Březen 2018

Jsme demokratická republika, ale …

26. března 2018 v 22:34 | Blechovan |  Na téma

Česká republika je demokratický stát, avšak bez zmíněného ale se neobejde ani ona.

Můžeme se v mnoha názorech navzájem lišit, ba i stát na opačné názorové platformě, pokud však chceme naše zřízení zachovat jako demokratické, musíme většinová rozhodnutí občanů respektovat. Občas se ozve názor, že když je některý zvolený politik špatný, je na místě proti němu organizovat kampaně. Ano, ale proti jeho špatným rozhodnutím, ne proti jeho zvolení, byl-li opravdu občany pověřen, aby je zastupoval.

Slyšel jsem dokonce takovýto názor: "Když je v demokratických volbách zvolen nedemokrat, nemusí jej nikdo respektovat."

Zní to zdánlivě sympaticky, ovšem jen do okamžiku, než si položím otázku: "Kdo rozhoduje, že ten, či onen politik, respektující platnou ústavu a zákony, není demokratem? Staré latinské quis custodiet ipsos custodes? Tedy kdo bude hlídat samotné hlídače (demokracie)? "

Když se prohlásila "koalice" ODS, TOP-09, KDU-ČSL za demokratickou koalici, aby popírala demokratický charakter jiných, kteří mají větší občanskou podporu než ona, porušuje demokratické principy. Možná v dobré vůli, možná spíše ve snaze tupit úspěšné a prosazovat své názory, byť je občané nepodpořili dostatečně.

Ještě jedna podmínka, abychom byli demokraty. Vyjádřím to takto. Ve volební kampani si politická strana či hnutí sestaví "povolební jídelníček slibů", aby získala podporu občanů, kterým takový program zní sympaticky. Jenže sotva volby skončí, třeba i vítěz nepostupuje podle slibů. Nejedná se tedy o demokratickou stranu; ne proto, že ji někdo za nedemokraty označil, ale proto, že lhala voličům.

Poslední připomínka. Očekává-li společnost jistá významná rozhodnutí (jako dříve vstup do EU nebo do NATO a podobně), mělo by jejich řešení být ve volebních programech stran. Pokud tomu tak není, nemohou se poslanci odvolávat na vůli lidu - demokracii - při svém rozhodování. Nikdo je k němu nepověřil. Právě tady (ne pro každou maličkost či odborná řešení) má naší ústavou obsažené referendum své místo. Že k němu chybí zákon je porušením demokracie z obavy před "chybným rozhodnutím občanů".

Před vstupem do EU referendum bylo. Já se vyslovil proti, protože nebyly známy podmínky, za kterých jsme se členy EU měli stát. Avšak většina voličů do EU chtěla a mně by nenapadlo proti tomu protestovat. Snad proti některým rozhodnutím v rámci EU, ne však proti tomu, o čem většina podle ústavy a zákonů rozhodla.

Jinak to bylo s NATO, nebo z rozpadem Československa. Proběhlo to bez referenda či vyjádření občanů ve volbách. U NATO to tehdejší prezident dokonce "demokraticky" komentoval tak, že referendum nemůže být, protože by občané mohli rozhodnout špatně. Čili demokracie je, když občané rozhodnou tak, jak chci já, vlivný (elita, umělci, Praha, vidláci… čili custodes, hlídači demokracie).

Bejvávalo! Skoro

20. března 2018 v 15:54 | Blechovan |  Na téma

Dopis? To bejvávalo. Tedy skoro bejvávalo. Ne že by dnes nikdo dopisy nepsal, ale internet a cenová politika pošty udělaly z osobní korespondence málem přepych.

Kde jsou ty časy, kdy jsem z dovolené posílal dvacítku pohledů známým, abych se dílem pochlubil, že právě poznávám další krásnou oblast naší země, dílem udržoval kontakt přerušený moderní mobilitou lidí, coby pracovní síly.

Několikrát ročně jsme se s přáteli a příbuznými vzájemně informovali, že jsme v pořádku, zdrávi a nezapomínáme na své blízké. Vánoce s Novým rokem, Velikonoce, dovolená, svátky a narozeniny, to byly příležitosti, abychom zakoupili za korunku pohlednici a za padoš známku (mimochodem pro mladší - padoš čili padesátihaléř stála známka na pohlednici, korunu na obyčejný dopis), naškrábli pár slov pozdravu, a pohled zanesli do nejbližší poštovní schránky.

Těm bližším známým jsme psávali dopis. V něm jsme se svěřili s radostmi i problémy našeho momentálního prožívání. Takový dopis byl mnohem významnějším a sdílnějším způsobem dorozumívání. Zvláště proto, že telefon, který umožňoval mnohem důvěrnější styk s přáteli, tehdy s námi necestoval. Pak přišel internet s elektronickou poštou, mobily a další moderní prostředky sdělování, ale dopisy svou osobitostí, ale i důvěrností přežívaly.

Jenže, jak už jsem naznačil, pošta reagovala na konkurenci i inflaci a také na důvěrné platy svých vysokých šéfů. Poslat dnes z dovolené dvacet pohlednic znamená jen poště odevzdat 380 korunek, což by dovolenou nepěkně prodražilo. Samozřejmě ne těm, kteří se na momentální výšku průměrného příjmu dívají s ironickým nadhledem.

A přece nepřestal dopis být významným prostředkem, jehož pomocí si lidé zůstávají blízcí, vzdor až neklidným změnám "momentálního" pobytu.

Já si třeba nedokáži představit, že bych kdysi dávno své milé poslal SMS se sdělením: "Je tu prima. LOL." Naopak, na několika stránkách textu jsme si vzájemně sdělovali, co nového či nenového za těch pár dnů, co jsme se neviděli, co jsme prožili. Abychom si posteskli, že je nám smutno bez milé (milého), aychom se vzájemně ujistili, že se těšíme…

Dnes se na dopisy ani moc netěším. Známí mi většinou přes internet sdělí vše možné bez ohledu na to, že Velký Bratr vidí, slyší a podle potřeby maže. Takže pošta mi nejčastěji doručí připomínku, že zase mám platit daň z nemovitosti, poplatek za psíka, za odvoz domovního odpadu, že na účtu mi opět ubylo tolik a tolik korun za vedení účtu, podobně za platební kartu případně za změny dotyčného vkladu. A to je lepší případ, protože jsem již také dostal upozornění, že neplatím televizní poplatky (ač televizor nevlastním), že mám zaplatit za službu (byla to kabelovka), kterou jsem dávno odhlásil, neboť ji už dva roky nevyužívám, že se mám dostavit na poštu a vyzvednout si balík, který mi nebyl doručen, že…

Kdepak, ani Oněgin by dnes nepsal Dopis Olze. Prostě by mailnul, a bylo by. Ušetřil by tak jednak na poštovném, jednak a hlavně ochránil by celé generace studentů a milenců, kteří by se nemuseli učit něco typu Já píši Vám…

Žijeme dvakrát

14. března 2018 v 14:24 | Blechovan |  Na téma

Je to tak, ať se nám to líbí či ne. Prožíváme vše dvakrát. Jednou v reálu, podruhé ve vzpomínkách.

Je ovšem třeba, abychom prožité nenechali jen na přehodnocení až budeme mít na vzpomínání čas! Právě proto, že život s námi i kolem nás běží, ba fofruje tak rychle, že mnohdy ani pořádně nemáme čas zamyslet se nad tím, co a jak děláme, je třeba se k prožitému, k našim rozhodnutím kriticky vracet. Jinak bychom - je-li to třeba - včas nekorigovali případné omyly. Kdo jen žije, aniž by hodnotil, posuzoval a podle potřeby opravoval své postoje a činy, dostane se brzy do stavu, který lidová moudrost vystihuje rčením, že pozdě bycha honit.

To, co se týká každého jednotlivce je nám blízké. Tak třeba když se muž rozhoduje, zda spojit svůj život s bohatou dědičkou, jejíž povaha je rovněž bohatá, ale především na sebevědomí a autoritářství, nebo s partnerkou bez majetku či umělé krásy, ale rozumnou a poctivou. To, co platí pro jednotlivce má tím větší význam pro celou společnost. Opakuje-li stejnou chybu třeba žena, poznamená její život opakovaný rozvod a životní zklamání. Nerespektuje-li historické zkušenosti celá společnost, průšvih na kvadrát.

