Leden 2018

Umírá poslední, ale často vítězí

29. ledna 2018 v 14:14 | Blechovan |  Na téma
Říká se, že naděje umírá poslední. To však neznamená, že nakonec vždy umře. Naopak, kdo jen nečeká na zázrak, ale usiluje o to, aby se věci nadějné uskutečnily, ten na pohřby nadějí chodí jen výjimečně.

Samozřejmě není nadějí věřit na zázrak. To je poslední a zoufalá snaha, neresignovat , ale vždy se snažit i málo pravděpodobné naději pomáhat.

Jen si připomeňte třeba klasiku Robinson Crusoe. Upřímně řečeno, kdo by se nevzdal, nepropadl trudnomyslné odevzdanosti být na neznámém ostrově bez mobilu a vhodného příbytku? Nu a ten dobrodruh měl různé možnosti, byť naději malou.

Mohl sáhnout po lahvi s rumem a pít a pít a pít, až… Mohl pokleknout, sepjat ruce a modlit se s důvěrou, že Bůh, nebo aspoň nějaký andělíček pomohou; tedy mohl věřit na zázrak. V obou případech by naděje na nějakou záchranu byla jen a jen odložením neodvratného beznadějného konce.

Ne tak Robinson. Věděl, že naděje na záchranu je malá, ale že eje podmíněna jeho aktivní spoluúčastí. Proto se, byť bez mobilu i antibiotik, nakonec dočkal. Naděje nezemřela jen a jen díky trosečníkově aktivní snaze, aby zemřít nemusela.

Tak nějak je to i v našem běžném životě. Pokud požadujeme či očekáváme něco, co není momentálně k zakoupení - třeba zdraví, nebo moudré politiky - nepomohou modlitby, všemožné nespokojené brbloty a stesky, ale aktivní snaha si zdraví uchovat, upevnit, případně rozumnou životosprávnou a správným režimem života zachovat.

Ono i v dobách, kdy byli lidé přesvědčení, že modlitba je málem zárukou pomoci, nám říkávali: "Občánku, modli se a pracuj." Nebo ještě výstižněji: "Občane, modli se (či přičiň se) a pánbůh se ti odvděčí."

S modlitbou i bez ní, naděje vyžaduje naši vlastní aktivní snahu. Pak opravdu nemusíme tisknout parte:

"Všechna naděje zemřela. Nezůstal nikdo, kdo by po ní mohl truchlit."

Bojme se namyšlenosti těch nahoře

23. ledna 2018 v 10:01 | Blechovan |  Na téma
Čeho se bojím? Války. Vlastně válka je jen prostředek, kterým kdosi dosahuje svých cílů. Bohatství, moci a nadvlády, ukojení ješitnosti ve snaze "něco" prosadit, mít víc, být nad ostatními.

Takže se vlastně bojím některých lidí.

Bojím se rovněž trochu nezvládané migrace. Nezvládané, to znamená nepřipravené a nezajištěné, kdy masy migrantů přijdou do poměrně stabilizované země a řeknou: "Tady jsme, musíte se o nás postarat. Ale nemyslete si, že se my budeme přizpůsobovat vám a vaším zvykům i zákonům. Vy musíte ve jménu solidarity respektovat naše představy, vy musíte zajistit pro nás přijatelné životní podmínky." Docela by mne zajímalo, jak v takovém Německu, známém ordnungem ve všem, pohlížejí na mnohoženství muslimských migrantů.. V reichu má jednu ženu, další i s dětmi zůstala "doma". Je to bigamie?

Jenže pak si zase uvědomím, proč se taková masa vydala na cestu do neznáma? Třeba z Kosova, z Afghánistánu, z Iráku či Sýrie? Odpověď je neradostná. Na cestu za lepším je vyhnala - a někdy vybídla - politika a často přímo zbraně našich "nejlepších" spojenců, kterými byly prosazovány ty zájmy, co jsou uvedeny v prvním odstavečku této malé úvahy.

Také se můžu bát nemoci, živelných pohrom, zdražování nad mé platové možnosti, strašidel, bohů, kdečeho. Ale to vše přináší život většinou jako důsledek chybných rozhodnutí těch nahoře (a ještě nahořejc).

Proto se především bojím sebevědomí "lepších lidí", tzv. elity národa a svobodného světa, po bohatství toužících a neukojitelných pánech, co mne považují za nevzdělaného venkovana, ač sami mnohdy vzděláním neoplývají ani tak, jako já kdysi v aktivní části života.

Vždy se najde důvod k nespokojenosti

22. ledna 2018 v 13:35 | Blechovan |  Různé

Nedávno jsme si mohli připomenout Den naštvaných lidí. Nespokojený je občas téměř každý, protože vždy se najde dost - třeba jen osobních - důvodů být něčím či někým naštvaný, s čímsi nespokojený, z různých příčin rozzlobený ...

Mezi plodné dny naštvanosti patří zpravidla každý první (a několik dalších týdnů, ba i let) po volbách. Vyplývá to jednak z charakteru lidské osobnosti, jednak z podstaty používané formy voleb. Je to jako kdyby si člověk objednal na úvěr drahý a vychválený výrobek či službu, ale to, co obdržel, s reklamou nesouhlasilo. Jenže platit přijaté musí, což může někdy představovat dlouhodobou zadluženost.

Pokud jde o lidskou osobnost, pak nelze zpochybnit, že různí lidé mají všemožné a především rozdílné zkušenosti, zájmy a potřeby, z čehož vyplývají i rozdílné názory a postoje. V důsledku toho výsledky voleb vyhovují zpravidla jen některým. Téměř vždy, aby mohla být ustavena vláda, musí se vytvářet koalice, což znamená prakticky i u podporovatelů vítězné strany ústup z předvolebních očekávání.

Druhým důvodem běžné povolební naštvanosti je skutečnost neplnění, jindy nesplnitelnost volebních slibů, což je pochopitelně závislé i na objektivních podmínkách.

Správně, aby hlas voliče nebyl podpisem bianko šeku, by měli uchazeči o zvolení závazně předložit k rozhodujícím tématům, která budou ve volebním období rozhodována, svou konkrétní představu řešení. Mne osobně z povolebních aktivit nejvíce dráždí, když někdo vlivný začne prosazovat zásadní změnu, o níž ve volebních programech nebyla ani zmínka. Tak, ksakru, nejde přece o to, kdo za mne bude rozhodovat, ale aby rozhodoval o tom, proč můj hlas dostal!

Je ještě jedna příčina, proč se po volbách mnozí mračí dokonce i tehdy, když jejich favorizovaná strana výborně obstála. Je jí neúprosný konkurenční boj uvnitř jednotlivých politických uskupení. A to jsem se ještě nezmínil o značné části nevolících (v některých volbách i více než dvě třetiny oprávněných).

Podívejme se třeba na přímou volbu prezidenta. Dřívější způsob volby Parlamentem ČR byl pro občany spíše divadlem, často i napínavým, avšak daným výsledky předchozího výběru poslanců a senátorů. Taková malá hádanka kdo s kým a proti komu. Občané do toho prostě neměli co mluvit.

V případě přímých voleb mají lidé několik měsíců dostatek příležitosti při sledování kampaně jednak zaujmout stanovisko podle svého vkusu, jednak se rozhádat s kdekým ze známých pro rozdílné názory. Především však je poskytnuta potřebná doba a mediální příležitost všechny kandidáty sepsut, pomluvit, urazit, ba mnohé u národa i znemožnit. V cizině se dostala dokonce i šance nepohodlného kandidáta šikovně zavraždit.

Ať je zvolen, kdo chce, vždy bude dost a dost - dokonce licencovaných - demokratů, kteří pro ně nepříznivou volbu "neuznají", takže dnem neúspěchu jejich kandidáta či kandidátů je zahájen boj proti zvolenému a to i se značnou dávkou naštvanosti. Kdyby tím důvodem k bojovné rozladěnosti byla třeba jen uražená ješitnost. Pokud se někomu zvolený nezamlouvá, najde a zveřejní o něm tolik jeho drobných, podružných slabostí (mnohdy i nepravdivých), že se až hlava z toho zatočí. Naopak mlčením přejde i převažující klady.

Pravda, mnohdy odpor bývá oprávněný. Nicméně respektovat názor a tím i hlas většiny je podmínkou existence a fungování demokratické formy řízení společnosti. Jenže když se člověk jednou naštve, nedá se nic dělat, je naštvaný. Zvláště je-li nad obvyklou míru sebestředný.

Už vůbec nepochopím, proč někteří údajně demokraté, zpochybňují právo občanů v přímé volbě (třeba referendu) rozhodovat zásadní otázky. Prý to nejde; dokonce jsem slyšel, že "by občané mohli rozhodnout špatně". No pokud máme být demokratickou republikou, tak kdo má rozhodovat? Občané - demos - nebo nějací, bůhví jak vybraní "vyvolení nezvolení"? Většina občanů nejsou žádní blbci. Jen z nich někdy propaganda svými výpady chce blbce udělat. Řekne-li nějaký, co se cítí být vzdělaným demokratem, že občané s jinými názory než má on jsou lůza, je lůzr on.

Já jsem například velice nespokojený když slyším či čtu tvrzení pražských "demokratů", že zemana (nejde o osobu, ale příklad) volí nevzdělaný venkov, jeho soupeře intelektuální špičky. Sotva si přečtu od nějaké takové osoby moudro typu "prezident, když otevře hubu, vypadnou z ní hovna", zapochybuji o správném pojmenování člověčího druhu jako sapiens. Nevzdělanost venkovanů - ne hloupost, jen nižší stupeň absolvování škol - platila ještě před druhou válkou. Ale vyrovnání životních podmínek - včetně přístupu ke vzdělání - mezi venkovem a městy od druhé poloviny dvacátého století dodnes, nemůže nikdo popírat, pokud otevřeně nelže.

S nespokojenosti voličů je naopak spokojena většina médií, protože má hojně k disposici prostor pro zdůrazňování, ba i prstíčkem vyhrabávání nedostatků těch, kteří uspěli. A podobně naopak využívání rozporů mezi úspěšnými a ostatními k naplňování mediálního prostoru slámou slov.

Kdyby aspoň senem, coby krmivem.




Nejistý rádce

16. ledna 2018 v 21:19 | Blechovan |  Na téma
Vždy, když jsem si nebyl nějakým rozhodnutím jistý, ozval se můj vnitřní hlas: "Dej si pozor, to nemusí dobře dopadnout!" Nerozhodný jsem byl přečasto.

Jaké byly pak důsledky? Občas jsem si dával pozor tak dlouho, až už jsem se rozhodnout neměl o čem, takže to dopadlo tak nějak jako loterie. V hazardu, jak známe, platí zásada, že kdo nehraje, nevyhraje, ale z těch, kteří hrají vyhraje opravdu jen výjimečně tu a tam a ještě ne dost.

Nejnáročnější to bývalo v mládí. Hezkých kamarádek, prima holek, dostatek, a leckterá by přátelství neodmítla. Jenže kterou si vybrat? Zamilovanost je ještě horší než ten vnitřní hlas. Vybírat si partnerku, zvláště tu celoživotní, podle nějakého momentálního popudu také není nic jiného než loterie. Nu a nasadit logické uvažování v této oblasti, to snad ani nepřipadá v úvahu. Takže vnitřní hlas? Momentální obliba dívky? Hergot, ani rozum, ani vnitřní hlas, ba ani srdce si nevědělo rady.

Však také nejedna přítelkyně nakonec zakotvila v jiném rybníčku.

Až jednou. Seznámil jsem se s dívkou, byla docela hezká a dobře jsme si rozuměli, ale nějak se srdce nerozbušilo. Jenže než si to srdce a vnitřní hlas a snad ještě něco nad nimi stačilo rozmyslet, už jsme byli svoji. A kupodivu, žádný vnitřní hlásek nám do toho nemluvil.

Takže moje zkušenost. Jsou věci, kdy vnitřní hlas zapůsobí jako náledí na vozovce. Ani nevíš jak a zavede tě do průšvihu. Nu a jsou stejné věci, kdy rozum i s možnost nápovědou vnitřně hlasitou jdou do kélu a našinec se rozhodne tak nějak na svou plnou zodpovědnost.

Takže pozor na podobné rady vnitřního hlasu vlastního i přátel. Moc snadno by nás zavedl na zmíněné náledí. Život docela v tichosti poradí.

Opatrně s absolutním

8. ledna 2018 v 19:59 | Blechovan |  Na téma
Absolutní nula je termín fyzikální, který má vyjadřovat nejnižší možnou teplotu ve vesmíru (0 Kelvinů; definici nerozebírám). No častěji se výraz absolutní nula používá ve snaze charakterizovat, že ten či onen člověk, často politik, je úplně na nic.

A tady končí možná shoda. Nebudu jmenovat konkrétní jména, protože bych jistě narazil na naprostý, skoro absolutní nesouhlas. Dejme tomu, že prezident V je pro jednoho formát, který nám závidí snad i v nebi, zatímco prezident třeba K je nula, blbec, sprosťák, nad nimž by ohrnul nos i hostinský Palivec. Zajímavé na tom ovšem je to, že stoupenci K si myslí o svém oblíbenci totéž, co stoupenci V o tom jejich. A naopak.

Pro některé snad opravdu vzdělance z tak zvané elity je obyčejný venkovan absolutní nula, dokonce se slámou v botách, která navíc neumí ani anglicky, ani německy. No fuj! Zatímco takový "vzdělanec", kdyby se měl živit vlastníma rukama a ne v nějakém šikovném - dokonce někdy i pro něho zřízeném bohatém - korýtku, tak bude hladovět. Naproti tomu onen opovrhovaný venkovan dře, aby se i ty naše pseudoelity měly jako nikdy v životě. No, ten dříč by asi dřel za císaře jako za Masaryka, za Gottwalda jako za Havla, ale zpravidla si nestýská. Má-li práci, která jej uživí…

Rovněž absolutní (skoro) blbost je tvrzení, že jeden jediný politik rozděluje národ. Ti z Prahy a snad i Brna, kteří se domnívají, že jsou víc, než ostatní národ, právě ti rozdělují svou sebevědomou namyšleností, která je - tedy aspoň podle jejich mínění - nadřazuje nad ostatní. Oni jsou těmi, kdo prý mají říkat, zda je správné či špatné to, co se týká většiny. Oni tam nahoře "vědí", že větší svoboda znamená nikoli opravdovou rovnost občanů před zákonem a možnost svůj názor veřejně sdělit a obhajovat, naopak, svoboda a pravda je to, co relativně úzká skupina "vzdělaných Pražanů" za správné pravdivé a svobodně prosazovatelné považuje.

Tak podle nich je svoboda v tom, že oni smí urážet a ponižovat, protože jsou prý elitou a inteligencí národa.

Stydím se za špičkově vzdělané lidi, kteří něco podobného hlásají. Znal jsem a znám řadu obyčejných lidí, kterým život sice neumožnil získat akademický titul, ale jejich schopnost správně posoudit životní situaci, by mnozí naši poslanci i elitáři nutně potřebovali, aby se nezesměšňovali vlastními blbostmi. Jako třeba ti poslanci, kteří bydlí v drahých bytech, stravují se dílem v poslanecké kantýně za výhodné ceny, ale chlubili se, že jsou schopni žít týden či měsíc (měsíc to nikdy nezkusili) z minimální mzdy.

Nu a to, právě to je absolutní - blbost.

Slib i přísaha

3. ledna 2018 v 10:24 | Blechovan |  Na téma
Znal jsem důstojníka, který po válce prohlašoval: "Třikrát jsem přísahal a třikrát jsem zradil, ale přísahám, když teď budu opět přísahat, teď nezradím."

Přísahal císaři, Masarykovi, Němcům jako vládní voják a nakonec počtvrté v Československé lidové armádě. Ale on počtvrté nezradil, protože k tomu už neměl příležitost. Ve svých pětašedesáti letech v roce 1960 odešel spokojeně do důchodu.

Trochu o slibech. Tak hned takový slib manželský. Pouhý pšouk pro mnohé, ba i vysoce postavené. Jen si vezměme na příklad zbožné politiky Kalouska či Nečase, kteří sice řekli "ano" s podmínkou, že "co Bůh spojil, člověk nerozlučuj", ale když přišlo na věc, klidně řekli ne a opustili rodinu. Snad to nepovolené rozloučení Bůh laskavě přehlédne díky štědrým restitucím, čili darům církvím. Samozřejmě opět slíbili jiné ženě. Jistě též nafurt. (Že nebyli a nejsou sami netřeba dokazovat příklady.)

Vzpomínám, že v roce 1947 Rada bezpečnosti rozdělila britské svěřenecké území Palestinu na židovský stát Izrael a palestinský stát. Pokud vím, z toho, co z Palestiny slíbila RB místnímu, tedy původnímu palestinskému obyvatelstvu zbyl jen kousíček, navíc neuznaný jako samostatný stát. Ba i město s mezinárodním statutem Jeruzalém, v rozporu s usneseními RB, už není mezinárodním.

Rada bezpečnosti uzavřela agresi NATO z roku 1999 proti tehdejší Jugoslávii závazným usnesením, podle něhož je Kosovo nedílnou součástí Srbska. V rozporu s usnesením RB, které by mělo být jedním z nejzávažnějších slibů, je tomu dnes jinak. Dokonce i nečech Bém, rakouský kníže a někdejší český ministr zahraničí si s usnesením RB vytřel, a jménem naší republiky odtržení a samostatnost Kosova uznal. Přitom Kosovo, to je oblast, kde v dávné historii vznikl srbský stát asi podobně jako u nás pražská kotlina či jižní Morava.

Můžeme-li se odvážit zvednout oči příliš vysoko, připomeňme si, že svého času americký president Regan slíbil sovětskému (tehdy ještě) státníku, že NATO se nepřiblíží k sovětským hranicím, když sověti vysloví souhlas se sjednocením Německa. Pravda, sliby se slibují, blázni se radují. I když… Nevím, zda se Gorbačov radoval a raduje, co z jeho slibů vzešlo speciálně pro něho. Tím myslím jeho politický a vlastně i lidský pád poté, co jeho stranický podřízený Jelcin mistru pěrestrojky podtrhl prezidentskou židli pod zadečkem.

No dobře. Po roce 1948 jsme vyslechli slibů tady u nás nepočítaně. Třeba ten Chruščovův z roku 1960, že "ještě tato generace bude žít v komunismu". No žije, ale že by to bylo v komunismu asi nebude výstižné. Navíc báťuškovo prohlášení, že již v roce 65 bude na světě všude mír. No to vlastně nebyl slib, to byl hloupý kec.

Prosím vás, co je to slib? Asi jako štěstí, prohlašované svou přelétavostí za mušku zlatou. Slib je stejně přelétavý, jenže spíš obyčejný anopheles.

Proč by měli řadoví občané své sliby plnit, když ani ti, co se vyhlašují za elitu národa se lži nevyhýbají?

Proč by měli sliby lidé plnit? Inu, snad proto, že většina obyčejných lidí je slušná.