Červen 2018

Jak snadné je radit!

28. června 2018 v 16:49 | Blechovan |  Na téma

Už Karel Havlíček Borovský vyjádřil skutečnost, že "dobrou radu dá ti každý přítel…"

Občas slýcháme nezávislé rady typu: "Být tebou, tak bych..."

Být tebou, tak bych nic. Nejsem tebou, dokonce ani ne každý je vždy sám sebou. Přečasto se vydáváme za takové, jimiž bychom chtěli být, ale nedokážeme to. Tím ochotněji pak můžeme radit jiným, co by měli či neměli, jak by měli či neměli, proč by měli či neměli…

Takže rad, že by na to ani pět človíčků ve skutečné tísni nestačilo, těch jsme každý schopen poskytnout denně třeba několik věrtelů. A to dokonce bezplatně, o obejití se bez státní či veřejné finanční pobídky ani nemluvě.

Trochu v jiné poloze je přání být někým, koho si vážíme, tedy kdo je v jistém směru naším vzorem. Je sice pravda, že takovým vzorům obyčejně netykáme, nicméně když si něco říkáme sami pro sebe, můžu tykat i Kalouskovi nebo někomu, koho si vážím.

Jenže v obou radících případech je to - lidově vyjádřeno - kdyby, chyby. A to ve slušné slovní variantě.

Prostě buďme každý sám sebou i se svými nedostatky a problémy. Snažme se své chyby zvládat a vzorům se přiblížit. Jen na rady, které dáváme sami sobě se můžeme spolehnout, že jsou nestranné.

Jak snadné je radit, tak obtížné je poradit si s problémy sám.

Už jsou tam! Všichni

19. června 2018 v 10:34 | Blechovan |  Na téma

Už jsou tam? Ale ne tam, v tom, nebuďme vulgární. Už jsou tam ve vlastní pasti, všichni ti politici, kteří slibují a slibují, ale sliby neplní. Tou pastí je zklamání občanů, tedy těch, kteří sice jen formálně a podle ústavy, ale přece jen jsou důležití při výběru tak zvaných elit. Je to přece základem Ústavy ČR, že všechna moc pochází z lidu.

Proto tomu lidu, ba i nám, venkovským nevzdělancům a vidlákům, ve volební kampani nadbíhají sliby nebeskými. To proto, aby po zvolení se měli jako v nebi ti, kteří důvěru získali, ne ten lid.

Je smutné, že se do této pasti nesplněných slibů dostávají právě ti v nejvyšších patrech rozhodování (a možností napakovat se) skoro bez rozdílu barvy své reklamní propagandy, tedy vyhlašovaných cílů.

Jen se podívejte na tu nejsprávnější a nejpravější stranu, která byla u toho, když se zhaslo (no ona vlastně tím vypínačem otočila), jak dnes kritizuje následky!

Jen si připomeňme slavného komika popřevratové politické scény, jak měnil barvy i ochotu s někým spolupracovat, aby zanedlouho jen tichý souhlas s jinou vládou od stejné strany slavný klaunek považoval za otřesný skutek.

Jen se podívejme na program strany, jejímž neoficiálním lídrem je ten úplně nahoře, prostě Nejvyšší, že se její stoupenci rozvádějí, homosexují, lžou a války podporují, ač jim to Nejvyšší svým desaterem a dalšími v bibli stanovenými požadavky zakazuje. Komu titíž fandí, aniž by dbali na Kristovo Kázání na hoře, o blahoslavených chudých či zvolání Běda boháčům, neboť oni si užili své jež na Zemi.

Prostě je to tak. Kdo se chce dostat nahoru, slibuje horem dolem i to, co splnit nemíní. Zato kritizuje ty ostatní, buď že oni slibují totéž, prý lživě, nebo že slibují něco jiného.

A svoboda, rovnost a demokracie kvete, až to některým vynáší. Jenže sklízené plody nejsou pro všechny, zejména ne pro ty, kdo na sliby naletěli.

Pánbůh ví, co bude, jenže on není

13. června 2018 v 17:52 | Blechovan |  Na téma

Znáte to žertovné rčení: "Mezi tím, co bys chtěl a co dostaneš, je velký rozdíl Dugu Badmane!" Zkrátka je možné si něco představovat, ale spoléhat se na to, že takové přání se splní, je problematické.

Tak hned já. Představoval jsem si, co všechno budu dělat, sotva odejdu do důchodu, ale podle pravdy přiznám, že jsem musel dělat a dělám většinou ne to, co chci a nač jsem se těšil, ale něco docela jiného.

Rozhodně jsem si nepředstavoval, že si budu vařit, zvláště když toho o vaření příliš nevím. Naproti tomu jsem se těšil, že "zvládnu" dočíst dosud nepřečtené knihy naší rodinné knihovničky. Zlatý voči! Tedy špatný voči, chybějící trpělivost, prostě mezi tím, co jsem chtěl… Naproti tomu, bez ohledu na zrak, myji denně nádobí, dělám v bytě nepořádek, který se pak musí, spíše nerado než rádo, nějak uklidit.

Nadávám na poměry, to tedy ano. To je však jen pokračování předdůchodových zvyků. Říkávalo se, jaká vláda, takové počasí. Nemohu se pochlubit, že za dvě důchodová desetiletí jsem zažil počasí, k němuž bychom neměli oprávněné výhrady. No, ani v mládí tomu nebylo o moc jinak.

A to nejhorší spočívá právě v představě o - nejen tvé či mé - budoucnosti. Války malé intenzity, které provlávají celou Zemí, způsobují statisícové ztráty na životech a ničí klid milionům rodin. Na vzdělání a zdraví se peněz nedostává, protože vojenské rozpočty spolykají to, co pak lidem chybí. Vždy jsme měli ve světě nepřátele. Jednou to byli Turci - tedy v historii -, jindy třeba ti sakra protikatoličtí protestanti, později nacisti v rychlém sledu zastoupení na jedné straně imperialisty a na druhé komunisty. Nu a dnes? Našimi nepřáteli nejsou ti, kdož ohrožují naši tradiční civilizační hladinu, tedy islamističtí běženci, vyhnaní ze svých domovin demokratickými spojenci naší země, ale ty potvory ruské. Je sice pravda, že při srovnání nejen počtu obyvatel, počtu vojáků, peněz investovatelných do zbrojení a válek, Rusové daleko, daleko klopýtají za svobodným a demokratickým světem, tedy USA a jejich evropskými služebníky, nicméně někým se strašit musí. Nu a právě Rusi ne a ne se vrátit k hlubosklonu pěred zapadom (jak se říkalo již za carů či za Jelcinovců), ale chtěli by být bohatou a suverénní zemí.

Copak můžeme vědět, co bude pozítří, když se nedokážeme srovnat ani o tom, co bude už zítra, ba neshodneme se na tom, co je dnes?

Prostě mi to připomíná dávné dětství, když jsme v náboženství - tehdy povinném - slýchávali, že "vše je v rukou Božích a bez jeho vůle ani vlas z hlavy nespadne". Snad jen tu a tam nějaká ta raketa, ale nebuďme troškaři. Nějak bylo, nějak bude.

Pokud vůbec bude…

Ke je to pravé místo?

4. června 2018 v 16:36 | Blechovan |  Na téma

Jako mnohá jiná rčení i to o srdci na pravém místě není jednoznačné. Hned na první pohled je zřejmé, že pravé místo srdce je vlevo. . Dokonce i rození leváci mají srdíčko vlevo, ba i typický pravičák typu Kalouska Protičínského má srdce vlevo.

