Srpen 2018

Jsem mírumilovný

29. srpna 2018 v 15:18 | Blechovan |  Na téma

Lovcem rozhodně nejsem. Na to, abych lovil ženy a byl jimi loven, už jsem příliš dospělý; na to, abych se bavil jak nějací monarchové či zbohatlíci zabíjením zvěře a sbíráním loveckých trofejí, mám příliš rád přírodu.

Já se domnívám, že lidstvo éru lovectví už dávno překonalo. Lov jako životní povolání dnes nemá téměř místo. Ani myslivci přece nejsou jen lovci, ale svým způsobem hlavně chovateli, pečující o rozmanitost osídlení svěřené oblasti.

Byli a jsou, pravda, takoví, pro které je lov a získávání loveckých trofejí i dnes málem náplní, když už ne smyslem života. Jen si připomeňme. Není to mnoho roků, co v době krize ve Španělsku samotný monarcha (a některým u nás podobný prý chybí) si "zaletěl do Afriky" picnout nějaké trofejní zvíře, aby měl trochu uspokojení. Španělé prý (ovšem španělsky) to komentovali: "Je poznat, že ani Bůh nemohl vidět takovou nespravedlnost a zařídil, aby si seňor král hnátu polámal."

Byl jsem a zůstal jsem i do důchodu obyčejným člověkem, který se prací a péči o svěřenou oblast - dnes pravda spíše starostí o sebe samotného - po celý život snažil nebýt příživníkem, ani lovcem pro zábavu.

Tedy, když jsme se s manželkou vzájemně lovili, asi jsme mysleli i na zábavu, to asi ano. Jenže pak jsme rádi, co nám síly stačily, starali o důsledky našeho "lovu".

P.S. Rybářům se omlouvám. Rybařina je sice zábavou, ale je v ní mnohem víc jisté spravedlnosti ve vztahu lovený:lovec.

Díky reklamě, módě a propagandě

24. srpna 2018 v 10:06 | Blechovan |  Na téma

Právě móda a její výkonný orgán jsou zdrojem skutečnosti, že lidstvo plýtvá i nedostatkovými prostředky jen proto, aby kdekdo byl "in". Vyhazujeme pak použitelné věci, protože už jsou jiné v módě, případně jsou zastaralé, jako to bylo a je s výměnou televizních systémů v posledních dvou desetiletích. Souběžně s propagací modernizací probíhá kampaň šetření životního prostředí. Pokud se na ní dá trochu trhnout, má i šanci. Ale trh změn je vždy mocnější.

Podobné to je s politickou propagandou. Je sice jen omezený počet komplexních koncepcí rozvoje a řízení společnosti, ale neomezený počet těch, kteří se na tom potřebují přiživovat. Proto vedle koncepčně komplexních, tedy v zásadě realizovatelných programů, vznikají u nás doslova desítky dílčích, které mají umožnit Smolíčkovi vnutit aspoň prstíček. Nu a pak se uvidí. Tento názor se odvažuji vyslovit právě proto, že většina podobných se nakonec stejně - možná i neochotně - připojí k podpoře některé vlivné síly.

Rozhodně tím nemíním omezit různá hnutí a zájmové organizace, ale vymezit je na oblast, která jim přísluší. Jinak bude společnost řešit jako životní problém třeba otázku, od kdy má být človíček rozlišován, zda je chlapeček či holčička, místo toho, aby se řešily životně důležitá témata - míru a války, migrace (obecného problému, ne až následků), ale i třeba mezinárodní spravedlnosti.

Kdo má jen trochu přehled o světě vidí, že i vlivné a mocné státy a vlády přicházejí k řešení problémů s křížkem po funuse. Viděl jsem kresbičku, kde za rohem číhá lump s kyjem, aby mohl přepadnout pocestného. Že se to neobejde bez potřebného zdravotnického zákroku, zajišťuje se i tím, že za ním stojí lékař, připravený poskytnout přepadenému pomoc.

Přesně tak mi někdy připadá mezinárodní politika mocných. Ne předcházet onomu "přepadení", ale být připraven likvidovat jeho následky. Nu a pokud možno na té likvidaci vydělat. Samozřejmě čím víc, tím je politika úspěšnější.

Copak je to v módě zásadně odlišné? Jen si připomeňme módní adrenalinové sporty! Případně my starší si pamatujeme, že při procvičování běhu jsme nepotřebovali speciální trekingové oblečení. Stačily trenky nebo tepláky a tenisky.

Dočkáme se lavečky Járy Cimrmana?

23. srpna 2018 v 10:02 | Blechovan |  Různé

Slavným postavám národní a literární historie se budují oslavné objekty. Jedním ze dvou českých národně-literárních hrdinů je vedle Švejka i všestranný Jára Cimrman. Zatím těmto dvěma postavám, které proslavily naši zemi ve světě zůstáváme dlužní. Dosud ani jeden nebyl prezidentem, ba co víc, ani svého času minpředsedou Topolánkem vyznamenán, ani tou nejmenší medailičkou! Teprve bratři v Polsku, snad v rámci solidarityy či podpory cizineckého ruchu, prvnímu ze slavné dvojice takový sedavý památník zřídili.

Josef Švejk patří do kulturní historie naší země a jeho historie je v celém světě dobře známa. Dokonce "naši mladí" měli při návštěvě polské Haliče možnost projít Naučnou stezkou Josefa Švejka v Sanoku. Chvíli prý poseděli (a pochopitelně i pořídili společný snímek) s našim oblíbencem na jeho bezplatné lavečce. Poplatek na zřízení lavičky skládat nemuseli, dokonce ani za zmíněné posezení s Josefem Švejkem.




Josef Švejk! Jedna ze světově známých populárních postav naši literární historie, jejíž glosy se staly součástí lidového humoru. I já jsem se s tímto vojákem první světové války několikrát setkal, pohříchu jen virtuálně. O jeden příklad zásahu poslušného vojáka císaře pána do lidských životů se zde rád s případnými zájemci podělím.

Vyprávěl mi můj první odborný šéf v zaměstnání, major S., jak jej Švejk vrátil do života. Snad pro genetické dárky předků, spíše však pro neklidný život bez stabilního režimu, jak to u vojáků často bývalo a bývá, vážně onemocněl. Páni doktoři si pohráli s jeho vnitřnostmi, mimo jiné si "vzali do zástavy" dvě třetiny jeho žaludku. To by nebylo nic mimořádného, jenže on, sotva se probral z narkózy, ne a ne projevit zájem o život. Lékaři vymýšleli všemožné terapie, střídali léky i léčebné postupy, které předválečná medicína znala, ale on neprojevoval vůbec zájem o život, jako kdyby se mezi živé vrátit nechtěl.

Tehdy zvolil ošetřující - byl to i přítel nemocného - překvapivou metodu léčby. "Když nezabírají léky a odborné zákroky, zaútočíme na jeho vnitřní život," prohlásil. K překvapení svých kolegů přinesl marodovi knihu, aby se prý pokusil zabít trochu času na nemocniční posteli četbou.

Ukázněný voják se podřídil. Mně pak jednou při večeři ve Švejkově slavném budějovickém působišti vysvětlil: "Když jsem se začetl do příběhů dobrého vojáka, které mi jako příslušníku armády byly i jinak blízké, nemohl jsem se ubránit úsměvům. Dokonce si sestřička na mne stěžovala lékaři, že neposlouchám, když mi měří teplotu nebo při převazu, protože odmítám pustit z rukou knihu. Byly to známé Osudy dobrého vojáka Švejka za první světové války. A postupně zmizela má pooperační nechuť k životu. Švejkovy příběhy mne rozveselí i dnes, kdykoli na mne padne deprese."

Dotyčný se švejkovským humorem nakazil do té míry, že mne jednou - to už sloužil na ministerstvu - vysvětlil své funkční zařazení takto: "V armádě bývala vždy zvláštní funkce tak zvaně nejhloupějšího kapitána. Tomu údajně pokaždé předložili k přečtení a posouzení nově připravované vojenské předpisy. Pokud jim i tento furťák porozuměl, věděli všichni, že nebude vojáka, který by je nepochopil. Tak takovou funkci zastávám teď já." Ve skutečnosti sestavoval návrhy nových předpisů daného vojska, nicméně na srozumitelnost textu dbal jak onen "nejhloupější kapitán".

Švejkovština se do majorova života vloudila již v mladém věku před druhou světovou válkou, kdy se s přítelkyní, která byla učitelkou, rozhodli uzavřít sňatek. Jenže podle předválečných armádních pravidel mu musel sňatek povolit velitel divize. Byly prý tehdy tři podmínky. Hodnost alespoň nadporučík, věk nejméně 27 roků a vlastnictví takového majetku, aby v případě narození dítěte rodina neupadla do dluhů. Jinak buď odejít s armády a oženit se, nebo šmytec!

Tehdy nevěstin bohatý strýc nechal - podle předchozí domluvy - převést jeden stateček na svou neteř. Tím se požadavek majetnosti naplnil a svatba byla. Na druhé straně museli novomanželé zaplatit peníze za převod statečku na nevěstu a pak zpět, čímž se zadlužili. Zkrátka dobrý voják nezahynul v císařově válce, ale žil, žije a bohdá bude slavný, dokud neřekne tam ten nahoře "Tak dost, lidi!"

Zkrátka - už je nejvyšší čas, aby se nějaká neziskovka začala živit organizací lavečky Járy da Cimrmana dříve, než nás zase třeba Poláci předejdou.

Okupace je obecně vnímána nejednoznačně

19. srpna 2018 v 10:11 | Blechovan |  Na téma

Kdo by byl rád, když jeho zemi obsadí cizí vojska a cizinci rozhodují o tom, co se smí a nesmí? Však také v srpnu 1968 většina našich občanů nepřivítala vojáky Sovětského svazu a dalších armád Varšavské smlouvy s porozuměním, ale naopak. Pocit křivdy a nespravedlnosti v národě trvá dodnes.

Současně si ale připomeňme, že není okupace jako okupace.

Já zažil dvě. Ta první po roce 1938 znamenala smrt několika známých, zavražděných v koncentračních táborech a v Brně v Kounicových kolejích. V Kouničkách bylo německým frauen i s jejich kinder umožněno za jednu marku přihlížet, jak se říšský ordnung vypořádává s nepohodlnými a rasově méněcennými Čechy.

Německá okupace znamenala, že naše obec se přejmenovala na Morkowitz, Bezirk Kremsier a teprve pak Morkovice okres Kroměříž. Znamenala, že táta skryl tabuli s názvem své firmy, protože nechtěl vše přepisovat nejprve německy. Znamenala, že v Kroměříži smělo gymnázium v každém ročníku otevřít jedinou třídu a ve Vyškově se během okupace snížil počet místních gymnazistů z 535 v patnácti třídách v roce 1938 na 70 ve třídách jen dvou na konci války..

Znamenal, že studenti českých vysokých škol nemohli od roku 1939 až do skončení války studovat, takže se nedostatek kvalifikovaných sil po válce výrazně promítl do hospodářských a společenských problémů. Navíc také proto, že předválečná česká inteligence byla silně redukována vězením i vraždami v koncentrácích.

Tato okupace znamenala, že obyvatelé protektorátu byli vysíláni na nucené práce do reichu (zhruba 600 000 osob), na což řada z nich doplatila zdravím i životy. Okupace Němci znamenala, že nás, školáky asi desetileté, oficiálně fotografovali, aby se "odborně" rozhodlo, zda jsme schopni poněmčení či ne.


Nejhorší a nejkrutější dopad německé okupace spočíval v systematickém vyvražďování části občanů protektorátu, jejichž jedinou "chybou" bylo, že měli židovské předky. Těch byly desítky tisíc! Celkové ztráty za dobu okupace představovaly pro ČSR přes 360 000 mrtvých.

Během okupace vyplundroval Němci naše hospodářství, nerostné bohatství. Okupanty vyvolaná válka znamenala zničení tisíců a tisíců bytů, uloupení zlatého pokladu, naprosté znehodnocení původně pevné měny … Mohli bychom dlouho pokračovat ve vyjmenovávání škod, způsobených německými okupanty. Snad jen závěrem, že i mezinárodní tribunál v Norimberku krutosti německé okupace odsoudil jako válečný zločin, ačkoli pak v dalších letech - až dosud - jsme se nedočkali vyplacení přiznané náhrady za materiální škody, tedy reparací v řádu stovek miliard předválečných korun.

Ovšem nebyli jsme v historii jediní okupovaní.

Jak asi vnímali Srbové třetí zásah ciziny do své země v jednom století? Ten první, když rakouský císař F. J. I., dnes opět slavený, zahájil přepadením samostatného Srbska první světovou válku. Ten druhý, když se v roce 1941 Německo mstilo i za porážku v první světové a od Srbska odtrhlo Kosovo a Metohiji, aby tak uměle vytvořilo Velkou Albánii. Potřetí zasáhli do života Srbů vojska NATO několikaměsíčním nezákonným bombardováním s následným odtržením starých historických částí bývalého srbského království. Bylo to spojeno s vyhnáním značné části Srbů a nealbánců z Kosova a Metohije. Následovalo uznání tohoto území jako samostatného státu, pochopitelně pak hojně využitého pro "mírovou" vojenskou základnu NATO, vlastně USA, a ke kořistění místních nerostných zdrojů.

Co znamenala okupace Afghánistánu z roku 2001, trvající dosud, když samotní Afghánci vydrželi celých osmnáct okupačních let proti "demokratické" okupaci - na které se i naše armáda podílí - otevřeně a úspěšně bojovat?

Co znamenalo "osvobození" do té doby sekulárního Iráku od diktátora Husajna, úspěšně dopadeného a oběšeného, to vnímáme přes aktivity tam vzniklé základny ISIS, pseudostátu plného nejkrutějšího teroru, co se uplatňuje i v evropských městech.

Výčet okupací nekončí ani případem dříve prosperujícího státu Libye, která díky nezákonnému bombardování letectvem NATO byla totálně rozvrácena a de fakto přestala být funkčním státem. No někdejší představitel Libye byl samozřejmě "demokraticky a spravedlivě" umučen způsobem, za který by se ani středověká inkvizice nemusela stydět.

Mohli bychom pokračovat.

Závěr? Není okupace jako okupace. Špatné jsou všechny, některé jsou však neodpustitelné. Míra odsudku by měla být spravedlivá i podle míry bezohlednosti okupantů i škod, které obsazené zemi způsobili..









Když armáda USA osvobodila vězení Buchenwald, generál Eisenhower přikázal pořídit dokumentaci, která i budoucím generacím ukáže zrůdnost německého nacismu. Naštěstí. Jinak by se podobné obrazy dnes vydávaly za bolševickou propagandu. Nebýt snad holokaustu, už by byl nacismus omilostněn.

Nechybí mi

15. srpna 2018 v 17:17 | Blechovan |  Na téma
Proč nemám televizi? Protože je pro men zbytečná.


Když jsme se před časem rozloučili s manželkou, věnoval jsem televizi, která jí zpestřovala poslední měsíce života, příteli.

Proč jsem si telkou nezpestřoval zbytek svých dnů já? To je tak. Mám docela rád výměnu názorů na aktuální problémy a často potřebuji své vědomosti rozšířit o nové informace, abych si byl schopen vytvořit vlastní názor tak říkajíc se znalostí věci. Nevyhýbám se ani sporným diskusím se známými, kteří zastávají rozdílné názory než já. Často to přispěje k tomu, že svůj názor pozměním, jsou-li argumenty diskutujícího působivě.

Naprosto však netoužím po tom, abych platil za to, že mi někdo svůj názor vnucuje, dokonce mnohdy i urážlivým způsobem. Netoužím po tom, aby mi někdo vysvětloval, že mé názory, podložené nejen vědomostmi, ale i dlouhými desetiletími aktivního života, jsou blbé, nekulturní, že svědčí o mé příslušnosti k té nevzdělané tupé většině občanů, co někoho chybně zvolila, či dokonce že jsem příslušníkem jakéhosi nevzdělaného stáda..

Ostatně pro důchodce není 145 Kč měsíčního poplatku + třeba další dvě tři stovky za dodání signálu zanedbatelnou částkou. Nicméně bych televizi sledoval, pokud bych měl zájem - a platil bych.

Jenže, jak říkám, když zemřela manželka, telku jsem odstranil z bytu a na příslušném úředním místě vyplnil požadovaný formulář odhlášky.

