnula pod pojem, že nám ve válku nebylo tak zle.

Válka byla i pro nás výchovou k nekázni. Ačkoli podle nařízení jsme měli na rozhlasovém přijímači varování

Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí ba i smrtí!

Tak bez ohledu na toto varování jsme každý večer seděli u rádia a radostně sledovali zprávy, jak Němci dostávají na frak.


Obcházka a jiné

17. listopadu 2017 v 20:33 | Blechovan |  Různé
Tak jsem někde zaslechl, že dojde k významné změně. Z domácí zabijačky už nebude třeba dárky blízkým hlásit ke zdanění! To jem si oddechl. Začínal jsem se bát, že když třeba vnukovi daruji stovku, budu muset naběhnout na EET či co, aby chlapec z toho daro odvedl DPH. Já vím, přeháním, ale s tou zabijačkou to prý je pravda.
Nedávno se sousedka zmínila, že udělala k obědu obcházku a jak si všichni pochutnali!
Obcházka? Nějak mi zahučelo v hlavě známě, ale ne a ne si vybavit, co se pod tím zvláštním názvem skrývá. Když jsem však přišel do obchodu, chce se říct do místní masny, rozjasnilo se mi v kebulce. Obcházka, to je přece jelitový prejt!
No bodejť by se nerozsvítilo, když právě ten byl prvním zbožím, kterého jsem si na pultu všiml. Co následovalo je vedlejší, byť ta dávná zabijačková pochoutka mi pak chutnala jako kdysi pradávno, když jsem byl ještě malý kluk.
Tak tehdy, ještě před válkou, na kterou se už skoro zapomnělo, mnohá venkovská rodina pěstovala na svém malém poličku také vše potřebné, aby uživila prasátko a jednu dvě kozy, což byl spolu s výpěstky na zahrádce často na venkově základ rodinné výživy po celý rok.
Hned se nabízí druhá vzpomínka. Nedaleko od našeho domu bydlel pozdější spolužák. Jejich rodina představovala typ dobové snahy postarat se o sebe bez almužen a charit. Do onoho postarání se vložila prácí, ne, to je slabý výraz, neúnavnou dřinu všech členů rodiny. Otec koupil za skromné úspory a díky půjčce levný domek, co propadl exekuci. Patřila k němu i malá stáj. Osídlil ji starým koníkem, a zařídil si povoznictví. Byla to odvaha, ba drzost. Bez peněz a s jistým dluhem takto se pustit do podnikání! Ale jak už jsem říkal, celá rodina dřela, aby se uživili, a po splacení dluhů si zajistili další podmínky pro život.
Onen koník, to byla stará poloslepá kobylka, která denně projížděla s valníkem obcí, když povozník se svými syny svážel ze všech sedlisek[1] mléko do mlékárny u nádraží.
My kluci jsme nevnímali neúnavnou dřinu a urputnou povozníkovu snahu uživit rodinu, ale někdy jsme se bavili na jejich úkor. To když dotyčný tahoun pro slabost nedokázal vyvézt svůj náklad do kopce od mlékárny. Hned se ozývala blízkým okolím klukovská výzva: "Provázkova kobyla spadla! Poďte ju pomoct zdvihnót!"
Snaha rodiny nepřišla nazmar. Za nějakou dobu již valník táhl kůň nový, zdravý. Kamarád Toník, to už byl spolužáček, mne jednou pozval domů. Nestačil jsem zírat. Tak hned po příchodu, zavolala na Toníka jeho máma: "Umej si pořádně ruky a poď mně pomoct roztlóct mak". Toník, věřte nevěřte, nalil z konve do lavóru (tedy do mísy) syrovátku, a pořádně se v ní opláchl. Ruce i hlavu: "Po tym budu mět zdravó kužu, viš?" vysvětloval. "Tó syrovátku dostáváme z mlikárny, protože tam nevijó co s ňó. Rozvážet ju po obci na krmení dobytka by pré bylo drahy."
Hned pak, takto hygienicky zlidštěn, zavedl mne do kuchyně, kde už na něho čekal slíbený úkol. Máma mu podala skoro metr dlouhý kus dřeva, zřejmě kmínek nevelkého třešňového stromku, v němž byla vydlabaná hluboká dutina. Tam nasypali mák, a pak dřevěnou tlučkou, jej Toník drtil, aby bylo čím posypat k obědu připravované škubánky.
Jednou jsem přišel zvát kamaráda do školy hned po ránu. Právě on a jeho dva starší bratři vstávali. Zíral jsem a skoro nevěřím sám sobě, co teď prozradím. Všichni tři spávali v kuchyni, přesněji řečeno v kuchyňském stole a na něm. Stůl měl dvě přihrádky, které kluci vytáhli, že zabraly místnost v celé šířce, a pak přinesli z komory tři strožochy. Nejstarší syn, Fanda, spal na desce stolu. Mladší Vašek ve vrchním "šufleti" a Tonda v tom spodním. V normální posteli spali jen rodiče a dcera, která byla na zámku komornou.
Snad ještě pro oživení paměti. Nejstarší se pak dal na dráhu a jako Ajznboňák u ní dosloužil. Prostřední vystudoval po válce mlékařskou střední školu v Kroměříži a protože byl schopný (a pilný), vypracoval se na ředitele nějaké mlékárny tady na jihu Moravy. Ne, manažerem nebyl. Tehdy měly (nejen) mlékárny ředitele a vedení, nikoli menežment.
Toník se věnoval řemeslu v místě obvyklému. Vyučil se košařině a převzal dům po rodičích. Když jsem s nim mluvil naposledy, to bylo v osmdesátých letech, chlubil se mi, jak přestavěl a moderně vybavil jejich dům. Už to nebyla přízemní stavba s komorou, na které nebyla ani podlahová prkna, a proto se přeskakovalo z trámu na trám, chtěl-li někdo dojít třeba k zavěšené slanině. Teď měl dům dvě podlaží. Tondův byt byl vybaven (tehdy) moderním nábytkem. Ne že by to přítel zdůrazňoval, ale já si to v duchu hned uvědomil, že každý člen domácnosti včetně dvou dítek měl svou postel. Dokonce ani voda ze studny na dvoře už nepáchla odpadem z koňské stáje, jako kdysi dávno. Dům byl déle než deset roků napojen na městský vodovod. Ostatně ve stáji stálo auto, které páchne docela jinak a hlavně jen při jízdě.
Tak nevím. Chtěl jsem se zmínit o té obcházce, ale zase jsem se zakecal, že…
Stejně ještě přidám. Zase se prý (zákon to už nebude zakazovat) může roznášet příbuzným a známým výslužka ze zabijačky jako v době mého mládí i později, aniž by se muselo přátelům darované maso, jitrničky a jelita (s obcházkou) přihlašovat ke zdanění DPH.
Škoda, že už nebudu pobíhat po obci s konvičkou "podprdelné" (černé) polévky s nějakou jitrničkou a jelítkem známým, jak jsem dvakrát ročně v dětství běhával. Tlučka na mák je někde v muzeu, syrovátka se zpracovává jako významná zdraví prospěšná surovina, a obcházku či jitrničku kupuji nejen pro vzpomínku na dětství, ale též s ohledem na nízké nároky, které při jídle kladou na mé nezuby.



Dobrá rada nad doktora

15. listopadu 2017 v 21:02 | Blechovan |  Různé
Jsem už dědek starý, že se ani neošívám svůj věk prozradit. Měl bych proto pozorně sledovat potravinová doporučení.
Reklama a všemožní, ba i nemožní propagátoři zdravé výživy, které propagace vhodné stravy dobře živí, nás nabádají ke spotřebě rybího masa. Je lehce stravitelné, zdravé, až to bolí. Lidé, kupujte!
Lidé kupují, ale ta překvapení!
Nás nemůže zaskočit objev, že v běžně nabízeném výrobku nazvaném 'rybí prsty' je či prý bylo jen asi 7 % rybiny. Copak vůbec nějaká ryba má prsty? Tato nesoučást rybího těla je zcela virtuální, proto bychom neměli být udiveni tím, že i ve výrobku pojmenovaném po oné vodní žouželi je rybí obsah v podstatě pomyslný, zastoupený jen a jen trochou rybího puchu. A co těch 7 %? Inu, to bude asi bonus výrobců a prodejců, za zákaznickou důvěřivost. Proč by nemohli výrobci trochu nadsadit, když i elita národa předkládá občanům negativní pravdu dnes a denně a někdy i častěji. To kolem voleb.
Zalituji, že se mi rybí pochoutky nedostává, načež se na internetu objeví vědecká studie o zamoření moří, eo ipso mořských dobrot všemožnými škodlivinami, mezi nimiž rtuť je jen popelkou.
Také mne od mladých let - tedy již skoro celou věčnost - odborníci i reklama přesvědčují, že dva tři šálky černé kávy denně neškodí, že jsou prevencí před například rakovinou tlustého střeva (to je ale drzost; všichni usilovně bojují proti tloušťce a pak dokonce naše střevo je od přírody provokativně tlusté!). No, nepijte zdravou a posilující kávu!
Vlastně též: Nepijte všestranně škodlivou kávu! Vždyť ohrožuje vaše srdce, cévy a dokonce obsahuje účinné karcinogeny! Ještě že to nesvádějí na americké vědce, ale obecně na nějaký výzkum.
Alkoholickým radám se raději vyhnu. Jen tak na okraj se svěřím, že v jedné diplomové studii byly předloženy důkazy: pivo je nápoj fyziologicky nejvhodnější. Ovšem jiná údajně vědecká analýza snesla řadu důkazů, že pivo vede k vyšší žravosti, což má za následek bachratění břicha.
Čím hrozivěji na řidiče působí testy s následnými tresty za alkohol v krvi, tím lákavější jsou reklamy všemožných značek piv. Takový Kozel je prý dobrý i pro potřebné dívky! Ňam, co teprve čtrnáctka černý Flek? To je nesporně flek i ré na špatnou náladu.
Zajímavým problémem je pro mne volba, zda mám či nemám mazat chléb a jiné pečivo máslem. Je to sakra škodlivý nebezpečný a vůbec fuj fuj živočišný tuk. Když zemřel v roce 1945 v USA prezident Roosevelt, zvedla se v zemi protimáselná kampaň[1], která onu lahodnou poživatinu činila zodpovědnou za prezidentův skon. Prý se následně snížila spotřeba onoho provinilce k mazání pečiva o 40 %. Výrobci margarínu si naopak mazali kapsy. Procenta zvýšení zisku za umělá maziva nebyla zveřejněna.
Dnešní doba bojuje proti používání živočišných tuků spíše tržně, tedy hledáním jak vysokou částku jsou lidé ještě schopni a ochotni za máslo vynaložit. A věřte či ne, jeho zdražení zvýšilo o tuto škodlivinu zájem do té míry, že přes nadstandardně kvalitní cenu vzrostl prodej másla nad dosavadní průměr. Možné je, že to souvisí s nejnovějšími objevy (neopírajícími se o tezi: ten či onen prezident nezemřel, ač si rád oblažuje život nedoporučovaným prostředkem), že naopak právě živočišné tuky jsou svým složením vhodnější k spapání - z hlediska zdravotního, ne finančně - než nějaké vychvalované umělotiny. No, vzpomenu-li si na kuneról z doby války, přestane mi i Rama či Zlatá Haná chutnat.
Pokec o škodlivosti a prospěšnosti vajíček - či naopak jejich nezbytnosti - vynechán, jako obyčejnou přes kopírák psanou Fake news. Snad jen nesměle vložím konspirační teorii o tom, že obdivuhodný růst ceny, kdy si člověk málem musí vzít hypotéku, aby nakoupil máslo a vejce na vánoční pochoutkové orgie, není ničím jiným, než prosazením zásad tržní péče o zdraví lidu.
Příčí se mi pokračovat v dumání o potřebnosti i nevhodnosti toho, co jíme či jíst máme (nemáme až nesmíme). Jelikož jsem dostal právě večerní hlad (před spaním jíst, no hrůza!!!), jdu si namazat krajíc sádlem, chuť vylepšit společensky nekorektním, tedy nepřijatelným česnekem (pes mi to nevyčítá a s jiným se večer nesetkám). Možná zvolím rafinovanější formu úpravy - topinku.



