Červenec 2018

Téměř stabilní stav

Středa v 11:14 | Blechovan |  Na téma

Téměř stabilní situace občanů spočívá v tom, že se jim občas nedaří tak, jak by chtěli, ba i potřebovali.

Být politikem, nedařilo by se mi nikdy nic. Tedy s výjimkou, kdybych vyhrál volby. To by mi i vyneslo! Jenže hned pak by se mi - což je u nás tradicí - nedařilo splnit volební sliby. Pokud bych volby prohrál, což je případ většiny politiků, měl bych starost, jak se k vítězům přišmajchlovat, aby mi to přece jen něco vyneslo. Kdyby se to podařilo, stejně bych neměl vystaráno, protože spolu s vítězem by se mi nedařilo uspokojit naděje občanů.

Ještěže nejsem politik. Pak jsem připravený na to, že se mi z mých plánů zadaří jen tu a tam něco. Protože však jejich splnění je především věcí mou a mé rodiny, nemusím se zodpovídat ostatním třeba za to, že jsem nevyhrál milion (no stejně nesázím), nebo se mi nepodařilo sehnat takovou práci, abych byl - když už ne za vodou, tak alespoň bez dluhů a nesplnitelných závazků.

Takže pro přemnohé občany je téměř stabilní právě stav, kdy se nedaří všechno tak, jak by si přáli. Protože to však závisí na dvou podmínkách, vždy se můžeme na jednu z nich - jako nepříznivou - vymluvit. Tou první, jejíž naplnění je v našich silách, je osobní snaha a předpoklady. Dříve se říkalo "Modli se a Pánbůh se ti odmění". Dnes v tomto směru platí "Snaž se, makej, a možná se ti povede".

To možná je podmíněno vnějšími okolnostmi. A jsme zpět u politiků, tedy těch, kteří pod heslem demokracie, případně i pravdy a lásky, nicméně často hlavně podle otázky "Co za to?", sice slibují, tvrdí, snaží se prosadit, jenže spíše své vlastní zájmy a Ego.

Takže každý, kdo neuspěl, má jasnou omluvu i výmluvu, často oprávněnou: "To ti nahoře zase něco blbě zorganizovali. Nebo zprasili, třeba nějakou válčičku."

Takže co? No téměř stabilizovaný stav. Jedni bohatnou, jiní jsou "jen" úspěšní a další prostě mají výmluvu, že "ti druzí za to mohou."

Za co? Za všechno. I za naše vlastní chyby.

Žít!

8. července 2018 v 18:51 | blechovan |  Na téma

Člověk je tvorem přírodním a jako takový dostal do vínku smysl svého života podobně jako ostatní tvorové. Tím smyslem je žít a předávat geny, tedy žít tak, aby přispěl k zachování či ještě rozvoji druhu.

Samozřejmě že všemožná náboženství smysl života vykládají rozdílně. Jednak proto, že člověk je stvořen nějakým božstvem, které jej také úkoluje tím, co smí, co nesmí, co musí… Tak židé a křesťané by měli za smysl života považovat plnění božích přikázání - a smyčec! Vše ostatní je jen nadstavba, kterou si Adamovo potomci vymýšlejí v závislosti na podmínkách, do nichž se zrodili. Bible uvádí, že Stvořitel když prvodvojici vyháněl z ráje, je pro všechny generace zaúkoloval. Muži mají v potu tváře dobývat chléb svůj (očividně i pro potomstvo a partnerky), zatímco Eviny následovnice mají v bolestech rodit - a muže poslouchat. Po smrti pak, za předpokladu, že žili poctivě v souladu s desítkou božích přikázáních, tu a tam dovedně upřesněných církevními otci, odputovat do nebe, aby tam spolu s chóry andělskými pěli chválu na Hospodina. Gloria in excelsis Deo! Myslím, že s tímto posláním není značná část dnešní údajně křesťanské Evropy srozuměna.

Snad proto si stále důrazněji mnozí kladou otázku, k čemu má jejich život směřovat, jaký si má ten který človíček stanovit životní cíl. Tady se to trochu zadrhuje. Když život je jen prožíváním roků v tomto slzavém údolí (tak ještě nás to v náboženství - tehdy povinném - učívali), tak jaký další cíl či smysl? Tím je modlit se a pracovat od doby, kdy "jsme rozum brali", až do té neodvratné smrti.

Kdo se ovšem nepodřizuje těmto dnes již nezdůrazňovaným středověkým náboženským příkazům, hledá si pro svůj život nějaký vlastní, snad vyšší cíl.

V tomto smyslu je samozřejmě cíl snad každého jednotlivce individuální. Liší se podle podmínek, do nichž se narodil (společenských i rodinných), podle předpokladů, které mu rodiče poskytli svým genetickým věnem, ale také podle povahy, kterou mu konkrétní životní podmínky zformovaly.

Zkrátka. Smyslem ani cílem obecně není zbohatnout ani vystudovat "vejšku"; to je jen a jen cesta k naplnění života, ne skutečný cíl.

Kdo vlastní vinou nezachová po sobě potomky, nesplnil to, k čemu byl přírodou stvořen (ba ani boží přikázání). Kdo nehledí vpravo vlevo, a bezohledně i na úkor jiných si svůj život obohacuje, je z hlediska přírodního druhu škůdcem. Kdo smysl svého života vidí jen a jen v požitcích, ochuzuje sám sebe, ale jemu to nevadí, protože na víc asi nemá.

Po tom veškerém tápaní nad zadanou otázkou, co je cílem života, vracíme se k úvodu, že nejpřesnější odpovědí je: "Žít!"

Jan Hus a dnešek

6. července 2018 v 10:31 | Blechovan |  Různé

Mnozí se dnes rozhorlují nad středověkým islamistickým terorem. Avšak právě katolická církev by měla zpytovat svědomí, jak se k jinověrcům, ba jen k názorovým odchylkám některých křesťanů, chovala v evropském středověku.

Ani staletí nestačila k tomu, aby katolická věrchuška uznala, že středověké metody boje s rozdílnými náboženskými výklady nebyly v souladu s Písmem.

Dokonce i nebožtík Vlk, někdejší katolický kardinál, veřejně vyjádřil názor, že "sice Husovo upálení bylo moc přísné, ale když on, holt, byl heretik".(Volně citováno.)

Je nesporná pravda, že Jan Hus ve svých veřejně hlásaných názorech respektoval křesťanské základy dané biblí, nicméně se jeho výklad někdy lišil od oficiálních katolických názorů. Takže byl heretik, když se rozhodně stavěl proti prodeji odpustků (což by ovšem mohlo i dnes zavánět nesouhlasem s tak zvanými církevními restitucemi). Rovněž jeho představa, že církví vysvěcený kněz, nebo třeba biskup, pokud se dopustí těžkého prohřešku proti desateru, tedy spáchá smrtelný hřích, ztrácí oprávnění (a vlastně schopnost) poskytovat věřícím církevní služby jako je rozhřešení a podobně. Toto i jeho odpor proti prodeji odpustků byl zřejmě i podle dnešního výkladu katolické církve heretictvím- kacířstvím.

Zkrátka ani staletí nepřispěla k smířlivějšímu postoji vůči každému, kdo ve jménu víry ve stejného Boha hlásá pozměněně výklad písma.

Zejména v dnešní době, kdy na veřejnost pronikají informace o hříšném životě i významných církevních činitelů, by Husovy názory byly kacířstvím? Jinak by církev samospasitelná nemusela mít dostatek "práceschopných" profesionálů - kněží.

Pokud se zamýšlíme dnes nad bojem katolické části křesťanských církví proti jinému pojetí křesťanské praxe (což je ve světě výrazně zastoupené protestantskými církvemi třeba i v Německu, v severských zemích, GB, či dokonce pravoslavnou církví), maně nám vyvstane na mysli boj šiitů a sunnitů, vahabistů, alavitů… Zkrátka v současnosti se ve islámském světě i se smrtelnými následky odehrává to, co ve středověku bylo náplní vztahů mezi mnoha evropskými zeměmi.

I na počátku 21. století jsou postoje katolické církve k Husovým názorům kritické, jako kdyby nešlo o to, zda Hus oprávněně kritizoval nešvary tehdejšího stavu. I současná katolická církve se zakopala na jisté názorové linii, kterou hájí pod heslem: "Jen my můžeme mít pravdu!"

Proto na Staromák vrátit symbol bělohorského vítězství nad českým reformismem