Netěšil jsem se z netelevizní svobody dlouho. Došel mi jakýsi doporučený papír, který mne upozorňoval, že Big television brother vidí, sleduje a koná. Upozorňovali mne na zjištění, že v mém bytečku je přípojka k elektrické síti, a jak to, prý, že neplatím telepoplatek?!?

Nejprve mne překvapila špionážní důslednost veřejnoprávní televize, s níž neváhá upomínat každého občana, který žije v bytě s elektřinou, že - potvůrka jedna neukázněná - neplatí české televizi poplatky za její nevyžádané služby. Problém jsem vyřešil pomocí internetu. Sice nechtěli ochotně věřit, že prostě o televizi nestojím, nicméně zatím nevyslali (stejně by to bylo zbytečné) ke mně do bytu fízla, aby se přesvědčil, zda třeba někde v kostnu či na dně skříně neukrývám nepřihlášený televizní přijímač.

Zamyslel jsem se hned ze tří důvodů. Zaprvé, proč bych měl platit jedné televizi, když třeba právě o její program vůbec nemám zájem? Zadruhé mi nedochází dodnes, proč bych měl platit za to, aby mi někdo vykládal, že jsem hlupák s mylnými názory, protože jsem volil někoho jiného, než Kdosi tam Nahoře - tedy na Kavčácích - považuje za jedině správné. Zatřetí proč bych z celé škály mediálního světa - v tomto případě televizního - měl platit právě jen a jen tomu, o něhož zájem nemám? Třeba u novin to tak není. Tam odebírám ty, o které stojím, či neodebírám žádné - aniž by mne někdo dotazoval, jak to že nekupuji a hlavně neplatím, když číst umím?

V zásadě je to tak, že někdejší po desetiletí trvající monopol na obrazovou informaci televize ztratila stejně, jako poklesl zájem o pohyblivé obrázky, když si mohu koupit a prostřednictvím jiných technických zařízení promítnout právě to, oč stojím, ne co mi Někdo, tam Nahoře chce vnutit.

Přitom je sporné, zda se fake news více blíží mé názory, které sdílím s přáteli, nebo ty televizní nalejvárny, zejména politické a mezinárodní.

Buď srdce nebo rozum?

1. srpna 2018 v 14:43 | Blechovan |  Na téma

Než přijmu nájemníka do svého srdce, dám slovo i rozumu. Tedy to platí jak při výběru životního partnera, tak při volbě přátel, ba dokonce při volbách.

Nu a právě proto, že občas ten rozum mnozí k poradě nepřipustí, přicházejí maléry.

Je krásná, je úžasná, je přitažlivá a sexy, raduje se srdce. Připustíš-li ke slovu i rozum, můžeš zaslechnout, že to vše je pravda, ale navíc, že je to potvora nespolehlivá, přelétavá a líná.

Když zanedbáš vrátného v srdci a dáš slovo jen tomu rozumu, může nastat naopak situace, že sice zvolíš partnera s rozvahou, ale protože tam chybělo to srdíčko, zanedlouho oba zjistíte, že "to není ono" a koukáte na nějaký lákavý vedlejšák. A je malér jiného druhu.

Ani v jednom, ani ve druhém případě nelaj partnerovi, ale nespolupráci tvého vlastního srdce s tvým vlastním rozumem.

Podobně je to, jak už bylo řečeno, nejen s výběrem životního partnera, ale třeba i ve volbách. Dáš-li na pěkný vzhled, míněno slova, slova a zase předvolební lákání, aniž bys zvážil dosavadní skutky voleného a realitu jeho slibů, budeš zklamán. Jenže nějaký vedlejšák to - až do dalších voleb - nenapraví.

Nejhorší varianta je v obou případech ta nejběžnější. Zvolíš mylně a svou nespokojenost dáš najevo urážkami, případně i nenávistí. To pak nemá řešení ani v rozvodu (co s dětmi, že?), ani v politice. Chvástáš se svou demokratičností, ale když se zklameš, třeba jen v tom, že jsi ´vybral nevítěze, urážíš, nenávidíš (ale život jde dál, co s ním?).

Komu dát místo v srdci? Vlastnímu rozumu a zkušenostem.