Sliby chyby

8. listopadu 2017 v 18:37 | Blechovan |  Na téma
Nikdy neříkej nikdy, ale ani "navždy", nechceš-li riskovat, že se staneš lhářem.

Ukažme si to na příkladu, který se týkal většiny lidí.

"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj."

Tento příkaz, kterým katolická církev připomíná novomanželům doživotní závazek manželství, jsem osobně nevyslechl, ale s ženou jsme prožili půl století v jeho duchu.

Ne tak mnozí z elit, kteří Boha - alespoň slovy a na veřejnosti - nejen uznávají, ale i uctívají. Proto takový katolicky orientovaný občan, když si vyvolí družku (druha) na celý život, vlastně slíbil, že nikdy (nezradí) a že navždy (v dobrém i zlém) spolu.

Pak se dovíš, že pan Nečas odejde od ženy a čtyř dětí k milence, že pan Kalousek, někdejší lidovecký lídr, je rozveden, že…

Přesně stejně se můžeme spoléhat na splnění slov a slibů mnoha politiků, jak se odráží v jejich manželské poctivosti a vytrvalosti. Ostatně i pan Sobotka (o jeho náboženské orientaci se nemusí mluvit) je rozveden. Takových bylo a je! Pěkně česky No comment.

Ostatně všichni poslanci přísahají věrnost republice a její Ústavě, ale pak se mnozí za zády voličů paktují s tím, kdo dá víc.

S úsměvem připomínám, že mnozí z dnešních komunistobijců (což je ovšem jejich věc i právo) kdysi přísahali na socialismus, včetně věrnosti straně a vládě. Třeba při završení vědecké výchovy, případně když se ucházeli o koryto ve státním aparátu či podniku (včetně Akademie věd a jejich ústavů) ještě před rokem 1990. Nemyslím jen na slavného Jaromíra Štětinu, který jako naprostá výjimka navštěvoval Sovětský svaz i bez potřebných dokladů a spolu s místními komunisty (nikdo asi neuvěří, že by jeho osobní přítel, jeden z šéfů pohraničních vojsk, nebyl v KSSS) směl vstoupit i do tehdy uzavřených oblastí. Uzavřených a supertajných i pro občany Sovětského svazu s výjimkou tamních zaměstnanců a politických špiček.

Neříkejme nikdy ani neslibujme navždy. Buďme rozumní a řiďme se nejen podle toho, co je momentálně pro někoho (pro mne) výhodné, ale tím, co je správné pro naši republiku a její občany.

A teď budu nedůsledný. Právě zde NIKDY nezklamme, nezraďme!