Však si to lidstvo ve dvacátém století ověřilo hned dvěma světovými válkami. Zdá se, že naše kolektivní schopnost vyvodit z historických chyb správné závěry není zas až tak dobrá, jak život potřebuje. Podobně jako u jednotlivců. Dá-li jednotlivec přednost svému nezaslouženému prospěchu před spravedlivým životem, doplatí na to tu a tam někdo. Jakmile však takový jednotlivec "hovoří" jménem celých států, poučení z dvacátého století letí stranou. Jak pravila jedna známá politička - rodem z ČSR -, ztráta životů statisíc dětí v Iráku byla přiměřenou daní za porážku nepohodlného diktátora. Nu a vypadá to tak, že pokud se světoví politici budou rozhodovat z pozice moci, vlivu, touhy po vládnutí nad světem, čtvrté světové vraždění už nebude. To třetí zajistí, aby alespoň ne sakra dlouhou dobu, než se - a kdoví jestli - lidstvo z ruin jaderné katastrofy vzpamatuje.

Chtěl jsem si pochválit, jak rád a často vzpomínám na prožitý dosti dlouhý život, jak se těším těmi pěknými vzpomínkami a naopak, jak jsem se snažil při výchově další generace varovat před chybami, kterých jsem se dopustil já sám nebo celá společnost, ale nějak se mi to vymklo z klávesnice.

Říkalo se dvakrát měř, jednou řež. Neznám lepšího doporučení pro jednotlivce i celé národy, než tuto zásadu. A tím metrem, kterým poměřujeme, mají být právě také naše zkušenosti. Osobní i kolektivní. Chyby mají varovat, úspěchy motivovat.

Jenže přečasto se řídíme spíše rčením, že košile, momentální prospěch, je bližší než kabát - budoucnost.

Ale to je přece volební program!

5. března 2018 v 15:10 | Blechovan |  Na téma
Maska, to je takové opatření, které umožní skrývat, co se za maskou vyskytuje. Takovým typickým příkladem masky jsou často volební programy. Nakreslí se nádherné obrysy prosperity a představ, vybarví se lákavými barvami slibů, umístí se tak dovedně, aby překryly podstatu, tedy to, co program sice nemusí prezentovat, ale po zvolení hodlá zavést.

Pak nastane maškarní bál, tedy volební kampaň. Sál - celá země - je plný krásných, líbivých a slibných masek, z nichž pak lidová či všelidová porota vybere ty, které byly nejpůsobivější.

Když nastane odmaskování, tedy po volbách, ukáže se třeba, že ten, kdo se nejvíc oháněl demokracií a svobodou, nerespektuje demokraticky zvolené soupeře a všemožnými - často též do hezkých slov zamaskovanými aktivitami prokáže známé: Maska není nic jiného, než maska. Co se divíte, vždyť je to tak skoro pokaždé.

Myslím, že nemusíme chodit daleko s příklady, které toto ironické odmaskování potvrzují.

Jen namátkou. Volební program ČSSD v roce 2013 sliboval zavést do tak zvaných církevních restitucí pořádek. Nedostalo se to za 4 roky vlády na program. Nebo. Boj proti korupci. Snad žádná strana nevynechala možnost zařadit tuto nesporně aktuální záležitost do volebního program. A stejně žádná strana, která se dostala k vládním žlabům, nepromeškala vhodnou příležitost se také trochu přiživit. Jen si připomeňme jak ODS horlí, ale jak dostávala darem miliony od mrtvého Maďara či chudého Madagaskařana. Stoupenci pravdy a lásky jistě nasadí jinou tvář, když děkují panu Bakalovi za milionové dary, než když mluví třeba o současném prezidentovi. První je obdivná, uznalá ba až podlézavá, druhá má blíže ke katu Mydláři.

Případně se usmějme spolu, jak bojoval a bojuje pan Kalousek proti všemu, co ve funkci ministra financí prosazoval a prosadil. No ne docela proti všemu, co mu vyneslo a vynáší, proti tomu jistě nebojuje. Zato nám kdysi poslal složenku, kolik že každý z nás dluží v rámci státního dluhu, aniž by upozornil, že on sám ve významných funkcích na ministerstvu obrany nejednu sekeru zasekl do rozpočtu armády a tím i státu.

Zcela nakonec připomínám, že dnes jsou v módě masky boha Januse či Triglava. Tedy maska pro pracující občany a druhá tvář pro ty, kteří stranu platí.

A stejně jsou obě jen maskou, protože pod všemi možnými maskami se dovedně skrývá skutečný úmysl.

Moje válečná setkání

3. března 2018 v 15:30 | Blechovan
Během druhé světové války jsme se - mám na mysli kluky - setkávali s nejrozmanitějšími představiteli ozbrojených sil.

