Červenec 2018

Přemnožený hmyz omylů

23. července 2018 v 16:57 | Blechovan |  Na téma

Celé houfy omylů a chyb se v našem životě rojí jako komáři či mouchy. Život je plný života, do něhož mouchy patří neodmyslitelně. Proto nás nepřekvapí, že dějiny i zážitky lidí byly, jsou a budou vždy natolik zamušené chybami, že ani ta nejlepší mucholapka nás od dalších omylů neuchrání.

Problém je i v tom, že co jedni považují za chybu, jiným je důvodem k spokojenosti. Zjednodušeně řečeno - Bakala a spol. si jistě mohli mnout ruce spokojeností jak opili stát i mnohé akcionáře několika miliardami, aby se napakovali málem jak pan Kožený. Nebo dokonce víc. Menšinoví akcionáři a třeba obyvatelé někdejších podnikových bytů (těch bytů prý je kolem 40 tisícovek, což v souhrnu je zase několik miliard čistého zisku) důvod ke spokojenosti nemá.

Když se v rámci prichvatizace nejen v Brně či Praze prodala dodávka vody a tepla a mnohé podobné zahraničním firmám, jistě buď neumětelé ve vedení měst, nebo - což by bylo horší - zkorumpovaní představitelé - nedomysleli důsledky. Načeš bylo a je třeba za velký peníz odkupovat zpět alespoň významnou část akcií, aby města měla vliv na ceny služeb v této oblasti. Stav, kdy město provozuje neziskovou část firmy, zatímco třeba francouzská či italská firma bohatě inkasuje, je známý i z dodávek energie a podobně. Omyl, nebo podraz? Mně, jako občanovi, který za životně nezbytné služby platí, je jedno, že tehdy šlo o to, "aby transformace byla nevratná", jak prohlašoval tehdejší minpřed Klaus. Pro mne je rozhodující, že zisk z nadměrně vysoké ceny za takové služby jako je dodávka vody či energie, nemá v mnoha případech stát a jeho složky (včetně občanů), ale nějaký zahraniční podnikatel. Proč třeba muselo Brno zpětně odkoupit výstaviště? Podobných otázek by zasvěcení mohli klást spousty. Prostě chyb jak much. Nejhorší je nejistota, že další mouchy naše vrchní vedení do země nevpustí. Mucholapky holt nefungují tam, kde šustí dostatečný svazek bankovek.

Samozřejmě bychom mohli pokračovat v zamyšlení nad chybami ještě staršími - těch by bylo! - i nad těmi, kterých jsme se dopouštěli každý jednotlivec jaksi iniciativně. Jen namátkou - neodpovědné půjčky třeba na dárky či dovolenou, volební lístek věnovaný tomu, kdo si jej nezasloužil ani náhodou (a že takových bylo!), ale třeba i chybná volba partnera, když přednost dostal efekt před podstatou.

Nu a tady je podle mne nejčastější příčina těch rojících se omylů. Myslet jen srdcem, sexovně či majetkově, aniž bychom přizvalo ke spolurozhodování hlavu, to je nejčastější příčina omylů.

Co já vím?

17. července 2018 v 17:06 | Blechovan |  Na téma

Je člověk svobodný, takže může, co si zamane? Nebo je karmou či z vůle boží jednou provždy stanoveno, co smí-nesmí a co může-musí?

Když jsme ještě i krátce po válce chodili do povinného náboženství (jeho známka se započítávala do celkového hodnocení; pak je nahradila občanská nauka a na vyšším stupni studia marxismus) meditoval jsem s kamarádem, zda člověk vůbec něco může, nebo opravdu jen musí, to co už bylo kdesi kdysi jaksi určeno. Tehdy nám říkali třeba to, že bez vůle boží ani vlas z hlavy nespadne. Pak spadlo několik bomb na Uhřice a dvě malé holčičky, které ještě ani hřešit nemohly, jsme oplakávali. Tak ty bomby na ně spadly také z boží vůle? Nám se to nezdálo.

Když jsme o tom vedli vcelku naivní řeči, že totiž ty děti byly zabity, aniž by se jakéhokoli hříchu mohly dopustit (opět náboženská teze, že nevědomost hříchu nečiní), uklidňovali nás starší a ve věcech náboženství sběhlejší, že koho pán Bůh miluje, křížkem jej navštěvuje.

No jo, jenže pak partyzáni v přestřelce zabili několik německých vojáků, načež jsme se dověděli, že Bůh zvolil spravedlivý trest pro ty, kdo vyvolali a krvavě vedli válku. Jenže padli i ti, kteří se oprávněně bránili před nacistickými vrahy.

Před několika roky jsem se vracel domů a malá holka na cestě před domem kopala do cizího auta. Povídám jí: "Děvčátko, to se nesmí, někomu poškozovat jeho auto." Ona se ušklíbla a odfrkla: "Já možu, já mám svobodu."

No, měl jsem co dělat, abych nevyužil fyzické převahy k objasnění co kdo může. Skoro klidně jsem zavrčel: "Tak když ty možeš kopat do auta, protože máš svobodu, já ti možu nasekat na zadek, protože i já tu svobodu dělat co chci mám."

A ono dítko v tu chvíli snad začalo chápat, že vztah chci, můžu a mám svobodu je složitější. Vyplázlo na mne jazyk a vybřésklo: "Já to řeknu tatínkovi a ten vám nabije."

Tak dodnes nevím, co můžu a co musím. Nebo že by měl pravdu kterýsi filosof, který o svobodě řekl, že to je poznaná nutnost? Tedy nezáleží jen na jednotlivci zda může všechno, co chce, či zda musí i to, co nechce. Prostě máme-li mít na světě nějaký pořádek, musí být mnohé stanoveno, aby hranice mezi chci, můžu a musím byla zřejmá.

Ani božstva, ani karma, ale ani "svobodná vůle" neopravňuje dělat to, co jiným bezdůvodně škodí. Ani v rodině, ani třeba v obci či státě a už vůbec nemůže žádný stát prosazovat "v cizích zemích co n chce a snad i potřebuje, pokud to je proti jejich zájmům a potřebám. Proti smluveným zákonům.

Téměř stabilní stav

11. července 2018 v 11:14 | Blechovan |  Na téma

Téměř stabilní situace občanů spočívá v tom, že se jim občas nedaří tak, jak by chtěli, ba i potřebovali.

Být politikem, nedařilo by se mi nikdy nic. Tedy s výjimkou, kdybych vyhrál volby. To by mi i vyneslo! Jenže hned pak by se mi - což je u nás tradicí - nedařilo splnit volební sliby. Pokud bych volby prohrál, což je případ většiny politiků, měl bych starost, jak se k vítězům přišmajchlovat, aby mi to přece jen něco vyneslo. Kdyby se to podařilo, stejně bych neměl vystaráno, protože spolu s vítězem by se mi nedařilo uspokojit naděje občanů.

Ještěže nejsem politik. Pak jsem připravený na to, že se mi z mých plánů zadaří jen tu a tam něco. Protože však jejich splnění je především věcí mou a mé rodiny, nemusím se zodpovídat ostatním třeba za to, že jsem nevyhrál milion (no stejně nesázím), nebo se mi nepodařilo sehnat takovou práci, abych byl - když už ne za vodou, tak alespoň bez dluhů a nesplnitelných závazků.

Takže pro přemnohé občany je téměř stabilní právě stav, kdy se nedaří všechno tak, jak by si přáli. Protože to však závisí na dvou podmínkách, vždy se můžeme na jednu z nich - jako nepříznivou - vymluvit. Tou první, jejíž naplnění je v našich silách, je osobní snaha a předpoklady. Dříve se říkalo "Modli se a Pánbůh se ti odmění". Dnes v tomto směru platí "Snaž se, makej, a možná se ti povede".

To možná je podmíněno vnějšími okolnostmi. A jsme zpět u politiků, tedy těch, kteří pod heslem demokracie, případně i pravdy a lásky, nicméně často hlavně podle otázky "Co za to?", sice slibují, tvrdí, snaží se prosadit, jenže spíše své vlastní zájmy a Ego.

Takže každý, kdo neuspěl, má jasnou omluvu i výmluvu, často oprávněnou: "To ti nahoře zase něco blbě zorganizovali. Nebo zprasili, třeba nějakou válčičku."

Takže co? No téměř stabilizovaný stav. Jedni bohatnou, jiní jsou "jen" úspěšní a další prostě mají výmluvu, že "ti druzí za to mohou."

Za co? Za všechno. I za naše vlastní chyby.

Žít!

8. července 2018 v 18:51 | blechovan |  Na téma

Člověk je tvorem přírodním a jako takový dostal do vínku smysl svého života podobně jako ostatní tvorové. Tím smyslem je žít a předávat geny, tedy žít tak, aby přispěl k zachování či ještě rozvoji druhu.

Samozřejmě že všemožná náboženství smysl života vykládají rozdílně. Jednak proto, že člověk je stvořen nějakým božstvem, které jej také úkoluje tím, co smí, co nesmí, co musí… Tak židé a křesťané by měli za smysl života považovat plnění božích přikázání - a smyčec! Vše ostatní je jen nadstavba, kterou si Adamovo potomci vymýšlejí v závislosti na podmínkách, do nichž se zrodili. Bible uvádí, že Stvořitel když prvodvojici vyháněl z ráje, je pro všechny generace zaúkoloval. Muži mají v potu tváře dobývat chléb svůj (očividně i pro potomstvo a partnerky), zatímco Eviny následovnice mají v bolestech rodit - a muže poslouchat. Po smrti pak, za předpokladu, že žili poctivě v souladu s desítkou božích přikázáních, tu a tam dovedně upřesněných církevními otci, odputovat do nebe, aby tam spolu s chóry andělskými pěli chválu na Hospodina. Gloria in excelsis Deo! Myslím, že s tímto posláním není značná část dnešní údajně křesťanské Evropy srozuměna.

Snad proto si stále důrazněji mnozí kladou otázku, k čemu má jejich život směřovat, jaký si má ten který človíček stanovit životní cíl. Tady se to trochu zadrhuje. Když život je jen prožíváním roků v tomto slzavém údolí (tak ještě nás to v náboženství - tehdy povinném - učívali), tak jaký další cíl či smysl? Tím je modlit se a pracovat od doby, kdy "jsme rozum brali", až do té neodvratné smrti.

Kdo se ovšem nepodřizuje těmto dnes již nezdůrazňovaným středověkým náboženským příkazům, hledá si pro svůj život nějaký vlastní, snad vyšší cíl.

V tomto smyslu je samozřejmě cíl snad každého jednotlivce individuální. Liší se podle podmínek, do nichž se narodil (společenských i rodinných), podle předpokladů, které mu rodiče poskytli svým genetickým věnem, ale také podle povahy, kterou mu konkrétní životní podmínky zformovaly.

Zkrátka. Smyslem ani cílem obecně není zbohatnout ani vystudovat "vejšku"; to je jen a jen cesta k naplnění života, ne skutečný cíl.

Kdo vlastní vinou nezachová po sobě potomky, nesplnil to, k čemu byl přírodou stvořen (ba ani boží přikázání). Kdo nehledí vpravo vlevo, a bezohledně i na úkor jiných si svůj život obohacuje, je z hlediska přírodního druhu škůdcem. Kdo smysl svého života vidí jen a jen v požitcích, ochuzuje sám sebe, ale jemu to nevadí, protože na víc asi nemá.

Po tom veškerém tápaní nad zadanou otázkou, co je cílem života, vracíme se k úvodu, že nejpřesnější odpovědí je: "Žít!"

Jan Hus a dnešek

6. července 2018 v 10:31 | Blechovan |  Různé

Mnozí se dnes rozhorlují nad středověkým islamistickým terorem. Avšak právě katolická církev by měla zpytovat svědomí, jak se k jinověrcům, ba jen k názorovým odchylkám některých křesťanů, chovala v evropském středověku.

Ani staletí nestačila k tomu, aby katolická věrchuška uznala, že středověké metody boje s rozdílnými náboženskými výklady nebyly v souladu s Písmem.

Dokonce i nebožtík Vlk, někdejší katolický kardinál, veřejně vyjádřil názor, že "sice Husovo upálení bylo moc přísné, ale když on, holt, byl heretik".(Volně citováno.)

Je nesporná pravda, že Jan Hus ve svých veřejně hlásaných názorech respektoval křesťanské základy dané biblí, nicméně se jeho výklad někdy lišil od oficiálních katolických názorů. Takže byl heretik, když se rozhodně stavěl proti prodeji odpustků (což by ovšem mohlo i dnes zavánět nesouhlasem s tak zvanými církevními restitucemi). Rovněž jeho představa, že církví vysvěcený kněz, nebo třeba biskup, pokud se dopustí těžkého prohřešku proti desateru, tedy spáchá smrtelný hřích, ztrácí oprávnění (a vlastně schopnost) poskytovat věřícím církevní služby jako je rozhřešení a podobně. Toto i jeho odpor proti prodeji odpustků byl zřejmě i podle dnešního výkladu katolické církve heretictvím- kacířstvím.

Zkrátka ani staletí nepřispěla k smířlivějšímu postoji vůči každému, kdo ve jménu víry ve stejného Boha hlásá pozměněně výklad písma.

Zejména v dnešní době, kdy na veřejnost pronikají informace o hříšném životě i významných církevních činitelů, by Husovy názory byly kacířstvím? Jinak by církev samospasitelná nemusela mít dostatek "práceschopných" profesionálů - kněží.

Pokud se zamýšlíme dnes nad bojem katolické části křesťanských církví proti jinému pojetí křesťanské praxe (což je ve světě výrazně zastoupené protestantskými církvemi třeba i v Německu, v severských zemích, GB, či dokonce pravoslavnou církví), maně nám vyvstane na mysli boj šiitů a sunnitů, vahabistů, alavitů… Zkrátka v současnosti se ve islámském světě i se smrtelnými následky odehrává to, co ve středověku bylo náplní vztahů mezi mnoha evropskými zeměmi.

I na počátku 21. století jsou postoje katolické církve k Husovým názorům kritické, jako kdyby nešlo o to, zda Hus oprávněně kritizoval nešvary tehdejšího stavu. I současná katolická církve se zakopala na jisté názorové linii, kterou hájí pod heslem: "Jen my můžeme mít pravdu!"

Proto na Staromák vrátit symbol bělohorského vítězství nad českým reformismem