Ostatně celé rozdělování společnosti na pravici a levici není rovněž jednoznačné. (Teď nemám na mysli pohrávání si redaktorů s pojmy, kdy zneužijí slovo neomarxista, aby Marxe a jim kdysi dávno podloženou orientaci politiky k obhajobě zájmů slabší, dělnické části společnosti, dehonestovali třeba prosazováním zájmů sexuálních deviací - nemíním to slovo jako urážku - místo hájení celospolečensky potřebných, ale ekonomicky nedoceněných pracujících.)

On třeba typický kapitalista může mít mnohem levicovější myšlení než - teď nechci být konkrétní - některý "renomovaný levičák". Byl Tomáš Baťa kapitalista (a tudíž i kořistící z práce dělníků)? Jistě že byl. Ale současně je třeba brát v úvahu, že pro zaměstnance vytvářel životní podmínky, které většina pracujících v ostatních továrnách mohla závidět.
Také známé Ať neví levice, co dělá pravice (a naopak) se z původního výkladu - nechlubit se dobrými skutky - dnes v politice mění na Ať ti druzí neví, jak si hrabeme, zato ať všichni vědí, jak si hrabou ti druzí.

Zkrátka hesla jsou sice mobilizující, ale pokud se nad nimi nezamyslíme hlouběji, mohou svádět k základním omylů.

Takže pravé místo srdce je v levé části hrudníku, ale protože je považujeme trochu za sídlo citu, porozumění či dokonce milosrdenství, tak je jeho pravé místo na straně společenské levice..

Jen tři

3. června 2018 v 17:42 | Blechovan |  Na téma

Já se spokojím jen se třemi nej. Nejvíce potřebujeme všichni mír, zdraví a práci, abychom mohli žít a zajistit život sobě i generaci našich dětí a vnuků.

Je všem pravda, že vedle těchto v podstatě společných nejdůležitějších podmínek života, máme každý ještě svá osobní nej.

Ta se, pochopitelně, v čase mění. Touhy školáčka prvňáčka se od nej čerstvého maturanta liší jako zájmy miliardáře od třeba učitele nebo dělníka. Proto může mít někdo mezi svými nejoblíbenějšími aktivitami třeba kouřit, nezřízeně pít či střídat partnery, co to dá.

Snad každý máme své nejoblíbenější knihy, nejoblíbenější umělce, nejoblíbenější potraviny J a třeba i nejoblíbenější parkovací místo pro své (nejmilejší) přibližovátko.

Tuze často je rozpitvávána oblíbenost různých potravin. Zpravidla ty nejoblíbenější bývají řazeny mezi nejnežádoucnější (jako tučná masa, pivo v plurále či produkty bio-zpracování hroznového vína, ba i švestek).

Dávní i aktuální pistolníci mají své nejoblíbenější bouchačky (třeba atomové), lidé, co jsou za vodou, in a v žitě mívají nejnej hazard, protože ztratit tisícovku považují za zážitek. No třeba stoticícovku. Na druhé straně je hazard nej i pro mnohé, co si na něj musí v dobrém vypůjčit (třeba z manželčiny peněženky) nebo dokonce obratně přemístit cizí měnu, která přes vlastní peněženku pak přechází zpravidla do bank úspěšných.

Jak vidíte. Těch nej jsou spousty. Pokud bych měl - a znovu se k tomu vracím - vyjmenovat svých pět, pak jsou to mírové podmínky pro život, zdraví a práce, abych se dokázal postarat nejen o sebe, ale i o své blízké.

Všechna ostatní moje nej jsou neseřaditelná, protože časem se výrazně mění pořadí jejich nejnejnovosti. Kdysi bylo nej získat svou pozdější manželku, později spolužití nebylo nějakým přáním, ale běžnou skutečností. Největší radost z prvního dítěte byla zanedlouho nahrazena největší spokojeností z dalšího přírůstku a podobně.

Vše ostatní, po čem jsem toužíval a toužil, mělo proměnlivý charakter, takže ani nemohu vyjmenovat, co všechno mezi onu pětku já osobně ještě přiřadím.