Prvním byl zámecký pán. Rakouský oficír, který se nenamáhal složit zkoušku ze služebního jazyka, a raději bral od republiky slušný důchod. Zato sotva nám Německo sebralo svobodu, už byl v stejnokroji wehrmachtu. Na zámku se pak sjížděla celá skvadra různých německých vojáků. Jeden si od Stalingradu přinesl zranění rameních kloubů. Chodil s rukama roztaženýma jak na kříži. Místní chlapi se mu (ovšem jen za zády) posmívali, že ukazoval, jak velký kus Ruska ještě Německo ovládá.

Jednoznačné to bylo s německými vojáky. Ti, snad až na poslední dny před osvobozením, se s námi nebavili. Jen jednou, když jsme právě poslouchali Londýn, skupina německých ubytovatelů zabouchala na domovní dveře. Než jsme stačili rádio přeladit na protentokrátní rozhlas[1], stačili naši háchovští ochránci vyrazit domovní dveře. Dál se s nikým nebavili. Prostě obsadili dvě přízemní místnosti, které měly samostatný vstup z ulice, a bylo.

Nedlouho před koncem války projíždělo přes obec divné vozatajstvo. Vojáci měli neněmecké stejnokroje, a když se během přeletu ruského kukuruzníka vojenský štrůdl zastavil ve stínu stromů kolem silnice, bylo slyšet, že se spolu domlouvají rusky. Já, už tehdy blbec, jsem si dodal odvahy, přistoupil k jednomu vesnicky vypadajícímu dědovi, abych mu lámanou ruštinou (kterou jsem se tajně učil z náhodně nalezené ukrajinské knížky) povzbudivě sdělil: "Vot, skoro věrnětes k babuške domoj." Smutně se usmál, protože věděl víc než já. Vždyť to nebyl ruský zajatec, ale Vlasovec. Snad měl doma syna či vnuka v mých letech, a proto mne nechal na pokoji.

Několik týdnů před koncem, války se v obci usadili maďarští vojáci. Zřejmě je Němci špatně živili, no spíše neživili, protože když jsem jim přinesl krajíc chleba s kouskem pečeného králíka, vděčně děkovali a odměnili mne - sumkou plnou ostrých nábojů do pušky. Také mne učili maďarsky. Hlavně počítat a zdravit. Jona pot kiváňok! Když pak i německý rozhlas přiznal, že Rudá armáda obsadila Budapešť, radostně jsme - nechtě - provokovali honvédy voláním: "Budapest kaput!"

Zhruba v tu dobu procházela obcí skupina zajatců z Rudé armády. Hlídali je právě tito maďarští ztracenci. Asi jim bylo líto, že těm zajatcům kdekdo z kluků i tátů podstrkoval něco na přilepšenou, byť jsme sami moc neměli.

Pak jsme byli osvobozeni. Němce od nás vytlačili Rumuni. V našem domě se ubytoval jejich velitel, snad se nepletu, ale jeho podřízení jej oslovovali - asi hodností - "tiso". Bydlel u nás a já statečně překládal, když našim německy vysvětloval, jak to vypadá ve světě. To jsem tehdy ještě zvládl. Sotva ale začal smutně vykládat cosi o své freulein, byl jsem se slovní zásobou v koncích. Co jsem nedokázal já, přeložil jeho sluha, burš, který byl rumunský Čech, ale to se mu nevyplatilo. Dostal ukázkovou a výchovnou facku, neboť si dovolil pánovo slovo přeložit bez jeho svolení.

Rumuni postoupili v bojích dál a u nás se rozmístnila frontová nemocnice, která tam působila od konce května až do odsunu Rudé armády, tedy do listopadu 1945. Dodnes říkám ruský čaj, i když jeho původ vůbec v Rusku není a nebyl.[2] To proto, že prvně v životě jsem mohl takový čaj ochutnat právě když u nás bydlel vojenský lékař (kapitán), který dal mámě celou krabičku této tehdy pro nás nedostupné pochoutky.

Zvláštní bylo válečné setkání s bývalým důstojníkem československé armády. Celou válku proháněl živnostníky na okrese jako financ, nikdy nepřimhouřil oka nad "zdražením košíku"[3], ačkoli košaři stejně museli pro Němce plést hlavně pumáky - 50 kusů týdně. Nu a najednou dělal vlastence. Tehdy jsem prvně viděl vojáka utíkat. Co utíkat, zdrhat! Jinak by mu chlapi za válečnou pomoc německým financům poděkovali holí.

Bylo to, pravda, dávno, ale bylo to!