Vždy se najde důvod k nespokojenosti

22. ledna 2018 v 13:35 | Blechovan |  Různé

Nedávno jsme si mohli připomenout Den naštvaných lidí. Nespokojený je občas téměř každý, protože vždy se najde dost - třeba jen osobních - důvodů být něčím či někým naštvaný, s čímsi nespokojený, z různých příčin rozzlobený ...

Mezi plodné dny naštvanosti patří zpravidla každý první (a několik dalších týdnů, ba i let) po volbách. Vyplývá to jednak z charakteru lidské osobnosti, jednak z podstaty používané formy voleb. Je to jako kdyby si člověk objednal na úvěr drahý a vychválený výrobek či službu, ale to, co obdržel, s reklamou nesouhlasilo. Jenže platit přijaté musí, což může někdy představovat dlouhodobou zadluženost.

Pokud jde o lidskou osobnost, pak nelze zpochybnit, že různí lidé mají všemožné a především rozdílné zkušenosti, zájmy a potřeby, z čehož vyplývají i rozdílné názory a postoje. V důsledku toho výsledky voleb vyhovují zpravidla jen některým. Téměř vždy, aby mohla být ustavena vláda, musí se vytvářet koalice, což znamená prakticky i u podporovatelů vítězné strany ústup z předvolebních očekávání.

Druhým důvodem běžné povolební naštvanosti je skutečnost neplnění, jindy nesplnitelnost volebních slibů, což je pochopitelně závislé i na objektivních podmínkách.

Správně, aby hlas voliče nebyl podpisem bianko šeku, by měli uchazeči o zvolení závazně předložit k rozhodujícím tématům, která budou ve volebním období rozhodována, svou konkrétní představu řešení. Mne osobně z povolebních aktivit nejvíce dráždí, když někdo vlivný začne prosazovat zásadní změnu, o níž ve volebních programech nebyla ani zmínka. Tak, ksakru, nejde přece o to, kdo za mne bude rozhodovat, ale aby rozhodoval o tom, proč můj hlas dostal!

Je ještě jedna příčina, proč se po volbách mnozí mračí dokonce i tehdy, když jejich favorizovaná strana výborně obstála. Je jí neúprosný konkurenční boj uvnitř jednotlivých politických uskupení. A to jsem se ještě nezmínil o značné části nevolících (v některých volbách i více než dvě třetiny oprávněných).

Podívejme se třeba na přímou volbu prezidenta. Dřívější způsob volby Parlamentem ČR byl pro občany spíše divadlem, často i napínavým, avšak daným výsledky předchozího výběru poslanců a senátorů. Taková malá hádanka kdo s kým a proti komu. Občané do toho prostě neměli co mluvit.

V případě přímých voleb mají lidé několik měsíců dostatek příležitosti při sledování kampaně jednak zaujmout stanovisko podle svého vkusu, jednak se rozhádat s kdekým ze známých pro rozdílné názory. Především však je poskytnuta potřebná doba a mediální příležitost všechny kandidáty sepsut, pomluvit, urazit, ba mnohé u národa i znemožnit. V cizině se dostala dokonce i šance nepohodlného kandidáta šikovně zavraždit.

Ať je zvolen, kdo chce, vždy bude dost a dost - dokonce licencovaných - demokratů, kteří pro ně nepříznivou volbu "neuznají", takže dnem neúspěchu jejich kandidáta či kandidátů je zahájen boj proti zvolenému a to i se značnou dávkou naštvanosti. Kdyby tím důvodem k bojovné rozladěnosti byla třeba jen uražená ješitnost. Pokud se někomu zvolený nezamlouvá, najde a zveřejní o něm tolik jeho drobných, podružných slabostí (mnohdy i nepravdivých), že se až hlava z toho zatočí. Naopak mlčením přejde i převažující klady.

Pravda, mnohdy odpor bývá oprávněný. Nicméně respektovat názor a tím i hlas většiny je podmínkou existence a fungování demokratické formy řízení společnosti. Jenže když se člověk jednou naštve, nedá se nic dělat, je naštvaný. Zvláště je-li nad obvyklou míru sebestředný.

Už vůbec nepochopím, proč někteří údajně demokraté, zpochybňují právo občanů v přímé volbě (třeba referendu) rozhodovat zásadní otázky. Prý to nejde; dokonce jsem slyšel, že "by občané mohli rozhodnout špatně". No pokud máme být demokratickou republikou, tak kdo má rozhodovat? Občané - demos - nebo nějací, bůhví jak vybraní "vyvolení nezvolení"? Většina občanů nejsou žádní blbci. Jen z nich někdy propaganda svými výpady chce blbce udělat. Řekne-li nějaký, co se cítí být vzdělaným demokratem, že občané s jinými názory než má on jsou lůza, je lůzr on.

Já jsem například velice nespokojený když slyším či čtu tvrzení pražských "demokratů", že zemana (nejde o osobu, ale příklad) volí nevzdělaný venkov, jeho soupeře intelektuální špičky. Sotva si přečtu od nějaké takové osoby moudro typu "prezident, když otevře hubu, vypadnou z ní hovna", zapochybuji o správném pojmenování člověčího druhu jako sapiens. Nevzdělanost venkovanů - ne hloupost, jen nižší stupeň absolvování škol - platila ještě před druhou válkou. Ale vyrovnání životních podmínek - včetně přístupu ke vzdělání - mezi venkovem a městy od druhé poloviny dvacátého století dodnes, nemůže nikdo popírat, pokud otevřeně nelže.

S nespokojenosti voličů je naopak spokojena většina médií, protože má hojně k disposici prostor pro zdůrazňování, ba i prstíčkem vyhrabávání nedostatků těch, kteří uspěli. A podobně naopak využívání rozporů mezi úspěšnými a ostatními k naplňování mediálního prostoru slámou slov.

Kdyby aspoň senem, coby krmivem.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama