Duben 2018

To je hádanka!

26. dubna 2018 v 18:57 | Blechovan |  Na téma

Je možné tázat se kohokoli na cokoli, dokonce i interpelacemi marně "obtěžovat" členy vlády.

Zatímco pro někoho je nejdůležitější otázkou, kde vzít a nekrást na základní životní potřeby - byt, stravu -, jiného trápí problém, zda mu na jeho úspěšnou těžbu cizích peněz nepřijdou.

Mnohý manžel se trápí problémem, zda a případně s kým jej žena podvádí, zatímco ženu trýzní nejistota, jestli na to manžel nepřišel. (Možno proměnit účastníky.)

Je také nezodpovězený question, vopros či Frage, jak to vlastně bylo v té Sýrii s použitím otravné látky. Jenže na rozdíl od výše uvedených otázek se na tu poslední odpověď nenajde, protože u těch, kdo dotaz vyslovili, není snaha, ba ani vhodnost, aby se odpověď opravdu na veřejnost dostala podle pravdy. Když nejprve vystřelím a teprve pak zavolám stůj, musí ten zastřelený být darebák, kdyby to byl třeba věrozvěst, dobromil a možná jen vymyšlená osoba.

Zkrátka - zbytečně se ptát a pídit po pravdě, když zájmem těch, kteří mají na otázky odpovědět, není pravda, ale účelová informace.

Nebo spíše dezinformace???

Zavři oči a věř…

16. dubna 2018 v 17:07 | Blechovan |  Na téma

Když zavřu oči, před duševním zrakem se mi zjeví svět takový, jaký bych si přál, aby byl.

Tedy svět spravedlivý, mírumilovný, vyvážené vztahy jak ve společnosti, rodině, tak v přírodě. Žádné války, svět plný radosti, zvláště těch dětských.

Jenže věčně se zavřenýma očima žít nelze. Sotva se pak podívám na svět, je po harmonii klidu a míru. Tu se média hemží urážkami těch, kteří mají jiný názor, jindy se na vlnách rozhlasu či televize chlubí mocní, že na ně nikdo nemá, protože jinak promluví rakety, děla, bomby, prostě pravda zastoupená silou, ba násilím.

Snažím se proto ve směsi protichůdných tvrzení nějak zorientovat. Jenže to není snadné. Tak třeba věřím v poctivé úmysly světového státníka, ale mé vlastní závity mozkové ne a ne s překrouceným podáním se smířit. Platí snad zákony, jsme přece právní stát? Neplatí, když se to mocným nehodí do krámu. Demokracie či svoboda jsou nad pravdou, nad právem - přestávají být demokracií a popírají svobodu.

Jenže s otevřenýma očima vidím, že Orwel nepsal bláboly. Pravda je mnohými vydávána za lež, lež povyšována za pravdu, válečná aktivita zdůvodňována snahou zachovat mír. Dokonce jsem již začal ztrácet orientaci v tak běžných, zdalo by se jasných pojmech, jako je muž a žena, rodina či úcta. Jsou tací, co nejsou spokojení s tím, jak je příroda utvořila, zrodila. Předělávají se na jiné pohlaví, dokonce oslavují svou nepřirozenou touhu a vyžadují od ostatních, aby se podřídili tomu, co příroda považuje za suchou větev bez perspektivy. Chceš být známým? Vymkni se přírodnímu stavu.

Dokonce jsou takoví, kteří se nad většinou společnosti vyvyšují jako elita nad venkovany, nevzdělanci, prostě vidláky.

V té souvislosti jsem si připomněl slova jednoho z tibetských filozofů z doby počátků lamaismu. Sakja Pandita žijící na přelomu 12. a 13. století to vyjádřil stručně:

"Ti, jejichž vzdělání září, leč srdce jsou plná temnot

odvrhni, protože horší než lotr jsou.

Jedovatého hada i kdyby na hlavě měl klenot,

nepřechovává moudrý člověk na prsou."

Když zavřu oči, zdá se mi, že všichni ti, co se za elitu vyhlašují vzhledem ke své profesi, uvedené myšlenky náboženského směru sakja respektují. Jakmile se však na svět podívám otevřenýma očima, vidím nespravedlnost, korupci, válkychtivost, tunelářství - a chvastounství těch, co se povyšují nad ostatní.

Ať v křesťanském prostředí Evropy nepropaguji buddhismus, připomenu citát z Nového zákona. Kristus pak pravil:

"Kdo se povyšuje, bude ponížen!"

Hledání rovnováhy

11. dubna 2018 v 8:50 | Blechovan |  Na téma

Náš život je v jistém smyslu vyvažováním, hledáním rovnováhy mezi řešeními danými rozumem a intuicí či citem na druhé straně.

To se projevuje jak v osobním životě, tak třeba v posuzování celospolečenských problémů.

V osobním životě to mnozí poznali na vlastní kůži. Mám na mysli výběr životního partnera. Uvidíš ho, seznámíš se s ním, on se ti zalíbí - a je tu láska. Proč ne? Jenže pokud se spokojíš s tím nevypočitatelným citem a nezapřemýšlíš, může být malér. Třeba v tom, že jsi se zamiloval do toho, kdo má starší závazek například v podobě dvou dětí v manželství s jiným. Nechci tvrdit, že to je závazek neporušitelný, avšak než překročíš pověstný Rubikon, chce to zvážit, co bude, co nezbytně nastane. Jinak riskuješ, že narušíš rovnováhu nejen svou, ale řady dalších, což ve svých důsledcích může mít za následek kolaps vztahu - lásky.

V tom celospolečenském je to tak, že občan, který zaujme citově jistý politický názor (nechci konkretizovat, jen naznačím) třeba k válce jako možném řešení mezinárodního sporu, podle svého přesvědčení (citově) podporuje to, co považuje za správné (třeba tu válku za dobrou věc). Když však nezváží důsledky, tedy nezapojí i myslivnu vedle srdce, dopadne to jako v Iráku a desítkách podobných případů v minulosti. Prostě válka odstraní to, co jsi odstranit považoval za správné, ale přinese hrůzu problémů, jež naopak bys rád neviděl.

Závěrem: cit i rozum (v takto zjednodušeném pojetí) jsou důležitými rádci, ale při hlasování o konečném rozhodnutí je třeba vyvážené posouzení obou předložených variant.

Prostě cit i myšlení je nutné vyvažovat velmi pečlivě.

Jen s rozmyslem

4. dubna 2018 v 14:25 | Blechovan |  Na téma

V životě jsme pravděpodobně všichni nejednou šlápli, no dejme tomu vedle. Ona celá naše existence je vlastně tak trochu chůzí se zavázanýma očima nebo potmě.

Končíš školu a rozhoduješ se, kam zaměřit své další kroky. Tedy jaký obor pro svůj budoucí život si zvolit. Módní je každopádně "vejška", kdyby i zbytečná byla. Nu a právě tady se často šlápne hodně vedle. Moc pečlivě by se měl človíček rozmyslet, zda mu jde v životě o bohatství či slávu, nebo o plný život. Ne vždy se tato tři hlediska sejdou. Jenže takové sebevědomé mládě (které je ochotné kritizovat dospěláky za jejich "nemožná" rozhodnutí, třeba i volební) nemá většinou představu, do čeho jde, ať jde, kam jde. Nechat si poradit? No někteří naštěstí ano. Mnozí, bohužel, ne.

Podívejme se na další typický krok do neznáma - seznámení a manželství. Když se dva poznají a zalíbí se navzájem, zdánlivě je vše v pořádku. Není. Prvotní zamilovanost nedovoluje, abychom svého partnera poznali v celé hloubce jeho osobnosti. "Potom běduje, když už pozdě je, bycha honiti…" zpívá Kecal - a nekecá. Často mívá pravdu. Dokonce se mi zdá současný trend - spolužití na zkoušku - jako správný. Teprve pak, když si ověříme, že po přejití vlny zamilovanosti, si máme stále co říct, je čas založit rodinu. Což ovšem podle mne znamená, zajistit vše, abychom mohli přivést na svět a vychovat dalším pokolení.

Nebo jiné rozhodnutí, které dokáže - nebylo-li řádně promyšleno - neřádně zkomplikovat život. Člověk zpravidla vždy potřebuje víc, než má k dispozici. Myslím peněz. Těch nabízených půjček! Dokonce - podle mého názoru hrubě nemorální - nabídka Providentu: "Vypůjčete si a budete mít naději ve slosování vyhrát až deset táců." Svatá prostoto, vypůjčit si, protože nemáte na potřebné, a těšte se, že vyhrajete. Ne, nestrachujte se, zda budete mít na zaplacení půjčky. Exekutor v případě potřeby zajistí potřebné. V krajním případě je zde zákon o oddlužení.

Abych neopominul ten téměř každoroční krok do neznáma - volby. Pečlivě přečtěte volební programy, posuďte, zda Kalousek, Bělobrádek, exSobotka či Fiala a ostatní splní slibované - a stejně se zklamete. Volby jsou sliby. Dávná zkušenost generací přece ví, že "sliby jsou chyby".

Tak zkrátka. Dnes asi nestačí ono dvakrát měř, jednou řež. Je třeba poměřovat průběžně a opakovaně, než uděláme krok do neznáma - což je vlastně každé naše rozhodnutí, jak dál v životě.