Moje válečná setkání

3. března 2018 v 15:30 | Blechovan
Během druhé světové války jsme se - mám na mysli kluky - setkávali s nejrozmanitějšími představiteli ozbrojených sil.

Prvním byl zámecký pán. Rakouský oficír, který se nenamáhal složit zkoušku ze služebního jazyka, a raději bral od republiky slušný důchod. Zato sotva nám Německo sebralo svobodu, už byl v stejnokroji wehrmachtu. Na zámku se pak sjížděla celá skvadra různých německých vojáků. Jeden si od Stalingradu přinesl zranění rameních kloubů. Chodil s rukama roztaženýma jak na kříži. Místní chlapi se mu (ovšem jen za zády) posmívali, že ukazoval, jak velký kus Ruska ještě Německo ovládá.

Jednoznačné to bylo s německými vojáky. Ti, snad až na poslední dny před osvobozením, se s námi nebavili. Jen jednou, když jsme právě poslouchali Londýn, skupina německých ubytovatelů zabouchala na domovní dveře. Než jsme stačili rádio přeladit na protentokrátní rozhlas[1], stačili naši háchovští ochránci vyrazit domovní dveře. Dál se s nikým nebavili. Prostě obsadili dvě přízemní místnosti, které měly samostatný vstup z ulice, a bylo.

Nedlouho před koncem války projíždělo přes obec divné vozatajstvo. Vojáci měli neněmecké stejnokroje, a když se během přeletu ruského kukuruzníka vojenský štrůdl zastavil ve stínu stromů kolem silnice, bylo slyšet, že se spolu domlouvají rusky. Já, už tehdy blbec, jsem si dodal odvahy, přistoupil k jednomu vesnicky vypadajícímu dědovi, abych mu lámanou ruštinou (kterou jsem se tajně učil z náhodně nalezené ukrajinské knížky) povzbudivě sdělil: "Vot, skoro věrnětes k babuške domoj." Smutně se usmál, protože věděl víc než já. Vždyť to nebyl ruský zajatec, ale Vlasovec. Snad měl doma syna či vnuka v mých letech, a proto mne nechal na pokoji.

Několik týdnů před koncem, války se v obci usadili maďarští vojáci. Zřejmě je Němci špatně živili, no spíše neživili, protože když jsem jim přinesl krajíc chleba s kouskem pečeného králíka, vděčně děkovali a odměnili mne - sumkou plnou ostrých nábojů do pušky. Také mne učili maďarsky. Hlavně počítat a zdravit. Jona pot kiváňok! Když pak i německý rozhlas přiznal, že Rudá armáda obsadila Budapešť, radostně jsme - nechtě - provokovali honvédy voláním: "Budapest kaput!"

Zhruba v tu dobu procházela obcí skupina zajatců z Rudé armády. Hlídali je právě tito maďarští ztracenci. Asi jim bylo líto, že těm zajatcům kdekdo z kluků i tátů podstrkoval něco na přilepšenou, byť jsme sami moc neměli.

Pak jsme byli osvobozeni. Němce od nás vytlačili Rumuni. V našem domě se ubytoval jejich velitel, snad se nepletu, ale jeho podřízení jej oslovovali - asi hodností - "tiso". Bydlel u nás a já statečně překládal, když našim německy vysvětloval, jak to vypadá ve světě. To jsem tehdy ještě zvládl. Sotva ale začal smutně vykládat cosi o své freulein, byl jsem se slovní zásobou v koncích. Co jsem nedokázal já, přeložil jeho sluha, burš, který byl rumunský Čech, ale to se mu nevyplatilo. Dostal ukázkovou a výchovnou facku, neboť si dovolil pánovo slovo přeložit bez jeho svolení.

Rumuni postoupili v bojích dál a u nás se rozmístnila frontová nemocnice, která tam působila od konce května až do odsunu Rudé armády, tedy do listopadu 1945. Dodnes říkám ruský čaj, i když jeho původ vůbec v Rusku není a nebyl.[2] To proto, že prvně v životě jsem mohl takový čaj ochutnat právě když u nás bydlel vojenský lékař (kapitán), který dal mámě celou krabičku této tehdy pro nás nedostupné pochoutky.

Zvláštní bylo válečné setkání s bývalým důstojníkem československé armády. Celou válku proháněl živnostníky na okrese jako financ, nikdy nepřimhouřil oka nad "zdražením košíku"[3], ačkoli košaři stejně museli pro Němce plést hlavně pumáky - 50 kusů týdně. Nu a najednou dělal vlastence. Tehdy jsem prvně viděl vojáka utíkat. Co utíkat, zdrhat! Jinak by mu chlapi za válečnou pomoc německým financům poděkovali holí.

Bylo to, pravda, dávno, ale bylo to!



[1] Poslouchání zahraničního rozhlasu bylo trestáno káznicí, ba i smrtí - jak pravila cedulička, kterou měli všichni Češi povinně na svých rozhlasových přijímačích, stejně již ouředně vykucháním zbavených krátkých vln.
[2] Ze severní Číny kdysi dávno obchodníci dopravovali do Evropy čaj přes Carské Rusko, proto ruský čaj - čínsky chá 茶. Co šlo z jižní Číny anglickou cestou, to se jmenovalo tý. Prý má ten rozdíl pojmenování na svědomí nářečí z různých částí Číny.
[3] Pro představu. Táta platil pokutu 500 K, protože prodával trhovky za 35 K, ač Němci stanovili cenu o pětikačku nižší. Naproti tomu cenu proutí, které jsme museli kupovat, nehlídali. Přitom soused přivezl z Prahy stejný druh košíku na ukázku, jaké šmejdy při nedostatku zboží se prodají. Zaplatil zaň 100 K.Táta to komentoval, že z takového zmetku by ani naši králíčci nežrali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Poustevnice, Čarodejka Poustevnice, Čarodejka | E-mail | Web | 27. března 2018 v 14:06 | Reagovat

Fajn, že ještě existují pamětníci, Škoda, že tak málo lidí poslouchá. Děkuji.

2 blechov blechov | E-mail | Web | 27. března 2018 v 15:59 | Reagovat

[1]: Děkuji i já Tobě za to, že jsem vzpomínku nepsal marě.
Případně doporučím ještě jiný odkaz na mé vzpomínání z války
http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo/177584

3 Poustevnice, Čarodejka Poustevnice, Čarodejka | E-mail | Web | 27. března 2018 v 17:19 | Reagovat

Dík. Jakékoli vzpomínání mám moc ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama